Volání opavské divočiny

Opava a ten pruh země, do níž je zasazena, tedy naše milé Slezsko, je nejexotičtější částí České republiky, aspoň pro mě. Nikoli tak asi pro lidi, kteří tam žijí a mohou mít naopak pocit exotismu při pohledu na nějakého blbého Pražáka, když tam náhodou přijede. Je to země, jež je fragmentem velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945. Do té doby to byla stará Schlesien, velmi cenný a vyspělý kus německé Říše, kam ji připojil, když ji ovšem předtím loupežným chvatem urval Marii Terezii a nám, Fridrich II. České Koruně a císařovně zůstal jen ten proužek nad Moravou s Opavou a Těšínem. Troppau byla pak centrem tzv. Rakouského Slezska, víceméně samostatné země se svým vlastním sněmem, takže když se tam v roce 1910 narodila v ulici Na Rybníčku asi nejznámější opavská rodačka Friederike Gessnerová, myslela si pak celý život, že se narodila v Rakousku, i když to začíná takových dvě stě kilometrů na jih. V pamětech Volání divočiny píše, jak její rodiče byli zaskočeni, když najednou úředníci mluvili česky, jazykem, kterým nikdo z její rodiny ani široko daleko nemluvil. Tak se sebrala a odjela do Afriky, vzala si George, pečovala o zvěř, adoptovala lvici Elsu a stala se Joy Adamsonovou. V té opavské ulici má aspoň pamětní desku.

Příběh opavské opatrovnice africké zvěře naznačuje, že jde o území, které plodí zvláštní lidský typ. Tento pocit či dojem se ve mně prohlubuje od té doby, co jsem před čtvrtstoletím poznal Dalibora Balšínka, který se pak nečekaně, ale osudově, stal mým doživotním šéfredaktorem. On sice není přímo z Opavy, nýbrž z blízkých Oder, ale v Opavě studoval a myslím, že k ní cítí sounáležitost, což se projevuje tak, že zjihne při každé zmínce o ní. Když jsem ho před dávnými lety poprvé uviděl v redakci Lidových novin, kam jako mladík nastoupil coby expert na Slezsko a jiné těžké kauzy, působil na mne, jako by byl z nějakého folklorního souboru. To jsem přičítal vedle výrazného zjevu právě jeho slezskému původu, který ve mně dosud budí zájem, ba úctu, neboť vedle našich Romů jde o nejcennější etnickou menšinu: doufám, že se případní Romové neurazí. Slezané totiž vlastně jsou i nejsou, což by se muselo objasnit jimi samotnými, pokud v tom mají vůbec jasno. Já se do toho nechci zaplétat, snad jen bych někdy rád slyšel autentickou slezštinu, ale ta, pokud vím, existuje jako nářečí polštiny, němčiny a češtiny slita v jednu wasserpolštinu, jež se však na našem území naposledy vyskytovala v nesrozumitelných básních Óndry Łysohorského, posledního slezského buditele.

Tak, to by snad stačilo. Přikročím raději k popisu města. Je docela velké, když i nádraží, které se jmenuje Opava-východ, kam jsem přijel od Ostravy-Svinova, by v jiném městě bylo jistě nádražím hlavním. Nasedl jsem do městského autobusu, kde byl u řidiče automat na jízdenky, kam se házely mince, ale nerozměňovaly. Lístek stál osm korun, já obětoval městu padesátikorunu. Během cesty mi zazvonil mobil a on to byl Dalibor Balšínek, který se mne ptal, jak se mi v Opavě líbí. Zrovna začalo pršet, tak jsem řekl, že velmi a že mi to připomíná nějaké lázeňské město, nejspíš Monte Carlo, on se zaradoval a popřál mi pěkný pobyt. Také jsem se na něj těšil, na ten pobyt.

V Opavě jsem byl hostem Slezské univerzity, která pořádala jakousi důležitou konferenci o mediálním obrazu Polska, když ho mají za rohem. Těžko říct, proč právě já bych k tomu měl něco říkat, ale nevymlouval jsem jim to a rád přijel. Měl jsem tedy den na to, abych se prošel, dal si nějaké oplatky a sušenky, podíval se po starožitnostech toho starobylého města, jemuž daly dějiny docela zabrat.

Tak tedy začal jsem logicky na náměstí, na tom, které se jmenuje Horní, dříve Oberring. Jest to historický střed města, což potvrzuje výskyt velké kamenné koule, ze které v létě crčí voda, jenže byl listopad. Tato koule je umělecké dílo a je tam od roku 1971, takže taky starožitnost. V listopadu 1989 se u ní scházela sametová Opava, což připomínala výstava panelů s fotografiemi, na nichž se často vyskytoval Pavel Dostál, jehož samet přistihl v opavském divadle. Má na sobě ukázkovou operetní šubu a bohémsky aranžovanou šálu, myslím, že takhle chic nikdo v Praze nevypadal. Ale zpět ke kouli: ta je usazena naproti vchodu do radnice, ze které trčí věž Hláska, na níž je umístěn znak města, v němž rozpůlená stříbrná slezská orlice hrabe jedním pařátem, zatímco druhý je skryt za krokvemi: kdo neví, co to jsou ty krokve, nechť se sám heraldicky poučí. Radnice je natřena bílou barvou a vypadá impozantně navzdory tomu, že budova v této podobě je jen asi sto deset let stará. O sto let starší je divadlo, samozřejmě Slezské a národní, které trůní uprostřed toho náměstí. To má zajímavou historii, jen nevím, jak ji ve zkratce podat. Sto padesát let se v něm hrálo především německy, po roce 1918 ale i česky, po druhé válce již jenom česky. Tehdy ho také v rámci jakési převýchovy přestavěli ve stylu socialistického realismu, takže vypadalo dosti jinak než dnes, byl to takový spíš letištní hangár, jak je aspoň vidět na fotografiích z té doby. Po roce 1989 mu vrátili solidní měšťanskou podobu, jak ho znali občané staré Troppau. Uvnitř je to samý červený samet a křišťálové lustry a pozlacená zábradlíčka. Vím to, neboť jsem si tam večer jako správný dandy, když přijede do cizího města, zašel na představení: to mám z ruských a francouzských románů , obhlédnout herečky, vyslechnout společenský hovor, provětrat žaket. Dávali takovou taškařici s velmi složitým dějem, polovinu jsem nepochopil, ale šampaňské o přestávce měli vychlazené, mandle osolené, tak jsem byl spokojen.

Ale pokračujeme dál. Mezi radnicí a divadlem stojí bývalý obchodní domek Slezanka, modernistická ocelová krabice s pustými výklady a rezivějícími spáry. Druhý, mnohem větší, ba impozantnější obchodní dům s podobně smutným osudem vidím asi o dvě stě metrů dál a je to slavná Breda, o jejíž zfušované privatizaci v polovině 90. let psal mladý Dalibor. Ale Bredu a její hanebné chátrání si nechám na jiný opavský díl, v němž se dostanu k jejímu ideovému autorovi, architek tu, bez kterého by Opava nebyla Opavou, Leopoldu Bauerovi.

Tady se zatím dostaneme ke konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie, tomu chrámu nejopavštějšímu, protože nejslezštějšímu, neboť je to ve své monumentalitě u nás unikát. Její loď, která si tím jedním vnějším pilířem jakoby podpírá bradu, je skvostem cihlové gotiky, které Němci říkají Backsteingotik a Poláci, na jejichž nynějším území jí je dost, gotik ceglany. Tím kostelem dává Opava najevo, že patří přece jenom někam jinam. Že historicky náleží trochu severněji, do toho teutonského oblouku, který začíná někde v Lübecku a Brémách a táhne se přes Branibory a Vratislav (Breslau) právě k Opavě, kde dosahuje nejjižnějšího bodu, a pak se zase zvedá k Baltu, Gdaňsku a pruskému Königsbergu, z kterého však nic nezůstalo, a pak ještě dál ke Kaunasu a Rize. Prostě všude tam, kde se vyplatilo stavět z cihel a kde dostali zem do patronace němečtí řádoví rytíři, ti houževnatí a důmyslní kulturtrégři, kteří gotiku, vynález mnichů z Burgundska, přizpůsobili chladu a vlhku téhle části mnohem nevlídnější Evropy. Takže ta opavská konkatedrála, která se tak jmenuje, protože v diecézi je úředně o trochu výš katedrála v Ostravě, byť se s ní nemůže kunsthistoricky rovnat, je svědkem jiného gotického středověku, než je ten „náš“ český, dejme tomu parléřovský nebo třeba benediktorejtovský. Je to gotika otužilých a mlčenlivých Teutonů, kteří kladou trpělivě cihlu k cihle, až z nich vyrostou mohutné oblouky, které spojí klenby z vypálené hlíny. Onen Leopold Bauer pak postavil obchodní Bredu jako moderní odpověď na dílo svých houževnatých předchůdců. Myslím, že je málo měst, kde obchodní dům koresponduje s katedrálou, a není to banalita, ale v obou případech mistrovské dílo vzhůru spějícího ducha. Snad ještě z té Opavy úplně nevymizel. Takže, ano, Dalibore, líbilo se mi tam docela. I když to není Monte Carlo. Však se tam ještě vrátím.