Chopin v koupelně

RŮŽOVÁ PROCHÁZKA PO KOUZELNÉM MÍSTĚ VE VARŠAVĚ

Ve Varšavě mají asi největší koupelnu v Evropě, park Łazienki. Když jsem se k nim blížil od stanice metra Politechnika, protože jsem ještě neznal bezvadnou autobusovou linku 180, která jede skoro všude tam, kam potřebujete, tak jsem se párkrát, snaže se zachovat vážnou tvář, zeptal nějaké Polky: Proszę pani, szukam łazienku – Prosím vás, hledám koupelnu… Neočekával jsem, že mě žena pozve k sobě domů, abych se vysprchoval, ale stejně jsem měl radost – a ona mi ráda ukázala směr.

Já jsem totiž ve vztahu k polštině dětinsky založený a jako mnoho Čechů nemohu odolat jejím zvukům a podobě slov, které se jeví jako taková něžnější či hravější podoba češtiny: łazienky, vyslovuje se to uaženky, tedy lázničky, koupelničky nebo třeba kópelky, jak se říká koupališti v mém rodném Prostějově. Ale Łazienki nejsou koupaliště, to, jak jsem zjistil, je ve Varšavě nejblíž k použití v akvaparku Moczydło, což, jak člověk uzná, zní také pěkně.

Takže Łazienki jsou park, ale nejen park, spíš je to mytologický háj kousek od centra města, zelená obora, ze které vysvítají bělostné skvrny klasicistních paláců a pseudoantických palácků, mezi kterými se proplétají umělé vodní kanály, jež vytvářejí dojem, že se vlnitá krajina blízko od vzedmutých břehů Visly vznáší v nějakém vodním zeleném snu.

Tak se nad vodou vznáší centrální palác parku, Pałac Na Wyspie, Palác na ostrově, do kterého si koupíte lístek a pokračujete ve snu. Na rozdíl od většiny staré Varšavy to tady Němci po povstání už nestačili zničit celé, i když se snažili, stejně nad tou jejich posedlostí zůstává rozum stát – kulturní národ… Je to tam opravdu krásné, jako v nejkrásnější římské vile, ze které na chvíli odskočilo panstvo na sofistikované vodní orgie. Největší stavbou je ovšem klasicistní Belweder, který je postavený začátkem 19. století na svahu nad parkem, když byla Varšava v ruském záboru, užívali ho carští místodržící, po vzniku nového Polska tam v letech 1918 až 1935 bydlel dědeček Piłsudski, který tam má sochu a zaparkovaný cadillac – ten je tam ve skleněné krabici od roku 2014. Za okupace tam bydlel kat Hans Frank a za socialismu tam docházela rada ministrů čili vláda PLR. Teď je tam zase prezident, takže to jsou takové polské Lány, dalo by se myslím říct: oficiální sídlo prezidenta je na Krakovském Předměstí (to není ovšem předměstí, ale reprezentativní třída vedoucí ke Královskému paláci na Starém Městě). Před ním stojí jezdecká socha knížete Poniatowského, a jak jsem si všiml, vždy hlouček debatujících občanů. Ti už deset let probírají, jestli za katastrofu u Smolenska může ještě někdo jiný než Rusové, kteří za to mohou určitě, přičemž k tomu aktuálně přidali, jestli s LGBT přijde na Polsko Sodoma a Gomora, o což se strašně pohádají, ale pak se zase na chvíli udobří, řeknou si, že jsou všichni Poláci, a vymění si recept na bigos, čemuž Češi říkají bigoš a splývá jim to se slangovým výrazem pro motostřelce. Byl jsem očitým svědkem těchto debat, přičemž jsem potlačil nutkání se do nich zapojit. I když by to bylo zajímavé a ocenil by to i přihlížející kníže Poniatowski, jehož heslem bylo Umřít má muž statečně. Kdysi jsem o něm četl román Před branami Lipska od Jana Dobraczyńského. Kníže Poniatowski, který bojoval na straně Napoleona, neboť doufal, že přinese Polsku svobodu, raději vjel po prohrané bitvě do řeky, kde ho zraněného strhla voda, než aby žil v porobě.

Ale zpět do koupelny… Jak to bývá v koupelnách v luxusních hotelích, tak tam také odkudsi zní Chopin, ale to na více místech ve Varšavě, i když si nejsem jist, jestli to nebyla moje sugesce, že jsem ho tam slyšet chtěl. Každopádně je tam na takovém vršku uprostřed záhonů růží známá obří Chopinova socha od Wacława Szymanowského, takového jejich Štursy, Chopin sedí ve strašném vichru pod vrbou, která se také celá naklání, jemu vlají vlasy, vrba se klátí, živly bouří, ale génius drží a jeho geniální tóny, rodící se v jeho vznešené hlavě, jdou vstříc všem protivenstvím. Jest to bardzo romantyczne.

Tak jsem se cítil v celém parku. Koupelny na mě udělaly velký dojem a bylo to přesně to, po čem má duše vyprahlá v letním dopoledni toužila. Nebyl jsem ovšem sám, parkem korzovali lidé, které to nejspíš také povznášelo, však také na to byli patřičně vybaveni, slušně oblečeni a zajisté před návštěvou strávili nějakou dobu ve své vlastní koupelně. Naprosto převažovali, jako v celé Varšavě, Poláci, rodiny s dětmi, taková ta tradiční sestava, mama, tata, dzieci, nevím, jestli to bylo Polsko Á, nebo Polsko Bé, řekl bych, že to byli normální lidé, kterých když je ve společnosti většina a jsou tak nějak spokojeni, tak je to i pro tu společnost dobré. Já se mezi nimi cítil poněkud bezprizorně, vykořeněný intelektualist z Pragy, na sobě košili v barvě lososového plátku a k tomu růžové kraťasy, protože jsem se balil narychlo, jak jsem co naházel do plecaku čili batohu. Teď jsem nic jiného neměl, tak jsem si připadal jako chodící transparent LGBT, ale ani stopu nevraživosti jsem mezi tím lidem nezaznamenal. Naopak, všichni se lehce usmívali a šveholili ve svém pšonkovském jenzyku.

Ten park je pozdním plodem, květem a pozůstatkem Varšavy královské, tedy Varšavy reprezentativní a majestátní, i když být králem v Polsku, ve šlechtické Rzeczy pospolitej, nebyl žádný med. Varšava byla hlavním městem samostatného Polska de facto dvě stě let, mezi lety 1595, kdy sem přemístil sídlo z Krakova Zigmund III. Vasa, za což mu je vztyčen před Královským palácem na Starém Městě sloup, do rozpadu a rozebrání Polska po třech děleních na konci 18. století. Poslední polský král Stanislav August Poniatowski, který rezignoval roku 1798, už spíš jen smutně a bezmocně přihlížel, jak se ten obrovský stát, polsko-litevská unie, stále ještě třetí největší stát v Evropě, hroutí a rozpadá. Tím místem, odkud se to pozorování dělo, byl právě palác či spíše palácík Na ostrově tady v Łazienkách, který si dal upravit s vysokým vkusem, vybavil jej kopiemi římských soch, holandskými kachlemi, vlámskými krajinami, ale i portréty polských magnátů a hetmanů, tedy něco jako vojenských velitelů, které poznáme podle toho, že mají dolů visící knír, poněkud vyholenou hlavu, na sobě kožich čili šubu a v ruce takovou rouru, které se říká bulawa a je to něco jako palcát. A všichni jsou poněkud při těle. To ovšem poslední král Poniatowski nebyl, to byl rokokový kavalír zcela západního střihu, však také byl milenec carevny Kateřiny Veliké, která byla ovšem Němka jako poleno. A tady, v tom rozkošném paláci, pořádal vždy ve čtvrtek „osvícené“ obědy, u nichž se scházela elita tehdejšího osvíceného Polska a probírali tam, nejspíš ve francouzštině, plány, jak zastavit stagnaci a položit základy moderního státu, což tehdy znamenalo nějakou formu osvícené despocie. Jenže to bylo v přímém protikladu s divoce anarchistickým základem Rzeczy pospolitej, kterou držela až fanaticky konzervativní šlechta, která si za žádnou cenu nechtěla nechat sáhnout na svá privilegia, mezi nimiž se skvěla především zcela zabijácká výsada liberum veto, která ničila každý pokus o reformu. Z toho nejvíc tylo, jak má ve zvyku, Rusko, kterému nikdy nevyhovuje nic tak, jako když má vedle sebe nemohoucí, rozhádané a nejednotné sousedy. Toto nemocné, kdysi mocné Polsko se pak stalo jeho lehkou kořistí, k jejímuž porcování byli přizváni Prusko a Rakousko, což ovšem na druhé straně přineslo Polákům i něco dobrého, což lze třeba v „rakouském“ Krakově dosud pocítit. Ale to už je na jinou kapitolu. Jak píše v knize, která se v originálu jmenuje Heart of Europe (u nás vyšla roku 2003 s neutrálnějším názvem Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy) britský historik Norman Davies, ve kterém mají Poláci to, co Češi měli u svého Ernesta Denise, „smrt starého Polska roku 1795 po osmi stech letech existence je jedním z nejdojímavějších okamžiků evropské historie. Byla stejně patetická svým průběhem a inspirující vzpomínkami, jež probouzela – podobně jako smrt starého člověka“. No, nevím, jestli je to nejlepší přirovnání pro zánik Polska. Ale ten patos si představit dovedu. Zažil jsem ho v koupelně.