Země úsměvů u velké bažiny

OPERETNÍ PLAVBA PO NEZIDERSKÉM JEZEŘE

Protože Rakušané dobře vědí, jak na člověka zapůsobit, ocitl jsem se jednoho srpnového podvečera na lodi, která mě vezla po největším rakouském jezeře vstříc nečekanému dobrodružství. Nebál jsem se ani tak utopení, neboť výška vody dosahuje na jednom obzvlášť hlubokém místě tak nanejvýš jednoho a půl metru. Avšak z předchozího pokusu si v jezeře zaplavat jsem věděl, že bahno, na něž člověk při ztroskotání narazí, je tak mazlavé a na dotyk bosého chodidla odporné, že mi zuby drkotaly hrůzou z oné představy po celou dobu plavby. To už možnost, že z rákosí vyrazí krokodýl, byla snesitelnější.

Panstvo, které se plavilo na palubě se mnou, však dělalo jakoby nic, užívalo si plavby a otevíralo lahve vína z přilehlých vinic, jejichž plody jsou proslulé svou krvavou barvou a sytostí. Slunce žhnulo téměř egyptsky a loď se dlouho po vyplutí prodírala skrz nekonečné sítiny, které jsem znal dosud jen z četby Egypťana Sinuheta. Jezero se od Nilu lišilo pouze tím, že na břehu se nepásli hroši, nilští vepři, ale kotvily tam sněhobílé jachty rakouské fregaty, a v pozadí s nevypínaly pyramidy, ale něco, co by mohlo vypadat jako předhůří Alp. Loď plula vstříc Zemi úsměvů, Das Land des Lächelns, jejíž čínské kulisy, mohutní draci a pagody, vítaly naši loď zdvořilými pozdravy.

Je fakt, že v Rakousku je skoro všude hezky, což jednak souvisí s krajinou a pak také s Rakušany, kteří jsou přeborníky v oboru, jak ji udělat ještě hezčí. Zatímco někde, třeba u nás, je to hezké obyvatelstvu spíš navzdory, v Rakousku to lidé ještě dolaďují a to dokonalé ještě zdokonalují. Zajímavým případem je nejvýchodnější část Rakouska, která k němu vlastně už historicky úplně nepatří, ale Rakušané se jí zmocnili se vší svou dovedností a talentem. Je jí spolková země Burgenlandsko, takový svislý pás podél maďarských hranic, kterým už začíná geograficky i klimaticky Panonie, i když turistické prospekty raději píší, že je to „rakouské Středomoří“. Po staletí to byla součást Uher, avšak s převažujícím německy mluvícím lidem, takže bylo po první světové válce přifařeno v rámci potrestání Maďarů Rakušanům. Ti tím získali mimo jiné skoro celé Neziderské jezero, po němž jsem plul v prvním odstavci, jak jste jistě poznali. Tato rákosím zarostlá vodní proláklina ve stepi se německy jmenuje Neusiedler See, Maďaři, kteří se s tím nemažou, ho pak zvou Fertö-tó, což znamená bažina. Není to ale úplně spravedlivé, protože dvě třetiny jezera tvoří vodní hladina, ale je pravda, že voda je cítit opravdu jaksi bažinatě či bahnitě, což se ovšem může i leckomu líbit, neboť je to bio a raw.

Loď, která mě vezla, vyplula z městečka Rust am See čili Jilm u Jezera, pro které je slovo malebné velmi mírným vyjádřením toho, jak je to tam… malebné. Malebné, půvabné a pitoreskní, přitom vůbec ne kýčovité. To je ta rakouská záhada, jak to umějí udělat, že je to všechno tak pěkné, útulné, čisté a voňavé – a přitom to nepůsobí ani trochu přeplácaně, chtěně a podbízivě. Já na to mám odpověď, že to bude tím, že se o to prostě hezky starají a mají vkus, a to většinou stačí. Přitom to ani nemusí být nějakou germánskou specialitou, protože ty vesnice v této části Burgenlandska jsou z třetiny původu chorvatského, což je zachováno v názvech na cedulích, takže Rust se jmenuje také Rušta, ale poznat je to myslím i v tvářích obslužného personálu. Dávno jde samozřejmě o asimilované obyvatelstvo, které je zajisté rádo, že bylo asimilováno právě Rakušany. V městečku, které je nejmenším oficiálně uznaným městem (Freistadt) v Rakousku – má asi pět tisíc stálých obyvatel –, je na každém kroku nějaké rodinné vinařství. Ta o sobě dávají vědět velmi decentně: když tam nahlédnete, je tam dvůr s podloubím, chládek a nebezpečí, že zatoužíte dát se ještě jednou v životě na pití. Znalec by vás poučil, že se tu pěstují především červená vína s predikátem a že podzimní vodní páry z blízkého jezera podporují vznik ušlechtilé plísně Botrytis cienrea, po níž jsou hrozny pěkně hnilobně nasládlé, takže se do vína pak nemusí lít ani nemrznoucí směs do motorů. To nejapně narážím na dávnou glykolovou aféru, která v polovině 80. let málem zlikvidovala rakouské vinařství. Od té doby jsou rakouské vinařské zákony prý nejpřísnější na světě a já bych jim důvěřoval.

Je zbytečné šířit se o tom, jak výborné věci tam mají k snědku, přitom zas docela obyčejné: ne že bych toho tam moc snědl, ale stačí se nenápadně dívat, to fakt nejsou naše utopence a hermelín… A všechno je to takové příjemně zachovalé, přirozené a rukodělné. Nikde tam neprodávají něco jako trdelníky nebo pyrotechniku, nejsou tam ani kebaby. Suvenýry jsou přiměřené ceně a věku sběratele. Často se na nich objevuje motiv čápa, neboť to je zde takové domácí zvíře. Jeho hnízda zdobí střechy a komíny mnoha stavení třeba i uprostřed města a sborový klapot jejich zobáků, spolu s kejháním divokých hus a kvákotem žab, dotváří atmosféru místa, k níž chybí již jen český vodník, rakousky Herr Hastermann.

Je to tedy opravdu země úsměvů. A já jsem navíc směřoval na palubě jezerní lodi do další – země úsměvů. Ten parník, nebo co to bylo, spíš to parník nebyl, svážel totiž publikum na místo, které se jmenuje Mörbisch a leží na samé hranici s Maďarskem, jež tady začíná takovým obchvatem pod jezerem. Za komunismu, který se Rakousku šťastně vyhnul, to musela být spolu s oblastí Seewinkel, jezerního koutu za Neziderem, nejzapadlejší část Rakouska – nepočítáme-li hranici s Československem. Po válce šlo navíc o oblast, jako celé Burgenlandsko a Dolní Rakousy, pod sovětskou správou, která však skončila Statní smlouvou v roce 1955, neboť Rakousko, má holt štěstí a je tou zemí úsměvů… Snad z radosti nad nečekanou svobodou (Rusové odněkud víceméně dobrovolně odtáhli!) a hlavně ve snaze Zapadákov, byť pozoruhodný, oživit a přivézt sem fajnové publikum se tu od roku 1957 konají Seefestspiele Mörbisch, tedy Jezerní slavnosti nebo Jezerní festival. A čím si udělá bodrý Rakušan největší radost? A co je nejlepším vyjádřením veselého rakouského spiritu? Správně, operetou! Festival byl tedy svým zakladatelem, operetním pěvcem Herbertem Alsenem, vymyšlen jako operetní a také zahajovacím kusem byla opereta par excellence, Cikánský baron: současným ředitelem festivalu je rovněž operetní a také operní pěvec Peter Edelmann, velmi impresivní člověk. Pro účely tohoto svátku rakouskosti byl přímo na břehu, nebo ještě spíš mezi rákosím, postaven krásný amfiteátr, do kterého se vejde nyní, po rozšíření v roce 2000, šest tisíc diváků, kteří se předtím všichni spořádaně a velmi kultivovaně najedí a dají si sklenku vína. A ti přijíždějí ze všech koutů usměvavého Rakouska, většinou po zemi, vlastními vozy či svozem naleštěných autobusů, ale nejhezčí je nepochybně transport lodí, jež sváží publikum z pobřežních míst a k němuž jsem se přichomýtl i já, velký znalec a milovník operety.

Letos se v Mörbisch hrála celou sezonu Lehárova Země úsměvů… Co jiného taky? A bylo to, ehm, velkolepé a monumentální, s mohutnou výpravou a obřími kulisami Prátru a po přestávce pak čínských draků, a nakonec to vrcholilo ohňostrojem nad jezerem. Čínský princ Su-Čong, kterého hrál opravdu Asiat, zpíval tu slavnou árii Dein ist mein ganzes Herz způsobem, že se voda dojetím chvěla, a když rakouská Líza, která v touze po exotismu v daleké a kulturně tak cizí Číně vzpomínala na rodné Rakousko a jeho vlídnou a milou atmosféru, nezůstalo myslím oko Rakušana suché. Mezi těmi spokojeně, ba blahobytně vypadajícími dávno bývalými krajany seděl jeden Čech, který to vše užasle pozoroval a myslel na to, kam jsme se to dostali po sto letech od našeho rozdělení my a kam tito bodří sousedé, ale raději se ty úvahy snažil zaplašit a dál sledoval ten zvláštní děj, který by se dal interpretovat také tak, že člověk, zvláště mladá žena, nemá kulturně experimentovat a raději se držet známého domova, je-li to navíc taková země, jako je to Rakousko, das Land der Lächeln. A ten Čech byl sice ze země spíš zachmuřené, ale tady jeho mysl kalila jediná věc, a to, že v noci je ztroskotání ještě hrozivější a bahno zajisté bahnitější.