Let roháče přes Javorník

HORŇÁCKO ZESPODU I SVRCHU

Střed Horňácka a tím i folklorní Moravy se nachází v izbě u Břetislava Rychlíka v Javorníku, přesněji v posteli, kde spával Ludvík Vaculík, když sem za ním jezdil. Vaculík byl sice z Valašska, ale Horňácko se mu přizpůsobilo. Ta izba je pěkná, plná drobných a pro zloděje bezcenných devocionálií, národopisných knih, zpěvníků a mucholapek, na které se chytaly hudebně založené mouchy, bohužel ne všechny. Prostředkem se táhne „rošt“, což je hlavní trám, do kterého je možné vetknout sekyrku nebo schovat střelnou zbraň. V rohu je kachlová pec, na níž lze též přespat, ovšem s jistotou, že se v noci člověk praští do hlavy. V té izbě vymýšlí Breťa, co by tak podnikl, aby se udržela na Horňácku úroveň zpěvu a lidové tvořivé pospolitosti.

Když jsem tam však přijel, hlavně se staral o Andyho, zlatého retrívra, jehož knot života pomalu, ale vlastně už rychle dohoříval. Andy ležel v horním pokoji, díval se oddaně vyhasínajícím zrakem, Breťa ho jednou za čtyři hodiny zvedl, vytřel pod ním a podpíraje ho u kořene ocasu, vyvedl ho na krátkou procházku kolem stavení.

Javorníků je po republice, hlavně v kopcích, určitě víc než deset, ale tenhle Javorník je speciální tedy tím, že je na Horňácku, protože na Horňácku je nějak výjimečné všechno. Výjimečnost Horňácka je dána ovšem také exotickou odlehlostí, takže se tam jede z Brna vlakem dvě hodiny a musíte přestupovat ve Veselí nad Moravou a pak ještě ve Velké nad Veličkou a do Javorníka dorazíte slovenskou súpravou, se kterou, kdybyste třeba usnuli, vystoupíte v Trenčíně. Když jsem tam jel, tak jsem si musel koupit lístek až ve vlaku, protože v Brně na nádraží jsem měl na přestup čtvrt hodiny, ale tu jsem celou obětoval hledání WC, ke kterému vede systém šipek, které najednou končí kdesi v temnotě a pak zase pokračují na jiném konci nádraží. Takže kdo by to chtěl vědět, záchody jsou v Brně schované v podchodu pod druhým schodištěm mezi dvěma asijskými doupaty, v jednom se kouří opium, v druhém vaří luskouny. Vlak jsem stihl na poslední chvíli, pak jsem průvodčímu zmateně tvrdil, že jedu do Nového Veselí nad Velkou Moravou, načež on se podíval a bylo mu jasné, že jedu do Javorníka za Rychlíkem.

Než jsem tam dojel, stáhl jsem okénko, což ještě v některých vlacích jde, a hleděl do letní moravské krajiny, která z úvalů přechází do kopců Bílých Karpat. Na lukách květnatých roste tam rudohlávek jehlancovitý a kosatec dvoubarvý a jiné liliovité rostliny vyššího druhu. Užitečný hmyz tam žije v symbióze s ovčím trusem, který hnojí ty požehnané pastviny, na kterých nemá žádný tvor nedostatku. Průsmyky Bílých Karpat se prodíraly na Moravu z Uher však též různé pohromy a hordy lidu východního typu, Tataři, Turci, kuruci, Moskalové, takže místní lid měl co dělat, aby se udržel. V roce 1663, když vypukla válka s Turkem, vpadli na Javorník a na Velkou třikrát po sobě tlupy turecké, vždy několik tisíc musulmanů, kteří, jak napsal ve stručné historii Javorníku historik ze Strážnice Jan Skácel (1899–1984), „co mladšího, to pobrali a staré lidi postínali“. A také tam píše, co se tehdy dělalo se zrádci a převaděči. Tak jistý Jakub Nestroj ze Slezska, který Turky na Moravu převáděl, byl lapen a po trpném výslechu, kde se ke všemu doznal, byl odsouzen nejprve k utnutí dvou prstů, neboť křivě přísahal, a pak „žhavým roštem naskrz zaživa proboden a vyzdvižen do povětří k výstraze jiným“. Inu, drsné časy to byly, a nebyl jim hned tak konec, naštěstí se to uklidnilo. Ani kvůli těm Sabotům, které jsou tady hned vedle, nevypukla v 90. letech válka se Slováky, i když bylo namále. Ale konečně jsem dojel do Javorníka, kde na mne čekal cyklista Rychlík, ukazoval mi nateklou ruku, kterou mu za dva dny v Kyjově zabalí do sádry. Kde je Rychlík, tam se totiž vždy něco děje.

Jako v Javorníku. Tam stačí chvíli sedět na zápraží, poslouchat zvuky a za chvíli začnou létat roháči. Létající roháči je pozoruhodná věc, neboť letí vzpřímeně, protože musejí vyvažovat ty parohy, které by je jinak táhly k zemi. Jinou zajímavostí je pak nářečí, které by mělo být chráněno zákonem podobně jako ten roháč, Lucanus cervus. Takovým vzácným, ochranu zasluhujícím zvukem je především přeškrtnuté l, které se vyslovuje jako uo, což není všechno, protože jak tvrdí jazykovědec Rychlík (Rychuoík), jazykově nadaní lidé tam stále používají aorist, což je archeologický způsob, jak vyjádřit čas minulý a budoucí dohromady, tedy věčnost: v Čechách ho naposledy užívali husiti, bitvou u Lipan zanikl – a jeho zbytky se přesunuly na východní Moravu. S touto lingvistickou výjimečností souvisí ovšem i zdejší výjimečnost religionistická, neboť v některých obcích na Horňácku, především opět v Javorníku, je dosud silně rozšířená baranská hereze, tedy evangelické vyznání českobratrského typu, jež se tam přesunulo na konci 16. století z východních Čech a zde u hranic s Uhrami přečkalo zuby nehty všechny úklady a protivenství. Hned pod Břetislavovým domkem se rozkládá pozoruhodná, velkou stodolu připomínající stavba evangelického sboru, jejž si tam obyvatelé Javorníku postavili, jak jen to císař Josef II. svým slavným tolerančním patentem dovolil. Jde tedy o tzv. toleranční kostel (bez věže, zvonů a na okraji vsi), na jehož štítě je nápis „Pojďtež ke mně všickni“ a nad tím kalich, což by někdo mohl považovat za štamprli a nápis za výzvu k návštěvě výčepu. Jenže podává se tam z misálů slovo Boží a pějí se tam z kancionálů českobratrské písně v podobě stejné jako před třemi sty lety. Ty švabachem vytištěné knížky tam přinesli Javorničtí, hned jak to bylo možné (měli je předtím poschovávané v těch vydlabaných roštech), a od té doby tam leží v lavicích k použití. Nikdo je nesebral, ale pro jistotu se tam v posledních letech raději kostel zavírá, jako už všude. Vedle je fara, která má nad každým oknem nápis nějakého bratra, takže to vypadá, že se otevře okno a bude tam: Jan Hus, Petr Chelčický, Lukáš Pražský, Jan Blahoslav a J. A. Komenský: když to viděl Arnošt Goldflam, zeptal se prý, jestli tam ti pánové bydlí. To říkal Břetislav Rychlík.

Ten také říkal, že v Javorníku zná noty a umí na něco hrát nebo aspoň zpívat každé děcko. Myslím, že to je i jeho zásluha, protože on před každým, koho potká, začne za chvíli zpívat, takže těm lidem je blbé, když to neumějí, a raději se to naučí. Břetislav také každé osobě ženského pohlaví od patnácti do devadesáti říká „nevěsto“, takže když jsme třeba přišli dopoledne do obchodu s uzeným masem ve Velké nad Veličkou, kde pod háky visely samé diplomy „o krála slováckej klobásky“ a pod nimi stály dvě takové seriózní paní řeznice, Breťa hned zvolal: „Tož jak sa máte, nevěsty?“ Já se rychle klidil a dělal, že toho pána neznám.

Národopisného rysu, jenž se projevuje zpěvností lidu, pěkností jejich řeči jak po stránce zvukové, tak obsahové, čemuž zajisté pomáhá i konstantní konzumace domácích lihovin, si všimli výzkumníci a intelektuálové koncem 19. století, kteří sem začali jezdit, jako by se setkali se zapomenutým kmenem indiánů, nebo spíš se svým lepším já. Leoš Janáček se třeba vyjádřil, že ve Velké nad Veličkou, což je hned před Javorníkem, leží „nejdůležitější středisko čistého slohu lidové hudby“. Kdyby došel do Javorníka, řekl by to spíš o něm. Nebo o Hrubé Vrbce, odkud byl rod Kubíků, horňáckých Romů, jejichž nejslavnější hudec Jožka Kubík III. zvaný Jožina (1907–1978) má v Kuželově u větrného mlýna sochu a na nebi planetku č. 17611, kterou mu zařídil zase, ano, jaké překvapení, Břetislav. K tomu kuželovskému mlýnu nás vyvezly bicykly páté generace (5G), já se šel podívat, jak to v takovém mlýně uvnitř vypadá, Breťa si sedl na lavici s výhledem do kraje chladil si nateklou ruku ve vanu větru z Bílých Karpat. Když jsem se po dvaceti minutách vracel, seděly vedle něj dvě nevěsty, které tam před chvílí přijely na motorce, jedna z Prahy, druhá z Kladna. Užasle na něj hleděly a Breťa jim právě vyprávěl o tom, jak sem jezdila Zdenka Braunerová za Vilémem Mrštíkem, který z toho citu byl nakonec tak dojatý, že si vrazil do srdce včelařský nůž. Snad se ty nevěsty ve zdraví vrátily dom.