Konec věčnosti v Ječné 7

Nejslavnější adresa českého undergroundu definitivně zaniká

Říkalo se, že "Lenin je v Ječný", ale taky se říkalo, že "Život v Ječný je věčný". Ale zatímco výskyt Lenina v této lokalitě je zřejmě fiktivní, i když v Praze jsou místa, kudy Uljanov skutečně chodil, ba se proháněl na bruslích, přítomnost věčnosti v Ječné byla prokázána dějinami. A i věčnost může - a asi musí - mít jednou konec, a tak opravdu jedna věčnost skončila v těchto dnech definitivně na adrese v Ječné 7.

V onom bytě, zvaném v tom čase také Jéčko, byl totiž byt rodiny filozofa Jiřího a psycholožky Dany Němcových a jejich sedmi dětí. Tady vzniklo na začátku sedmdesátých let jedno z centrálních míst české nezávislé společnosti, místo opředené pověstmi a legendami, pražský "open house", agora ve čtvrtém poschodí, hnízdo a noclehárna, sympozion filozofů a klubovna živlů, veselé ghetto i objekt policejní represe a buzerace, místo pro román nebo třeba pro alternativní seriál. Tak tento kdysi opravdu sociálně-duchovní prostor, tento byt se definitivně zavírá. Poslední obyvatel z Němcových, František, syn Ondřeje Němce, který mě tam ještě minulý týden pustil a nechal mě prázdné pokoje vyfotografovat, ho s kamarády, se kterými tam ještě bydlel, opouští, protože celý dům koupila jakási firma "z Východu" a bude ho rekonstruovat, prý snad na hotel. To je na jedné straně dobře, protože celý dům je zpustlý, ale na druhé straně si člověk přece jen řekne, tak něco definitivně končí, i když už se nedalo dělat nic jiného.

Ale ještě předtím, předminulý pátek, 26. října, v předvečer státních oslav, se tedy sešli naposled ti, kteří Jéčko zažili v plné slávě, dnes tak sedmdesátnící, starci undergroundu, gandalfové šedí a jejich družky. Ti ovšem byli v menšině, převládala střední generace, přátelé dětí Němcových, jejichž maminka Dana Němcová tam byla také a všichni si s ní chtěli podat ruku. A tahle generace má také už odrostlé děti, takže tam byl značný počet mladíků a slečen, kteří už slávu Ječné zažili jen z doslechu nebo vlastně ji ani už nevnímají, prostě přišli tam, protože jejich kamarádi dělali mejdan. V jednom z pokojů byl koncert mladé kapely, jak to v tradici Ječné má být, ale v jiných se vedly řeči a lidé postávali, popíjejíce pivo ze sudu. Nebo šli na cigáro na jeden z balkonů: jeden je s výhledem na ulici a je z něj nezvyklý pohled na sv. Ignáce, druhý na dvůr polikliniky na Karlově náměstí.

Tak jsem tam byl taky, ale nikoliv jako pamětník, ale jako host a kamarád Davida a Ondřeje Němcových, výtvarníka a fotografa, se kterými jsem se seznámil až v 90. letech. Takže ne, já jsem nechodil do Jéčka, ano lituju toho, nestihl jsem to, ale ono už to koncem 80. let také bylo jiné: ghetto se rozšiřovalo a už to nebylo jen pár adres, a ty, kdo tvořili tvrdé jádro, osud zavál do různých stran. O tom rád vypráví Jáchym Topol, který tam v těch osmdesátých letech chodil, že vlastně to bylo místo, odkud mnozí lidé zmizeli a zbyla tam po nich legenda. Většinou byli donuceni emigrovat jako právě Jiří Němec nabo Pavel Zajíček nebo Sváťa Karásek, Charlie Soukup, Vráťa Brabenec, nebo seděli v kriminále jako Ivan Jirous, nebo odešli z Prahy jako Věra Jirousová, která tu žila v sedmdesátých letech s Tobíkem a Jiřím Němcem, což nebránilo tomu, aby tu žil také Magor, protože tak to prostě bylo a ten byt byl všechno možné, jen ne místo, kde se vede konvenční život.

Dalo by se říct, že tím víc to bylo v pátek setkání pozůstalých, pohrobků, neboť ti hlavní heroové už emigrovali ještě dál, tedy na věčnost, jako jiří Němec, Ivan Jirous, Věra Jirousová, Mejla Hlavsa, kterého sem přivedl jako Plastika Magor, a Mejla se tady usadil, našel si tu manželku Janu Němcovou, se kterou tady v kamrlíku několik let žil. Pět let po smrti, v roce 2006, mu u vchodu přišroubovali originální pamětní desku, dílo Viktora Karlíka, která po vhození, tuším dvacetikoruny, zahrála Mochomůrky bílé, jenže v roce 2011 ji urvali lupiči kovů, což se jim jistě vyplatilo. A zmínit by se měl Václav Havel, který sem chodil také, i když spíš popovídat si s Jiřím Němcem, nebo jen tak na skleničku či kávu. A chyběl i básník Pavel Zajíček, který je po několika mrtvicích; jeho dcera Míša Zajíčková mi říkala, že sice nikam nechodí, ale je rád, když ho na pokoji někdo navštíví.

Byla to tedy poslední možnost vidět ten nebývale velký byt s centrální chodbou a řadou pěti pokojů a kuchyní, kde stál velký stůl, na který se nosily džbány piva, a kredenc se sporákem, na kterém se vařilo, třeba Magorova specialita, bosáky se zelím. Další důležitou místností byla ta, kde odshora dolů stála obrovská knihovna Jiřího Němce, čili Starého, ta byla k dispozici i proletářským máničkám, či lopatám, i když přece jen ty chodily do Ječné kvůli něčemu jinému: mimochodem, slyšel jsem vyprávět, že když si Jirous vzal právě z této knihovny několik Hrabalových knih a šel je spálit na Kampu, byl Jiří Němec docela naštvaný. Byly to jeho knížky, docela vzácné knížky ze 60. let, a hlavně, knihy se nepálí.

Není snad nutné psát, že tak velké byty byly nikoliv projevem bohatství rodiny, ale naopak zásluhou upadlých poměrů, protože takový byt jen tak málokdo chtěl, neboť nešl v zimě vytopit a stále se v něm něco rozpadalo, stejně jako celý dům, který po desetiletí pustl a pustl. Němcovi byt získali náhodou koncem roku 1969, to už měli sedm dětí, takže úřady nedělaly problémy, nájem komunálního bytu nebyl velký a archaická skromnost undergroundu byla pověstná. Nejvíc peněz se dalo na slavnosti, ale pivo bylo tehdy levné, což byla jedna z mála předností socialismu, a ty bosáky byly z brambor, jídla chudých.

Když jsem v útery byl v již holém bytě, zůstaly tam ještě na stěnách fotografie Ondřeje Němce z těch slavných dob. Nejčastěji fotografovaným objektem byl samozřejmě Magor, a člověk si uvědomil, že jeho zvláštnost a přitažlivost spočívala v tom, že se kolem něho vždycky něco dělo. Nějaký rozruch, nějaký rej, nějaká alotria, nějaká situace, která směřovala ke skandálu či k úžasu, kdy i ti otrlejší poněkud trnuli... Jirous sám někde řekl, že jeho nejvlastnějším posláním je zasévat neklid - a i když není možno všechno, co pronesl, brát doslova, něco na tom bylo. A fotografové to věděli a on je často nezklamal.

To je jedna věc. Jenže existoval i jiný Magor: Jirous usebraný, tichý a klidný, občas, čím dál častěji také depresivní. To pak vystoupila do popředí jeho zajímavá tvář, která přes všechny životní šrámy nesla pozoruhodný klid a soustředěnost a z níž přímo bodal ostrý intelekt, provázený však smutkem a skutečnou - snad to slovo není tak zprofanované, jak zní - pokorou. Ondřej Nemec fotografoval obě polohy, neboť obě dobře znal a byl u nich. Magor mu byl přisouzen osudem. Jirous byl i prvním lektorem dvanáctiletého Ondřeje, který začal zachycovat denní i večerní hosty a nájemníky azylu u Němcových. Z té doby pochází scéna z Jirousova návratu z třetího kriminálu v roce 1978: vyhublý Magor ve slipech a ponožkách (a brýlích) tančí jako derviš s demižonem piva v kuchyni. Jeho jistě frenetický pohyb sledují přátelé, Ondřejův bratr David, Jaroslav Kořán a Bobeš Rössler. Jako by se dívali na křepčení kamikadze, které se chystá na let. Startovací dráha byla v Ječné.