Mokré sny v Hellbrunnu

Manýristický akvapark na kraji Salcburku

Je vlahý letní večer, začátek sedmnáctého století, za pár let začne třicetiletá válka, ale tady, v krásné krajině kousek jižně pod Salcburkem, je klik a mír. Panstvo se přijelo podívat na Hellbrunn, nový lusthaus čili letní sídlo mocného solnohradského arcibiskupa, který je zároveň knížetem, tedy dalo by se říct vládcem bohatého Slonohradska, samostatného církevního knížectví. O tu samostatnost přijde začátkem 19. století, během napoleonských válek, kdy bude Salcburk připojen k Rakousku, takže jeho nejslavnější rodák, samozřejmě Mozart, se stane Rakušanem až posmrtně, ale to je zatím daleko. Solnohrad se má k světu, obchod se solí prosperuje, zlaté doly vynášejí, reformace byla nedávno potlačena, heretici vyhnaní a zbylí poddaní jsou pilní a přičinliví. Podalpská krajina je nádherná, klima příjemné, kuchyně dobrá a výživná. Proč si nepostavit za městem něco rozkošného, nějakou tu předměstskou vilku italského typu, villa suburbana tomu říkají.

Dnes aby člověk trnul, když se nějaký magnát pustí do budování sídla. Výsledkem je často paskvil, okázalá napodobenina, procovská nabubřelost, nebo podivnost, jako třeba ty klády poskládané dokolečka. Čím to že sídla feudální aristokracie jsou snad vždy vkusná, povedená, vlastně krásná? Neznám nevkusný renesanční palác, neznám ošklivý barokní zámek, nedovedu si představit ošklivý barokní hrad... Vkus zkazila až moderní doba, která vzala věcem proporce, zavrhla uměřenost a tradici, zničila hiearchii, takže lidé už nejsou schopni rezeznat, co je hezké a co ošklivé, co se kam hodí, jaký materiál a tvar použít, aby nepůsobil, vulgárně, lacině křiklavě. To před čtyřmi sty lety bylo jasné: krásné je to, co vychází z klasických vzorů, co je vyzkoušené, přitom nikoli fádní, co je dobře provedené a přitom má odvahu k nějakému rukopisu a originalitě, ovšem nikoliv za každou cenu.

A pak se může přidat něco navíc, jako tady na Hellbrunnu, čili jasné studni. Tady je k zámečku na první pohled nenápadnému, ale samozřejmě pěknému, přidán vodní svět. Za budovou zámku se prostírá zahrada protkaná vodou a mytologií, ráj pro hydrofily a akvalungy, dílo zrozené ve znamení Vodnáře a jiných vodních znamení, sen o vodě, o tom nejživorodějším živlu, bez kterého nic živého nemůže existovat a který má v sobě jemnost i sílu, krásu i záhubu. Tu přináší, když je jí moc, nebo, když je jí jako toto léto, málo anebo se zcela ztratí, což je pak konec. S vodou je vše svěžejší, mladší a veselejší. S vodou si lze hrát, bavit se jí, lze s ní žertovat, bavit společnost i sebe. Jako na Hellbrunnu.

Jeho majitel a duchovní autor, arcibiskup Markus Sittikus hrabě Hohonems (1574-1619), byl znám svým vybroušeným vkusem a vznešenými zájmy, které si osvojil na studiích v Itálii a ještě pak pěstoval na vysokých církevním místech v Kostnici a Augsburgu. Na vrchol se dostal roku 1612, to mu bylo třicet osm let, když se stal knížecím biskupem, čili de facto vládcem Solnohradska, což obnášelo titul Primas Germaniae a také právo nosit červený kardinálský plášť a pallium, což je taková dlouhá šála, která ma symbolizovat beránka, takže ten, kdo ho mohl nosit byl "dobrý pastýř".

Zda jím skutečně byl, není naším tématem, zcela určitě to byl ale člověk, který měl smysl pro dolce bagnato vita, čili sladký mokrý život. Proto už rok po svém dosazení na arcibiskupský stolec začal za městem budovat letní sídlo, na jehož plány povolal jednoho z architektů právě rozestavěného salcburského dómu, Santina Solariho, který na projektu pracoval tři roky. Vznikl tak krajinný komplex drobných vodních staveb a stavbiček, rybníků a fontán, bazénů a vodních nádrží, které jsou opatřeny hravými a fantaskními mechanismy, které uvádí do chodu voda. Tak se tam zničehonic spouští ze země vodotrysk, tu začne z pysků jakési kamenné příšery cákat voda, přičemž obluda koulí očima a vyplazuje jazyk, jinde se zase spustí mechanismus, který zalije vodou schody antického chrámku, takže jí máte plné boty. V nikách a grotách jsou pak výjevy, kdy se sošky začnou proudem vody pohybovat, takže Perseus se blíží osvobodit spoutanou Andromedu (ve velmi erotické pozici) před vodní příšerou a jinde se Apolon chystá na kůži spoutaného Marsyasa: těžko sice říct, co to má společného s vodou, ale sadismus k mytologii patří. Některé atrakce by bylo možné označit jako fyzikální experimenty: třeba ten v Midasově jeskyni, kde jsou stěny pokryty umělými krápníky, perletí a malými soškami reptilií a amfibií: proud vody tam zvedne poklici z lehkého pozlaceného kovu a drží ji na vrcholu dokud paní průvodkyně proud kdesi nevypne. Mimochodem, všiml jsem si, že v Rakousku, stejně jako v Německu, je průvodcovství seriózní práce, takže žádné milé brigádnice na mechanický klíček, ale seriózně působící znalci.

Vraťme se naší raně barokní společnosti. Primas Germaniae, neboť to byl dávný titul salcburských biskupů, je pyšně provází po parku, který odpovídal nejvyššímu standardu manýristické architektury, což oni ještě nevědí, ale i tak uznávají, že by směle mohl konkurovat nejkrásnějším zahradám v Itálii, kde se samozřejmě tvůrce a architekt inspiroval.

Panstvo bylo tedy uznalé až nadšené, ti vzdělanější se předháněli v určování antických postav, jejichž sochy vyhotovili nedávno podle podle římských předloh. Ano to ví každý, že to je Apollon a tamto Pallas Athéna, čili Minerva a že nad spící či snad polomrtvou Euridiké se s houslemi vypíná Orfeus, v bazénku se ráchají tritóni a najády, bůh moří Poseidon, čili Neptun krotí trojzubcem stádo mořských koní. Všechno to bylo vkusné a zároveň bizarní, jaksi neskutečné a pikoreskní, jak to pozdní renesance měla ráda.

Po prohlídce vnitřku zámku a parku, v němž se někteří nakláněli po vzoru Narcisů k vodní hladině jezírek a bazénků, je majitel zámku, který se poněkud potutelně usmíval, pozval k hostině k mramotovému stolu, jenž byl bohatě vyzdoben reliéfy s různou zvířenou, nejčastěji kozlímy hlavami, neboť to bylo erbovní zvíře hostitelovo. Z jejich tlam stále proudila voda do dole ležících lastur, z nichž jakými tajemným mechanismem se vracela zpět do útrob stolu. I tento stůl vzbudil uznání hostí, kteří přitom byli zvyklí na leccos. JIž se poněkud setmělo a panstvo se posadilo na kamenné stoličky, jež byly na sedátku opatřeny podélným otvorem, snad aby větry z hutných a kořeněných pokrmů snadněji odvanuly. Již tedy všichni seděli a odkudsi z nitra jeskyně počala se linouti překrásná hudba. To jako by sám pěvec Orfeus na svou lyru vykouzlil, pomysleli si raně barokní estéti, kteří byli vyšňořeni podle poslední vlašské módy: pryč byla doba černých látek a upnutých a strnulých španělských linií a vypasovaných boků, naopak šat byl převážně volný a splývavý, pohodlný, dobře sedící. Nejvýraznější ozdobou byl velký krajkový límec, snad takový, jaký vidíme na obrazech Velasquezových, když maloval španělské Habsburky. Pokud jde o vousy, v módě byl decentní knír a bradka. Renesanční plnovousy 16. století již byly passé a alonžové paruky teprve někde za obzorem. Dalo by se říct, že to byla móda docela pěkná a vkusná.

Panstvo již sedělo a těšilo se na hostinu. Vtom silný proud vody vyrazil ze stoliček, na nichž byly usazeny jejich vznešené zadky, které byly tímto klystýrem mohutně promočeny. Překvapené výkřiky vzápětí vystřídal smích a volání slávy. Nejvíce se smál hydrofilní biskup. Viva aqua! Viva vita!

Jiří Peňás