Medová cela v Mariazell

KAM SI NAŠE NÁRODY CHODILY PRO OCHRANU

Před prostějovskou nemocnicí, což bylo dřív na kraji města směrem na Brno, stojí sloup a na něm takové zvláštní sousoší z barokních časů. Vypadá to jako dvě kamenné homole, jedna větší, druhá menší, a z obou vykukují malé hlavičky s korunkami, takže vypadají jako žaludy v kornoutu.

Kolem toho sloupu, který je tam ostatně dosud a před pár lety ho zrestaurovali, jsem chodil jako malý, když jsme šli s babičkou na prostějovský hřbitov za dědou, a babička vždycky když šla kolem, tak se pokřižovala a někdy vytáhla stonek či dva z kytičky, kterou nesla na hrob, a zavěsila je na ten sloup. To byl zbytek moravské barokní zbožnosti. Já se pak dozvěděl, že na tom sloupu byla (a je) Panna Maria Celská s Ježíškem a teď vím, že to souviselo s poutnickým bratrstvem, které v Prostějově – pochopitelně v 18. století – organizovalo poutě do Mariazell.

A na začátku té pouti byl tento sloup, od kterého se vydávalo na cestu procesí směrem na jih, na Brno a Vídeň, a pak až do srdce Rakouska, do předhůří Alp, do vesnice s Milostiplnou matkou Boží, Marií v cele. Konkrétně z Prostějova to bylo tři sta dvacet kilometrů, počítalo se s tím, že poutník ujde třicet kilometrů denně, takže tam a zpátky to zabralo měsíc, většinou se šlo v druhé půlce srpna po žních, ovšem na takovou cestu se člověk vydával tak jednou dvakrát za život a na to si čas udělal. Pochopitelně se vycházelo z různých dalších míst po celé Moravě i v Čechách, čeština se mísila s němčinou, chudší s bohatšími, pohlaví jedno s druhým. Lid šel nebo se občas svezl na povozu, chvíli zbožně zpíval, pak zas prostonárodně, poznával svou ekumenu a objevoval širší vlast. Přeplavil se přes Dunaj, pak se cesta začala měnit a přibývalo kopců a nakonec už stáli před branou samotných Alp, což na takové Hanáky nebo třeba Jihočechy muselo udělat silný dojem. Na celý život. Cestu jim pak do smrti připomínaly nějaké devocionálie, které si přivezli, nejčastěji obrázek nebo figurka s Panenkou Marií Celskou, kterou člověk hned pozná, neboť vypadá jako trojhránek.

Na mě udělalo město Mariazell silný dojem také, a to přitom jsem již bezbožnou modernou a globální pseudocivilizací okorán a zkažen a neschopen pravé odevzdanosti a pokory. Navíc jsem tam jel (viz díl o Melku v č. 35/2020) pohodlně rakouskými dopravními prostředky, které jsou sice pro našince drahé, ale klimatizované, čisté a vypolstrované. Ze Sankt Pöltenu, hlavního města Dolních Rakous, kterému naši předci říkali ještě Svatý Hyppolit, jede každé dvě hodiny speciální poutnický vlak nazvaný marketingově die Himmelstreppe čili Schody do nebe, neboť zdolává značné převýšení a v některých místech své víc než dvouhodinové cesty se pohybuje jakoby se značnou námahou. Výhledy z okna jsou impozantní a mluvit o kráse krajiny, v níž Dolní Rakousy přecházejí do Štýrska, bylo by zbytečné. Nejsou to ještě ty bombastické alpské monumenty, hory plné ledu (já vím, ledovce tají), o nichž zpívat nedovedu, nýbrž je to krajina spíš jaksi pohádková, tedy fantaskně a hravě založená, rozmanitá a pitoreskní. Vyhlížel jsem ji z okna a stále vzdychal, když vlak zastavoval u těch malých nádraží, která byla neuvěřitelně čistotná a upravená, a celé okolí taky a všechno působilo dojmem, že je to tam přesně tak, jak má být. To u nás je dojem při pohledu z vlaku úplně opačný, tam člověk raději ani ven nehledí, aby jen nevzdychal bolestí.

No, tak vlak přijel na nádraží, které tam je od konce 19. století a kam přijížděla i císařská rodina, která do Mariazell jezdila často, neboť to byla jaksi oficiální svatyně podunajské monarchie, Magna Mater Austriae, ale také Magna Hungarorum Domina a Mater Gentium Slavorum, tedy když to přeložíme, Velká Matka Rakouska, Velká Paní Maďarů a Matka slovanských národů. Byly to svým způsobem takové habsburské podunajské Delfy, společné místo oněch hlavních národů, nad nimiž měla držet ochrannou ruku ta malá soška z lipového dřeva, kterou do krajiny krásné, ale pusté podle legendy přivezl mnich jménem Magnus, a když se dostal až sem, připevnil ji na kmen stromu, kolem něhož vybudoval jednoduchou chýši, tedy celu. To se mělo stát v roce 1157 a 21. prosince se u ní měla sloužit první mše, což je datum založení a také den, kdy lze v kostele jedinkrát vidět sošku obnaženou, tedy bez těch šatiček, které pro ni po večerech sešívaly mladé šlechtičny. V „originále“ sedí Panna Maria na sedátku, drží synka, ten třímá jablko a ona hrušku: to má jistý teologický význam, souvisí to s vykoupením lidstva (noví Adam a Eva), ale můžeme to také brát jako výzvu k zdravé výživě, takové bio z 12. století. Pro nás je myslím zajímavé, že prvním významným poutníkem, který k té prosté sošce přišel, byl moravský markrabě Vladislav Jindřich, bratr Přemysla Otakara I., který společně se svou ženou Heilwidou ochořel a ve snu se jim zjevil svatý Václav a poslal je překvapivě sem, do Štýrska, ale protože to bylo ve snu, tak proč ne… A markraběcí pár se sem skutečně (asi ze Znojma) vydal a dobře to dopadlo a z vděčnosti nechal Moravák vystavět kolem roku 1200 první kostel. Druhým významným poutníkem pak měl být uherský král Ludvík I. z Anjou, který zase Panně Marii vděčil, že porazil Turky, takže daroval roku 1365 poutnímu místu obraz madony, který je k vidění v chrámové pokladnici. Stojí tedy před vchodem do rakouského kostela dvě barokní sochy, Vladislava Jindřicha a Ludvíka Uherského, tedy řekněme Čech (Moravan) a Maďar vítají příchozí. Kdyby se ještě přidal Polák a Slovák, byl by Visegrád a stará dobrá monarchie kompletní. Ale Slovák je něco mezi Moravákem a Maďarem a řekněme, že Polák je zastoupen o kousek dál, před radnicí, sochou Jana Pavla II., který se tu stavil v září 1983, když se vracel z druhé papežské cesty do vlasti. Naposledy tu byl z Vatikánu v roce 2007 papež Benedikt XVI., tedy Němec z jihu, kterého bychom taky brali do spolku. Ten tady při kázání smutně pravil, že Evropa rezignuje na pravdu a na děti. To měl pravdu.

O samotném městečku by se dalo říci, že je marcipánové, perníkové a květinové – jak to tak v rakouských městečkách bývá. Centrum je složené ze samých hotelů, v nichž v každém by člověk mého typu (nenáročný, ale estét) rád přenocoval. Některé jsou dražší, některé asi i hodně, ale tam, kde mají maďarský personál, to jde. Přes den je tam podstatně živěji než večer, kdy to utichne a je překvapivý klid a jsou slyšet kravské zvonce. Bude to i tím, že poutníci a poutnice z chudších zemí monarchie (všechny kromě Rakouska) přespávají spíš v herbercích v okolí nebo jezdí na otočku. V kostele jsou každé čtyři hodiny bohoslužby v různých visegrádských jazycích. Zbožnost udržují zvláště ženy poctivého typu, které mluví slovensky, maďarsky nebo asi slovinsky. Maďaři mají jeden zvláštní důvod sem jezdit, protože tady měli pochovaného kardinála v exilu (po roce 1956, respektive 1971) Józsefa Mindszentyho (1892–1975), který se po pádu komunismu mohl vrátit do vlasti – jeho prázdný hrob je v bazilice, takže Maďar hned jde k němu. Češi si mohou dát bojový úkol a najít na fresce v kostele svatého Václava: to baví však jen lidi určitého druhu, třeba mě. Moderní tvor se může nechat vyvézt lanovkou na kopec nad městem, jenže to stojí osmnáct eur, za což jsem si raději koupil zmrzlinu a perník, který tu vyrábí tradičním ekozpůsobem z medu zbožných horských včel firma Pirker, což není reklama, ale kulturněhistorický fakt. Druhým endemickým produktem je žaludeční likér Arzberger a třetím ony devocionálie různého druhu, jež se prodávají na kila ve stáncích kolem kostela. Doporučit lze zajet si autobusem k blízkému jezeru Erlaufsee, které má tak čistou vodu, že když do ní vlezete, chvíli plavete a pak otevřete oči, vidíte na dně vybělené kosti prehistorických kamzíků. Po návratu si, jak se v průvodcích píše, nenechte ujít procházku na kalvárii nebo asi pětikilometrovou cestu ke gotickému kostelíku sv. Zikmunda, odkud je pěkný pohled na Mariazell a krásnou medovou krajinu štýrského Předalpí.

A do ní je vsazena jako do plástve Matka Boží, Panna Maria s Ježíškem, zalitá ve stříbře a zlatě, a přitom nejchudší ze všech.