Zavejcování na Budči

JEŠTĚ JEDNOU O MÍSTĚ, KTERÉ BYLO, JE A BUDE

Cesta na Budeč, to byl dlouho připravovaný záměr, který jsme chystali s filozofem Janem Vítem pro Petra Pitharta, který se ho měl zúčastnit, čímž by potvrdil jeho význam pro českou státnost. Budče, pochopitelně, ale trochu i Pitharta, který na ni, tedy na tu českou státnost, celý život myslel a psal o ní. To byl jeden důvod. Ten druhý je, že je to kraj, který je Pithartovi důvěrně znám a jejž považuje za svůj.

Je to totiž kousek od jeho rodného Kladna, kde prožil dětství a v průmyslové čtvrti poznal, jak vypadají lidé, kteří chodí do fabriky a do hutí, což myslím bylo a je na jeho myšlení o věcech společenských znát, tedy že to není intelektuál ze slonovinové věže, jenž viděl dělnictvo a takzvané obyčejné lidi z dálky a lorňonem. Ale vedle toho viděl i na tu Budeč, která je z podstaty ambivalentní, neboť v sobě má vrstvu duchovní i materiální, svatého Václava na Budči i rodinu Zápotockých dole v Zákolanech, tradici i její ničení, zbožné poutníky i mstivé proletáře, idealisty i demagogy, tah vzhůru i dupání po všem, co je trochu výš, prostě Čechy v kostce.

Jenže dějinný zásah čínského viru výpravu zhatil a vlastně už předtím šel Petr Pithart do nemocnice, kde mu operovali něco na páteři, takže jsem se na Budeč musel vydat nejprve sám, jak jsem o tom psal tuhle (Týdeník Echo č. 17/2020 a tady), a teď znovu, již legálně, ovšem s jinou partou, ale aspoň z druhého směru čili nikoli od Zákolan, ale z Okoře. O Okoři by se dalo také leccos napsat, je to zvláštně podceňovaný hrad, i moji přátelé se o něm během cesty vyjadřovali jako o pseudohradu a ani se na něj nechtěli podívat, což bude asi tím, že je při své mohutnosti schovaný v údolí, jako by zalezl do nory a nechtěl se moc ukazovat, a oni mají představu, že hrad má monumentálně trčet na skále či tak. Tím pozoruhodnější mi však hrad Okoř připadá, že se rozumně nikam netahal a jeho stavitel šetřil zedníky a jinou pracovní sílu a asi i sebe, neboť štrachat se na hrad se všemi těmi středověkými krámy nebylo zajisté jen tak. Byl to tedy hrad řekněme rekreační a odpočinkový.

Však asi pět kilometrů vzdálená Budeč je jiný a starobylejší případ, to je původně hradiště výšinné, tedy rozložené na ostrožně, jež snad žehlicí prkno nebo kovadlinu připomíná, což je právě dobře vidět z cesty od Okoře. Takže když jsme tam vystoupali pěšinou, která se zvedá k místům, kde snad stály už v devátém století valy a palisády, někteří z nás lapali po dechu a honem hledali místo, kam by se posadili a své hnáty natáhli. K tomu se hodily lavičky, které stály podél zdi, v níž jen někteří poznali zeď hřbitovní. Pak ti muži ze svých mošen vytáhli svačiny, rozbalili je a počali je žvýkati.

Nutkání poučit ty přežvýkavce, na jak významném místě v historii Čechů se nacházejí, jsem raději zaplašil. Můj článek, v němž se o tom rozepisuji, kromě Zbyňka, který čte všechno, nečetli, ani bych to po nich nemohl žádat. Končil jsem jej však, že Budeč má možná ještě snad zajímavější historii novověkou, kterou si nechám na příště, jež nastalo teď. Ta historie je málo známá, ba i Zbyněk, který ví jinak skoro vše, o ní věděl jen mlhavě, přitom kdyby člověk měl z českého 19. století vybrat nějaký skutečně pozoruhodný příběh, něco, co má bizarní a barvité rysy, tak je to idea znovuvybudování Budče, toho vzkříšeného velechrámu slovanského ducha, kde se měla vzdělávat a vychovávat slovanská, tedy hlavně česká elita ve „všeuměně“ a „vševědě“, aby dosáhla vrcholu člověčenstva, jenž jí náleží. Iniciátorem toho fantaskního plánu, který se ovšem několik let opravdu uskutečňoval, byl vševěd a Cimrman národního obrození Karel Slavoj Amerling (1807–1884), napůl génius a napůl když ne šílenec, tak asi pološílenec, v každém případě prorok, charismatik a vizionář, Jan Křtitel nové doby, jak mu říkali jeho stoupenci, kterých měl mezi nadšenými vlastenci dost tehdy, a některé zasvěcence má i v době naší. Svým dílem mu vzdal hold především vynikající literární vědec a skvělý spisovatel Vladimír Macura (1945–1999), který se jím a jeho projektem Budče odborně zabýval ve slavné knize Znamení zrodu a beletristicky ve své tetralogii Ten, který bude (což je název, kde je jméno Budče přímo zašifrováno), v níž postava Amerlinga v úvodní novele Informátor horlí pro svůj plán, pro vybudování Budče, neboť Budeč, to znamená „ten, který bude!“: čemuž se kunderovsky střižená postava, antihrdina knihy, Johann Mann, který se ocitl mezi pražskými vlastenci a nestačí se divit jejich bláznivinám, v duchu a tajně ironicky ušklíbne.

Ale Budeč nebyla v žádném případě ironie. Koncem třicátých let 19. století ji Amerling a jeho blízcí skutečně začali na rohu ulice V Tůních a dnešní ulice Žitné (byla tam zpustlá zahrada) budovat a v roce 1842 tam opravdu otevřeli zatím provizorní školu, která se měla stát univerzálním učilištěm lidstva, tedy zatím českého žactva, ke kterému se měl připojit další slovanský potěr. Peníze samozřejmě byly problém od začátku a také na ně škola po pár letech dojela, ale zpočátku se investoři našli, předně patriotičtí šlechtici, včetně takového konzervativce, jako byl místodržící Lev Thun. Zajímavá byla skladba předmětů: Amerling byl vystudovaný lékař, a i když ho zajímalo všechno a všechno chtěl poznat, zjevně dával pragmaticky přednost přírodním vědám, a to především chemii, kterou ovšem nazýval lučbou: také chemické laboratoře se nazývaly slučebna a rozlučebna. V nich se bylo při výuce setkávati s prvky jako tořík, sladík, merotík, žestík, japík, chasoník a sloučeninami jako vodičnatec, vodičinec, vodičec a tak dále. Když Amerling mluvil a přednášel, zvláště vlastenky na něm mohly oči nechat, tak ještě to snad šlo, jakmile začal něco psát, nikdo mu nerozuměl. Publikoval přitom obrovské množství různých brožur na různá témata, vydával časopis Prostomyslný Posel a pak Posel z Budče, uveřejňoval filozofické pojednání Člověk velká pohádka, což znamenalo záhada. S velkými obtížemi hledal pro své publikace předplatitele, říkal jim „stálci“, kterých nikdy nebylo víc než několik desítek. Do análů mašíblů (magoři, šílenci, blázni) sepsaných psychiatrem Vladimírem Boreckým se dostala jeho léčebná metoda „zavejcování“ neboli „zpětuvádění do prvosvěžího stavu“, spočívající, jak o tom psal v dopise Čelakovskému (který mu přebral Antonii Reissovou), že „hlať vyrozující se z matizny a louhu má tu vlastnost do sebe, že nic cizího v svůj organismus nepřijímá, (…) takže jak i ve vejceti děje a tvoří se vše z jednostejné látky, a to huspení konečně tak všecky ústroje těla lidského vytvoří, že po vylíhnutí ten nejblaženější rozvinující se a denně rostoucí čas zdokonalování a dospívání mocným svým chodem se jeví…“. Spočívalo to asi v tom, že se nešťastný pacient nechal co nejpevněji od hlavy až k patě zabalit na den do mokrého prostěradla a obinadla a tak setrval, dokud nebyl zcela vyčerpán zase rozbalen: trochu se to asi podobalo Priessnitzově vodoléčbě, ale kolem té nebylo asi tolik nonsensové poezie. Zvláštnímu zájmu se pak při výuce a výzkumu těšil hlavozpyt, tedy frenologie, jímž se měla dokázat ideálnost slovanských lebek, jež měly předčit lebky románské i germánské – Amerling byl přitom poloviční Němec z Klatov, věc však v českém národním obrození nijak výjimečná. Někdo to těm Čechům do jejich palic nakukat musel. I když někdy si člověk řekne, jestli to nebyla marná práce, Amerlingu neboli Strnade (der Ammer je strnad), jak mu horlivci chtěli raději říkat, podobně jako Jungmannovi Mladoni nebo Fingerhutovi Náprstku…

Nepřítomný Petr Pithart by toto všechno znal a leccos by opravil a dodal. Zcela určitě by se pak ale šel podívat na hřbitov, kde by okamžitě zamířil k hrobu velkého fantasty a stavitele vzdušných zámků Amerlinga, který na Budči sní svůj sen o obrodě slovanského všeumu a vševědy. O pár kroků dál je hrob českého historika Otty Urbana, který i o tom a mnohém jiném napsal knihu Česká společnost 1848–1918, která vznikne tak jednou za padesát let. Taková kniha. Ta společnost byla, je tady, a přitom teprve bude. Jako vždycky.

Muži dožvýkali a pomalu se zvedli. Šli jsme dolů do Zákolan a někteří si mysleli, že scházíme Říp.