V Plané jsem chtěl jenom přestoupit a jet dál, ale zůstal jsem tam až do večera. Nebyl jsem tam od mládí, kdy jsem tam zůstal jednou trčet na stopu do Plzně a nikdo mě nebral, tak jsem Planou prošel a bylo to šedivé, rozpadající se město s velkým protáhlým náměstím se sešlými historickými domy, kašnou a šedým morovým sloupem, jenže o sobě nic nevědělo a já jsem o něm také nic nevěděl, jenom že je lepší ho rychle minout a vypadnout. Ale protože jsem byl z toho kraje a jezdil j sem často vlakem z Chebu přes Plzeň do Prahy, tak jsem samozřejmě znal tu zastávku a to smutné nádraží Planá u Mariánských Lázní, což znělo líp, než kdyby to byla jenom Planá nebo Planá u Tachova, i když je to striktně vzato do Tachova o trochu blíž.

Nádraží je pořád mnohem ošklivější, než ho kdysi za Rakouska postavili, to už je úděl našich nádraží, ale jinak se změnilo snad všechno. Vlastně jsem dlouho neviděl českou díru, která by byla tak příjemná a sympatická, skoro bych řekl vzorové maloměsto (pět a půl tisíce duší), od kterého sice nelze čekat zázraky, třeba slušnou restauraci na náměstí, i když nakonec jsem do jednoho ošumělého pajzlu zapadl (jeden stůl už tvrdě jel panáky a zpíval) a byl s tím vepřo knedlo zelo docela smířen ý . Ale jsme v západních Čechách, v hlubokých Sudetech, takže by měl člověk slevit z nároků a chápat, že tady se kdysi něco zásadního stalo. Z výstavního města Plan, jehož prosperitu si lze představit třeba podle školy ze začátku 20. století, o které si člověk nejdřív spíš myslí, že to je zámek, zůstala jen ta forma, neboť obsah s jeho obyvateli zmizel. Hodně těch původních zůstalo hned na druhé straně hranice v Horní Falci, hlavně ve městě Tirschenreuth, odkud teď chodí pouť ke Svaté Anně, vyhlášenému poutnímu místu hned za Planou, které tam dnes už potomci rodáků od 90. let dávají dohromady.

Noví lidé sem pak přišli z nejrůznějších míst nejen Čech, bylo to město horníků (k tomu později) a hlavně pohraničářů, tedy péesáků, i když k hranici tady je pořád ještě pětadvacet kilometrů, ale v lesích už začínalo hraniční pásmo, nad kterým čněl kopec Dyleň s hrozivým vampýřím okem pozorovatelny na vrcholu. Z těch časů zůstal na náměstí obchodní dům, dá-li se tomu tak říct, teď je tam, jako u nás všude, Asia market. Zůstal ale nápis Hraničář s pěkným reliéfem vlčáka na průčelí: krabici postavili v 70. letech na místě, kde předtím stály dva renesanční domy, prý nejcennější z celého náměstí.

To je naštěstí v Plané i tak opravdu pěkné, nově vydlážděné, složené ze dvou táhlých řad měšťanských domů, v rohu je barokní radnice, na ní alegorické malby, k nimž asi už sotva oko pohlédne. Domy mají často renesanční základy, některé přečkaly i požáry a různé dějinné vlny, třeba ležení vojáků za třicetileté války, která se tu také projevila dvěma zajímavými epizodami: jednak tu dvě noci (23. února 1634) před smrtí, která na něho už čekala v Chebu, přenocoval Valdštejn a pak tu údajně v kostele Nanebevzetí Panny Marie byly pohřbeny kosti Jáchyma Ondřeje Šlika, zkráceného o hlavu a pak i o pravou ruku katem Mydlářem při slavné staroměstské exekuci 21. června 1621. Jenže se to neví jistě, neboť příbuzní nešťastného Jáchyma, jehož hlava tlela dva roky i s tou rukou zavěšená na Staroměstské mostecké věži, ji pak zkompletovali se zbytkem těla a pochovali v kostele sv. Salvatora, jenže ještě před koncem války ji pro jistotu odvezli do Plané, která od roku 1526 patřila také Šlikům, byť z trochu jiné linie. A ta hrobka má být pod oltářem, jenže další majitelé Plané, Nosticové, ji na začátku 19. století nechali otevřít, kosti sesypali do jedné truhly a cínové rakve prý prodali cínařům. Takže ubohé pozůstatky jednoho z vůdců stavovského povstání jsou tady někde v nějaké bedně, ale možná je to jen legenda, kterou si v 19. století vymyslel nějaký místní píárista, aby sem lidé měli důvod jezdit.

Já jsem sem přijel na konci června, už ráno horko jako na Sicílii, vystoupal jsem cestou od nádraží na návrší, na kterém je Planá rozložená, a šel jsem kolem historické šlikovské štoly, ve které je teď muzeum, kde měli zrovna polední přestávku. Kde byli Šlikové (či Schlikové), tam se totiž vrtalo do země. A tady v Plané opravdu našli stříbro, ze kterého pak Jindřich Šlik (ten byl na rozdíl od příbuzného Jáchyma věrný Habsburkům a dotáhl to na císařského maršála) razil od roku 1627 v mincovně na plánském zámku krejcary a groše, ba i ty slavné šlikovské tolary. Jenže plánské stříbrné doly nebyly nijak výnosné, ba byly po pár letech už lehce prodělečné, takže dolování tady byla spíš epizoda, která se však zopakovala nečekaně po druhé válce, kdy se tu objevil uran. Po něm šli Rusové jako slepice po flusu, takže v okolí Plané se navrtaly díry a Planá se stala zase hornickým městem, kam chlapi přišli za slušné prachy (šest měsíčních platů na ruku) zničit si zdraví, aby byl materiál do mírových atomových bomb. A protože to bylo tak blízko hranic, mohli tam fárat jen prověření horníci, kovaní komunisté, což se asi také nějak muselo projevit na tom městě. Jenže poslední vozík s radioaktivním kamením se vyvezl v roce 1992 a po strategickém dolování tady zbyly jen informační tabule na místě, kde už dávno zarůstá díra do země. A pak to muzeum, které ještě nemělo otevřeno, takže jsem to nechal na později.

Vystoupal jsem tedy k té škole, co vypadá jako zámek, a vzpomněl jsem si, že tam přece učila moje dobrá známá, milá paní Jana Červenková, spisovatelka, jejíž asi nejlepší kniha – Semestr života – se odehrává v městě Vraná v pohraničí. A to bude přece Planá! A když jsem jí zavolal, zvolala radostně ta dobrá statečná žena: No jistě. Vraná, prdel planá… Já tam byla dva roky po škole, šedesát jedna, šedesát dva, to byl konec světa, pořád zima, deštivo, lidi natahaní odevšad, ze Slovenska, z Maďarska, cikáni samozřejmě a taky pár Němců tam ještě zbylo, ale ti mluvili německy tajně a radši se neznali k tomu, že jsou Němci, já měla žačku, pořád spíš mlčela, pak jsem ji náhodou slyšela mluvit německy, já se divila, kde se tak dobře naučila, no, já byla naivní, mně to vůbec nedošlo. Zůstala jsem tam dva roky, měla jsem tam fajn ředitele, on mi říkal, že mě nepustí, dokud se nevdám, tak jsem se vdala a měla děti a mohla se vrátit do Prahy, ale mělo to něco do sebe. Planá… a cos tam, prosím tě , dělal?

Šel na koupaliště, řekl jsem Janě. A ona řekla, že si to pamatuje, že to si tam udělali Němci už dávno před válkou, to oni si na švimbády potrpěli. A je tam pořád? A já řekl, že ano, docela pěkné, taky se dá asi koupat v městském rybníku u parku, ale já byl na tom koupališti, kde mají tobogan, toho vždy využiju. A pak jsem šel přes celé město, které má také předměstí a petrskou čtvrť s pozdně románským kostelem sv. Petra a Pavla s unikátním obloučkovým vlysem na portálu, a pokračoval přes náměstí, kde se mi líbil jeden dům s psaníčkovými sgrafity. A ten, jak jsem později zjistil, patří malíři Janu Knapovi, tomu světoběžníkovi, žáku Gerharda Richtera a kamarádovi slavného Milana Kunce, z čehož je už patrno, že ta Planá nebude zas taková díra, jenže já nevěděl, že tam bydlí, což měl štěstí, neboť bych u něho asi zazvonil… Jenže já chtěl stihnout ještě tu štolu, avšak předtím jsem chtěl zajít ke Svaté Anně, to jsou asi tři kilometry za město a musí se přejít výpadovka a pak taky jdete nad tratí, po mostku, ze kterého rovnou hledíte na Přimdu, kopec kultický. A tak jsem dorazil ke kostelu svaté Anny, který stojí na místě staré mariánské zbožnosti, k níž chodilo se svými starostmi obyvatelstvo širokého kraje. Jako by mě už vyhlížel, byl tam zarostlý kostelník, který mi chrám otevřel a nechal mě v barokním chládku, pod štukami, nasát klima staletí nahromaděné spirituality. Pohlédl jsem ještě na sbírku berlí, již tam zanechali uzdravení chromci, a pospíchal zpět do štoly. Samozřejmě už byla zavřená, poslední prohlídka ve čtyři. Autobus do Tachova mi jel v sedm a v Plané bylo pořád na co se dívat.