Zarezlý střed v Okrouhlici

O BÁSNÍKOVĚ RODNÉ ŠKOLE U JABLEČNÉHO MOŠTU

Okrouhlice na Vysočině je zajímavá tím, že to tam vůbec není okrouhlé, protože obcí probíhají tři osy, jež okrouhlost likvidují. První osou je řeka Sázava. Ta tudy protéká s rozkošnickou leností, která je ovšem klamavá, v srpnu 1989 se v ní málem utopil Václav Havel: když tu byl na návštěvě u přátel a za tmy si šel odskočit, spadl do náhonu. Naštěstí byl vytažen a zachráněn pro svou historickou úlohu. Druhou osou jsou železniční koleje, které protínají střed obce, čímž ji rozdělují napůl, takže není kolem čeho by okrouhlost vznikala. Třetí osou je silnice, na které už není vůbec nic zajímavého, natož okrouhlého.

Přesto by se střed Okrouhlice nalézt dal. Byl by to však střed vychýlený, spíš by se nacházel na obvodu kružnice, kde by však kolem něho vznikalo přirozené centrum, jež jinak ta obec postrádá, čímž hrozí státi se dírou. Tím bodem by mohl být dům, v němž se narodil zdaleka nejdůležitější rodák i obyvatel Okrouhlice, malíř Jan Zrzavý. Dům stojí v takovém údolíčku, které kdysi muselo být malebné, dnes je zastavěné různými dvory a sklady, ale přece jen tam něco zůstalo. Několik zahrad na stráni, bahnitá vůně blízké řeky a pohled na hranatou věž okrouhlické tvrze či zámku, který je zpustlý a prázdný a stojí u silnice jako špatné svědomí nových dob, neschopných poradit si s něčím větším a složitějším.

O to víc vystupuje z Okrouhlice význam toho rodného domu, do kterého chodily okrouhlické generace do školy. Jako se v blízké Poličce narodil v kostelní věži Bohuslav Martinů, tak se ve stejném roce 1890, ale o měsíc dřív (5. listopadu), narodil ve škole, možná během vyučování, Jan Zrzavý. Nebylo to však tím, že by tam náhle slehla nějaká předčasně vyspělá žákyně, nýbrž regulérně se Jan narodil jako páté dítě pana řídícího Jana Hanuše Zrzavého a jeho ženy Vilemíny, která se za svobodna jmenovala Kaizlová, což by znalcům, jenže těch moc nebude, české politiky 19. století mohlo něco říci. Kaizlové, strýc Edmund a hlavně synovec Josef, byli významnými českými konzervativními politiky, kteří bohužel umřeli příliš brzo na to, aby stačili Masaryka přemluvit, že rozbíjet Rakousko nepřinese nic moc dobrého. Ale pro nás je důležitější, že Janova maminka přinesla do rodiny Zrzavých umělecké geny, jež se pak projevovaly různými způsoby a dosud projevují: zatím posledními mně známými výhonky jsou bratranci Michal Ambrož, zakladatel Jasné Páky, zásadní rockové skupiny mé generace – to u něho byl tehdy Havel na zahradě –, a spisovatel a všeuměl Ladislav Langpaul, autor několika knih o prastrýčkovi Zrzavém a zvelebovatel Vadína, jak se jmenuje ta část Okrouhlice, kde škola stojí.

Na zahradě pana Langpaula jsem stál předminulou sobotu a hleděl směrem k té tvrzi a ke škole, která by mohla být středem obce. Pan Dlouhý Pavel nám nalil vlastnoručně vyrobený mošt, na nějž se hned slétly všechny mušky v okolí. Má otázka, zda si prastrýce Zrzavého pamatuje, ho pobavila svou pitomostí, neboť mu v roce 1977, kdy Mistr zemřel, bylo třicet let. Tak jsem se omluvil –a abych to vylepšil, zeptal jsem se, co Zrzavý jedl. Prý si rád vařil, ale spíš jednoduchá jídla, která se naučil v Itálii, jako špagety se sýrem, nebo rozkrojil rajče, dal na něj plátek slaniny a podusil to v remosce. Na složitější jídla chodil ke švagrové, na svíčkovou k paní Nohové. Víno si dal rád červené, ale s mírou. Občas zašel do hospody, poseděl v baretu jako obraz sebe sama a pozoroval místní. Byl to mírný a plachý člověk, který se choval přesně tak, jak vypadal, říkal pan Langpaul, jenž napsal několik dětských knížek a postavil několik zahradních altánků. Před dvanácti lety založil s přáteli Spolek na záchranu rodného domu Jana Zrzavého, tedy té školy. Ta sice prošla v posledních desetiletích zbytečnými úpravami, které zhoršily její ráz, ale ten by jí bylo možné vrátit. Děti se tam už neučí, obec postavila školu novou, takže přirozeně se objevila úvaha, která se proměnila ve snahu, že by se do ní mohl vrátit Zrzavý. Ten z ní odešel do světa ještě jako hoch, nejdřív na gymnázium do Německého Brodu (Havlíček ho dostal až v roce 1945), jenže se tak špatně učil, že ho posílali po všech možných ústavů Českomoravské vrchoviny, než panu řídícímu došlo, že to nemá cenu. Jeník se pak navíc roznemohl, tak nad ním otec zlomil hůl a v představě, že stejně brzo umře, mu povolil jít studovat do Prahy malířství. Jenže Jeník neumřel a stal se malířem snivého pohledu, jemných duševních stavů a fantazií a pak už i tím národním klasikem, malířem s baretem nebo s kulichem, ozdobou pražských scenerií, pitoreskní postavou mizející Prahy.

S Okrouhlicí ho však nespojuje jenom dětství, ale také návrat a poslední třetina života, kdy ho právě mohl poznat jeho příbuzný pan Langpaul, u kterého jsem pil ten mošt. Zrzavý se sem vrátil v polovině 50. let, když se ho nešetrně dotkli ve Vodňanech. Ty si vybral, protože do nich následoval Julia Zeyera, kterého sice osobně nepoznal, ale jako by byl jeho reinkarnací. Jenomže ve Vodňanech usoudila jakási hlava skopová či rafinovaná, že malíř má moc velký být, tak mu tam nasadí do podnájmu nějakou mladou učitelku. Jiný by možná byl rád, ale Zrzavý byl uražený a dotčený, odjel a milované Vodňany už nikdy nespatřil. I vrátil se do Okrouhlice, ke své rodině, neboť měl šest sourozenců, z nichž někteří zůstali zde, i když již nebydleli ve škole. V obci si najal malý byt s výhledem na Lipnici, pak mu k sedmdesátinám národní výbor poskytl mansardu. Tady na drsné Vysočině trávil pak kupodivu hlavně podzimy a zimy, léto měl raději v Praze, snad že ateliérový byt na Zámeckých schodech č. 6 se špatně vytápěl.

Do té školy mezitím chodily okrouhlické děti a bylo by divné, kdyby na chodbách a ve třídách nevisely reprodukce Mistrových obrazů, které se v tisících kopiích nalézaly snad ve všech českých a moravskoslezských školách, do nichž vnášely atmosféru somnambulního modernismu. Loďky v Bretani, tajemná červená Kleopatra, třpyt nad lagunami v Benátkách, ostravské haldy a bůh stád Veles. Okrouhlická škola by se mohla stát unikátním místem, kam by se tyto halucinační obrazy, pochopitelně nikoli originály, vrátily, nyní již jako součást expozice, kterou má Spolek pro záchranu školy připravenou. Pan Langpaul vedle znamenitého moštu také připravil koncepci pamětní místnosti, kde by se vystavovaly prastrýcovy ilustrace a víc než šedesát knih, jež jsou jimi ozdobeny: nejslavnější je pochopitelně Máj a Kytice. Připraveny jsou fotografie ze všech fází Mistrova fotogenického života, ve vitrínách by byly některé propriety z pozůstalosti. Součástí expozice by byl bufet s oblíbenými špagetami a rajčaty z remosky. Na zahradě by byl bretaňský menhir, benátské zrcadlo a omyvatelná červená Kleopatra… To všechno jsou samozřejmě fantazie, ty se však v redukované míře dají realizovat a Spolek se na to roky připravoval, sháněl peníze, exponáty, domlouval provozní záležitosti, podrobně plánoval harmonogram prací, které měly vést k cíli. Po obci nic nechtěl, jen aby splnila dohodu, že prázdnou školu pronajme Spolku. Obec by na tom vydělala, nemusela by se o budovu starat, a hlavně by měla střed. Duchovní a estetický a třeba i turistický. Ale směřujeme k závěru a dopíjíme mošt. Před několika týdny se přátelé školy dozvěděli, že radnice má s budovou jiné plány. Pan starosta prý dohodl s nějakým podnikem, že tam bude sklad. Nechal dokonce na valníku vyvézt panely, které už byly pro výstavu připraveny, vyměnil zámky a budovu jednoduše zablokoval. Popíjím ten mošt a kroutím hlavou, jak si starosta může nechat vzít příležitost něco pro svou hranatou obec zajímavého získat. Mohl mít rodný dům jednoho z největších českých malířů a zásluhu, že to nechal na lidech, kterým není jedno, kde žijí. Sklad dostal přednost. Bude to sklad s pamětní deskou. Třeba ji ale někdo ukradne a dá do sběrného dvora. Ten tam mají hezký. V Okrouhlici placaté.