Svatá Trojice v Katovských Břežanech

V KRAJINĚ, KDE NAD ČECHY DRŽÍ STRÁŽ SANTINIHO KAPLE

Zámky tam jsou dva. Dole bydlel, i když jen krátce, Reinhard Heydrich. Poté co z něj 27. května 1942 naposledy vyjel, v něm žila do dubna 1945 s dětmi jeho žena Lina. Jedno jejich dítě, nejstarší Klaus, je tam v zahradě pochované. Když si desetiletý chlapec hrál na cestě, přejel ho náklaďák. V horním zámku bydlel od začátku protektorátu K. H. Frank, prý si občas s Heydrichem společně vyjeli po okolí na koni. Byly mezi nimi korektní vztahy, dva a půl měsíce tady byli sousedé. Árijci, panská rasa, oba skončili špatně, jeden s koňskými žíněmi v ledvinách, druhý na Pankráci v konopné oprátce.

Před nimi, do roku 1938, to mělo jiné majitele. Dole cukrovarnický magnát Ferdinand Bloch-Bauer, jehož manželku Adele secesně maloval sám Gustav Klimt: o tom, jak Rakousko muselo obraz vydat do Ameriky její neteři, byl natočen před šesti lety film s Helen Mirrenovou v hlavní roli, Dáma ve zlatém se jmenoval. V tom horním zámku bydlel nábytkář Friedrich Gerstel, luxusní nábytek dodával do nejlepší evropské společnosti, jeho dcera Alice byla slavná psychoanalytička, feministka, v roce 1942 v Mexiku skočila z okna. Oba Semité, boháči a průmyslníci, podřadná rasa, určená k vyhubení. Oba včas emigrovali, takže přežili válku. Pak jim to Češi nevrátili, ani po roce 1989 dědicům. Nahoře byl po válce domov důchodců, dole zkoumali kovy, takže zámek zplundrovali.

Dolní zámek je mladší, empir a klasicismus, starší horní je prosté baroko, obdélníkový půdorys, jednoduchá fasáda, balkon v průčelí. Dolní zámek, ten Heydrichův, byl honosnější a větší, nyní ale je zpustlý, zarostlý a zaneřáděný, jak to Češi umějí, před pár týdny ho kdosi koupil ve dražbě za 39 milionů. Horní je ale vzorně upravený a je v něm pár let Muzeum národního útlaku a odboje. A kousek od něj kaple od Blažeje Santiniho, katolíka, původu italsko-švýcarského, rodáka však už malostranského. Mezi horním a dolním zámkem středočeská ves bez ladu a skladu Panenské Břežany, obyvatelstvo odedávna české selské, nyní sociálně neurčité, rasa smíšená.

Adjektivum Panenské ve jméně obce Břežany pochází nikoli ze stavu nedotčenosti místních dívek, nýbrž z historického faktu, že už od roku 1233 šlo o poddanskou ves náležející benediktýnkám od sv. Jiří na Pražském hradě. S výjimkou divokého období husitských válek a saského vpádu v roce 1631 sem ctihodné sestry jezdily na letní byt (to berte s nadsázkou, ale něco na tom si bude) až do josefinských reforem, kdy jim stát klášter zrušil. Předtím tu – nejspíš na místě, kde je nyní ten horní zámek – stála tvrz. Ale hlavně od začátku 18. století ona Santiniho kaple sv. Anny, jedno z těch mistrovských děl českého baroka, důvod, proč se sem jet podívat, i kdyby tady nebylo nic jiného.

Slovo Břežany pak má původ ve slově břeh, neboť se tu krajina jakoby od severu zvedá k „břehu“ pražské tabule. Díky tomu je z návrší u horního zámku zajímavý pohled do krajiny mělnické, jíž dominuje věž neratovické chemičky a poblíž sídliště pro její zaměstnance.

Takže v těchhle Břežanech (je jich vícero, nejvíc se pletou s Dolními na jih od Prahy) jsou tři dominanty a všech se nějak dotkly dějiny. A některé ty děje svými chapadly přesáhly český prostor, který tady, mezí Úněticemi, Řípem, Levým Hradcem a o kus dál Lidicemi, má jednu ze svých nejsilnějších dějových linií. Krev, boj o moc, boj o prostor, boj o duši a smysl. A taky práce a vzdělávání krajiny a péče o ni a pak zase její ničení, prostě Čechy, krvavá, przněná, přitom mírná a líbezná země. A ta Santiniho kaple nad tím drží stráž a svou složitou, ale čistě racionální a matematicky přesnou kompozicí jako kdyby chtěla zadržovat všechno barbarské, co tuhle zemi vždy ohrožovalo, ať zevnitř, z vlastních sil, nebo z vnějšku. Měl-li by člověk za úkol ukázat někomu, třeba Marťanovi, který ovšem by to byl schopen pojmout, tu nejcivilizovanější věc té evropské kultury, k níž ztrácíme stále víc a víc vazby, mohla by to být tahle kaple. Je jak prostá, tak rafinovaná, je to trojúhelník se třemi do pětiúhelníků vetknutými kružnicemi kolem radiálně rozvinuté centrály, zvedající se do výše. Mystika čísel a logika geometrie. Nic tam není samoúčelné a přitom je to maximálně sofistikované. Člověk si představuje toho mladého génia Jana Blažeje, jak to kreslí: tehdy mu nebylo ani třicet, snad měl za sebou cestu do Itálie, což ale není úplně jisté, kde měl poznat díla Berniniho a hlavně Borrominiho, krajana ze Švýcar. A ten mladý Santini už zase doma na Malé Straně si hraje s kružnicemi a kreslí ten dokonalý půdorys, a když je hotov, někdy kolem roku 1705, jde ho ukázat na Hrad vzdělané abatyši Heleně Pieroni de Gagliano, jež byla sama dcerou architekta Giovanniho Pieroniho, který se podílel na stavbě Valdštejnského paláce. Takže tomu možná rozuměla a jistě ocenila symboliku číslice tři, toho čísla nejen nejsvětější Trojice, ale i Anny Samotřetí, tedy matky a babičky zároveň. Tři jsou vybíhající útvary kolem kruhu, tři jsou oltáře, tři jsou horizontální patra v interiéru, trojice je oken po stranách… Tři jsou lidské věky, triadická je dialektická řada: teze, antiteze, syntéza, tři jsou nejvyšší ctnosti: víra, naděje a láska. A my jsme se kdysi učili, že jsou i tři zdroje marxismu… Sadismus, masochismus a kretenismus.

Kaple je několik let krásně opravená, svítí novou fasádou do zámeckého parku, ve kterém jsou rozloženy žluté lavičky a zbytky barokní výzdoby. Zahrada je střídmě upravená, jsou na ní patrné stopy honosnějších dob, ale všeho do času. V roce 2017 se tady po několika letech rekonstrukce zámku otevřel Památník národního útlaku a odboje; léta se o tom psalo poněkud podezřívavě, neboť se to dělo v časech, kdy byl středočeským hejtmanem David Rath a předpokladem toho plánu bylo ukončit provoz domova důchodců a stařenky a stařečky rozmístit po okolí, což připomínalo rozptýlení jiného typu. A mnozí kritici tvrdili, že to je jen záminka pro to, aby se kousek dál ve Vodochodech začalo budovat obrovské dopravní letiště, takže se z jeho dosahu měla odstranit všechna zdravotnická zařízení, kde by přelety letadel narušovaly hlukové normy. Nápad na zřízení Památníku tedy měl být zástěrkou pro letiště, za kterým byla mocná Penta, jenomže pak přišel Rathův zázrak s proměnou vína a kauza Gorila, v níž byla Penta až po uši, a asi také jistý občanský odpor, po němž zůstaly ve vsích stopy v podobě cedulí, že třeba občané Břežan jsou proti letišti. Na něm tedy zatím žádná aera nepřistávají, ale horní zámek byl mezitím opraven (s vydatným přispěním evropských dotací). Vstupné přijde na sto korun, paní, která se vás ujme, tak činí s pedagogickým entuziasmem. Můžete se na všechno podívat, na něco si i sáhnout, třeba na pultík, u něhož stanuli zrádci národa před retribučním soudem. V imitaci vagonu lze pohlédnout na krajinu, kterou vás vlak odváží kamsi. Konopný provaz je prý autentický z Pankráce. Po nasazení 3D brýlí spatříte K. H. Franka v cele, jak posedává na kavalci , hubený jako kostlivec, nordický klofák, vpadlé tváře, výraz pohroužený do sebe. Potom filmový záběr soudu a jeho poslední chvíle, KHF stojí nehnutě a jako velká dřevěná loutka, kulka mu byla zamítnuta, tak jde na šibenici. Za chvíli je po všem. Největší atrakcí se však jeví model 1 : 1 pankrácké gilotiny: strašná, děsivá, příšerná věc, přitom důmyslná, z humanitních ohledů za Francouzské revoluce útlocitným lékařem vymyšlená. Okamžitě člověka ovládne představa, jaké to je, ty poslední chvíle. Tělo je vrženo na stůl, hlava je násilím vtlačena do půlkruhu, nad ní se sklopí ten dru hý půlkruh a pak jen těžký svist oceli, která v mžiku padá na krk, a potom už jen rudá tma nebo co… snad bílé světlo. Kdoví. Víra, naděje, láska… Teze, antiteze, syntéza…