Pampeliškové nebe nad Lanškrounem

CESTA NA HŘEBEČSKO S DUCHOVNÍM ROZMĚREM

Lanškroun je město kousek za kopcem na východ od České Třebové, kde jsme měli na nádraží jako obvykle sraz. Katolický kněz bez kolárku Zdeněk Jančařík nepřijel již ve škodovce, jako jezdil dosud, ale ve fordu a já se ptal, jestli se mu na něj složili farníci. Ale Zdeněk řekl, že to mají jeho brněnští saleziáni kolektivní, a je to kára navíc ojetá a koupili ji ve slevě. Já si ho pak už nedobíral, naopak choval se jak se patří uctivě, a to i když jsem zjistil, že Zdeněk požírá stvoly z pampelišek, čímž si prý čistí krev, což mi předvedl na lukách u rozhledny na Lázku (714 metrů), kam jsme tím fordem z Lanškrouna pak dojeli. Rozhledna byla zavřená, Reichlova chata zpustlá a snad vykradená a vůbec nějak poničená, okolí zaneřáděné, jako když tam nekonečně někdo něco začíná, ale nikdy nedodělá. To byl však snad jediný nepříznivý vjem z cesty na Hřebečsko.

Neboť Lanškroun je město, či tedy spíše městečko docela hezké, vlastně dost hezké, porovnáme-li je s jinými městy s podobnou poválečnou historií, třeba v Krušných horách. Je to město sudetské, dokonce v pravém slova smyslu sudetské, neboť ten pojem ve smyslu geografickém patří právě tomu pásu pohoří od Krkonoš po Jeseníky. A pod nimi, pod těmi horami, se nachází zvlněný kraj, kterému se kdysi říkalo Hřebečsko, což ale teď už ví málokdo, a já nedělal ani průzkum v jeho středu. Schönhengster Land, jak tomu říkalo převažující obyvatelstvo, byl největší německý jazykový ostrov v českých zemích, větší než jihlavský, a město Lanškroun čili Landskron, tedy Zemská koruna, byl jeho centrem, i když by se o to hlásila i Moravská Třebová a Svitavy.

Tak tedy do toho Lanškrouna jsme přejeli asi v jedenáct hodin odpoledne, nechali fordku v ulici u náměstí a stanuli před radnicí, jež byla od pohledu renesanční – s barokní věží. Náměstí bylo rozlehlé a čtvercové, radnice se dvěma krásnými portály se znaky majitelů panství (hned jsme poznali Pernštejny a pobělohorské Lichtenštejny) uprostřed, takže jsem mohl začít poučovat, že to je typický projev, pro něž má historie termín emfyteuze… To není nějaká nemoc, jak by si snad někdo mohl myslet, ale německé městské právo, podle něhož vznikala města tak, že je vyměřil nějaký lokátor, který sem přišel a založil osadu na zeleném drnu a doprostřed dal radnici, kde se stal purkmistrem. A nějak přitažlivě to pojmenoval, jako to dělají developeři i teď, takže tady tomu dal jméno Zemská koruna, což znělo jistě docela přitažlivě už ve 13. století, tedy za Přemysla Otakara II., kdy se kraj, do té doby neprostupnými hvozdy porostlý a jen řídce Slovany osídlený, kolonizoval. K tomu ovšem byla potřeba nějakého ochotného obyvatelstva, které neváhal král přivádět z ciziny, sem asi z Míšeňska, ale třeba i z Branibor, no prostě z Němec. Tento dějinný čin způsobil, že na sedm set let se kraj obydlil lidem německého jazyka, byť k úplnému poněmčení došlo až po třicetileté válce.

A tady někde u zdi radnice těch sedm set let vzalo svůj konec. Neboť na tomhle klidném a v sobotu odpoledne vylidněném náměstí se odehrál 17. a 18. května 1945 tzv. lanškrounský partyzánský soud, dva dny brutální odplaty na veřejném prostranství. Historik Tomáš Staněk o tom ve své knize Perzekuce 1945 píše strohými větami: „S Rudou armádou sem dorazili partyzáni oddílu J. Hýbla-Brodeckého, zprvu 80, pak 350 mužů (kde se asi tolik partyzánů najednou vzalo?– pozn. J. P. ), kteří začali zajišťovat Němce podezřelé ze spolupráce s nacisty. Pokyny k zatýkání konkrétních osob sestavil na základě informací místních Čechů a poznatků odbojových pracovníků majitel mlýna a pily ve Výprachticích J. Hrabáček. (…) Dne 17. května byli místní Němci i ti, kteří byli přivedeni z okolních obcí, shromážděni na lanškrounském náměstí před radnicí. Tady za předsednictví J. Hrabáčka zasedl pod širým nebem revoluční tribunál odsuzující předem vybrané nebo přímo na místě Čechy označené Němce, kteří se měli za okupace nějak provinit, ke krutým trestům: k bití, oběšení, zastřelení. Odsouzené i uvězněné osoby byly brutálně týrány mimo jiné rovněž topením v blízké požární nádrži.“

Počty popravených nebo zabitých se různí, české prameny uvádějí dvacet popravených, německé mluví o několika desítkách, kam zřejmě počítají i ty Němce, kteří zvolili sebevraždu. Dramatický odchod ze života zvolila i jedna Němka, která se sama oběsila ve svém domě na náměstí, který těsně předtím podpálila. Požár prý ukončil zasedání revolučního tribunálu. Ten se podle pozdějších vzpomínek J. Hrbáčka, skutečného odbojáře a prvního poválečného starosty Lanškrouna, a pak od roku 1951 politického vězně (odsouzen byl na 24 let), „vymkl z rukou“ a proměnil v drastický lynč. Několik stovek Němců stálo dva dny na náměstí s rukama vzhůru, když je dali dolů, byli biti a týráni a museli nosit obrazy Adolfa Hitlera, na které Češi plivali, a ty hleny museli Němci slízat, a přinejmenším dva Němci byli doslova rozšlapáni a jiní byli topeni ve vodní nádrži, jejíž zídka je pár metrů od radnice a teď se dá na ní sedět… Velmi podrobně tento dvoudenní lynč popisuje diplomová práce Daniely Kubíčkové z roku 2016 na FF UK, která se dá přečíst na internetu. A já tady rovnou píšu, že vím, co tomu předcházelo, že předtím byli henleinovci a Mnichov a odtržení Sudet a okupace zbytku Čech a Moravy a že jedno plyne z druhého, ale už tehdy byly tyto činy statečnými lidmi, Čechy, nazvány českým gestapismem a byly vnímány jako předzvěst bezpráví, jehož příštími oběťmi budou už Češi.

Tak jsme tam se Zdeňkem stáli a bylo 18. května, tedy přesně výroční den, ale to nám nedošlo, a náměstí bylo upravené a liduprázdné a informační kancelář v sobotu logicky zavřená. Tak jsme pokračovali v prohlídce města a nejdřív to vzali směrem k nádraží, pohlédli přes mříž do empirového kostela Máří Magdaleny a pak pokračovali a za chvíli došli k pozoruhodné vile z konce 19. století (Langerova vila), která celá svítila novotou a z druhé strany stála velmi moderní dostavba, to bylo před pár týdny dokončené Kulturní centrum, které, jak jsem si přečetl, má vynikající reference stran akustiky a vůbec výbavy. A pak jsme to vzali zase nazpátek a ďábel pokušitel nás vedl kolem zaprášeného výkladu sexshopu, kde jsme společně s katolickým knězem odhadovali, k čemu ty podivnosti jsou (důtky a latexy jsme chápali, ale jakési podivné plyšové slimáky nikoli), a kolem pomníku nejslavnějšího rodáka Jan Marka Marků z Kronlandu (1595–1667), rektora pražské univerzity, zkoumatele duhy a řešitele kvadratury kruhu. A za chvíli nás to zavedlo na náměstí, které se nyní jmenuje Jiráskovo, dříve Josefské. Postávali na něm v hloučcích slavnostně oblečení lidé, které jsme správně odhadli na svatebčany. Stál tu augustiniánský klášter, jejž v roce 1377 založil litomyšlský biskup se sympatickým jménem Petr Jelito (Wurst), avšak byl už v roce 1421 pokrokově vypálen husity. Pár augustiniánů se sem vrátilo až za baroka, kdy jim Lichtenštejnové dali do správy farní kostel sv. Václava, do nějž jsme pokorně vešli. Sakristií procházel svižným krokem muž šviháckého typu. Není to otec Zbigniew? řekl si pro sebe otec Zdeněk. No jo, to je Czendlik, kněz celebrit, řekl jsem já, co ten tady dělá? – No ano, on je tady přece farář, vzpomněl si Zdeněk, jak jsem na to mohl zapomenout? divil se salezián. – Taky to nechápu, taková česká katolická superstar, to máme štěstí. – Otče Zbigniewe, pozdrav pánbůh, oslovil ho Zdeněk. – Dejž to pánbůh, řekl těšínským přízvukem otec Zbigniew a vzájemně jsme se představili. Kolegové Zbigniew a Zdeněk, kněží bez kolárku, si rychle řekli, že se vlastně už párkrát viděli, že se samozřejmě znají z Katolického týdeníku, kam Zdeněk pravidelně píše. Já se zeptal, jak je tady v Lanškrouně už dlouho, a otec Czendlik řekl, že to tu kazí už přes dvacet let. Já mu popřál, ať dílo zkázy vzdorně pokračuje, čemuž jsme se zasmáli. Pak se ry chle omluvil, že se musí jít převléct, že za chvíli oddává. Obešli jsme kostel, a když jsme se vrátili, byl chrám plný a před otcem Zbygniewem už klečeli ženich s nevěstou. Vyrazili jsme do hor na pampelišky.