Plaz na kříži v Plasech

BUDOU PLASY, ŘEKLA VĚRA JIROUSOVÁ

Na rozdíl od benediktinů, kteří lezou na kopce, jsou cisterciáci hydrofilním řádem údolí a mokrých niv, takže tam, kde jsou, tam musí být voda, což v Plasech zajišťuje řeka Střela. Celý konvent je prý postaven na dřevěných pilířích, jež jsou nějakým důmyslným způsobem vetknuty do podzemní vodní nádrže či bazénu, což si nedovedu moc představit, jak to funguje, ale barokní géniové, mezi nimi ten zdejší největší, Santini, to zvládali tak, jako by třeba pouštěli papírovou loďku na vodu… Jen tak lehce na ni dýchli a ona plula.

Plasy se mi spojují s Věrou Jirousovou, drobnou velkou kunsthistoričkou a básnířkou, která sama byla něco jako estetický objekt, protože se podobala volavce popelavé, s níž skutečně jednu dobu doma žila (ještě když u toho byl Ivan M. Jirous čili Magor) a jíž se cítila být reinkarnací… A s touto Věrou jsem kdysi pracoval v jedné redakci, byly to Lidové noviny, a ona, když řekla „Budou Plasy…“, zatvářila se u toho velmi významně a tajemně, jako že to je událost zásadního významu, i když jen pro zasvěcené. A že o tom musí být otvírák. Pak tam odjela a vrátila se s článkem, kterému nikdo nerozuměl, ale objevovala se tam spojení jako „multižánrový dialog“, „nová komunikační média“, „paradigmata aktuální arteficiální situace“ nebo tak nějak, což byla zaklínadla, na které si nikdo netroufl nic říct, protože Plasy…

A taky si matně vzpomínám, že jednoho červnového večera jsme s fotografem a redakčním autem (mají ještě noviny redakční auta?) odjeli někam k Plzni a vystoupili před něčím fantasticky rozlehlým a úplně zpustlým a pak tam bloumali vysokou trávou a potkávali lidi, kteří přijeli „na Plasy“. A všichni se opět tvářili velmi uvědoměle a zasvěceně, kouřili a popíjeli víno z plastových kelímků. Pak se setmělo a kdesi v zešeřelém ambitu, kde visely nějaké plachty anebo závěsy, kterým se říká instalace, se konala nějaká světelná a zvuková performance, v níž hrála důležitou roli vodní nádrž, která tam byla pod konventními schody, a já tehdy nevěděl, jestli ji tam dali za socialismu hasiči, nebo za baroka Santini. Pak se tam ještě chvíli postávalo, vedly se řeči a potom se jelo do Prahy, řídil fotograf, který nesměl pít, ráno se člověk probudil a nevěděl, jestli se mu to nezdálo.

Abych to vysvětlil: šlo o to, že na začátku devadesátých let Miloš Vojtěchovský, teoretik a sám umělec, který předtím žil v Holandsku, našel v prázdném a zchátralém klášteře v Plasech ideální místo pro pořádání věcí, pro něž by na Západě srovnatelné místo už nenašel. Buď by to byly pořád kláštery s klášterním životem, nebo by z nich byla muzea a galerie a velmi často také luxusní hotely s restauracemi a golfovými areály. Tady to byl obří komplex prázdných, otlučených, zavlhlých a všemi dalšími neduhy prorostlých barokních staveb zcela špičkové úrovně, jež sem přistály z jiných časů, které definitivně zanikly a do těch našich se vůbec nehodily. Na to, aby se to za komunismu zbořilo, to bylo přece jenom moc cenné a velké, ale co s takovou sakrální náloží dělat ve zchudlé a ateistické zemi, nikdo moc nevěděl. Tak tam začátkem devadesátých let začali jezdit umělci různého druhu, hlavně šamanského a vizionářského, kteří tam pobývali, protože místa tam bylo nekonečně, a ještě tam nebyla tak přísná památková ochrana a byrokracie, nebo se to prostě mohlo. To všechno, stejně jako odraný český socialistický venkov, muselo na západní umělce působit magicky a nesmírně exoticky, asi jako se před časem jezdilo na Kubu, zkrátka tohle jen tak u sebe doma neměli. Vznikla Nadace Hermit, název, který se Věře Jirousové musel líbit, protože ona milovala vše hermeneutické a jistě i poustevnické, a pak se žilo z nějakých grantů a byly to takové prázdniny v klášteře, úkaz zaniklých devadesátých let, která se už nevrátí. Nutno přitom říct, že to nebylo poprvé, co se skvostný potenciál zpustlosti využil arteficiálně: už v roce 1981 tam Anna Fárová, tehdy zakázaná signatářka Charty, uspořádala polotajnou, ale pak hrozně slavnou výstavu polozakázaných fotografů, a dokonce se tam na to přijel podívat sám Henri Cartier-Bresson, kterého Fárová dobře znala, jeden z nejslavnějších fotografů té doby, vlastně všech dob: na netu je fotografie, jak Francouz stojí na zarostlé rajské zahradě, ve světlém obleku jako by vyšel z kavárny v Saint-Germain-des-Prés. To muselo být zjevení, pro něj i pro všechny ostatní.

Plasy sice nejsou v Sudetech, kde se to lehce svádí na vykořeněnost a že si lidé ještě pořád nezvykli (po čtyřech generacích?), ale stav byl (a je) podobný. I když ne úplně, hned jak píšu, si uvědomuju, že to není pravda, už to tam vypadá jinak, i když já vlastně nevím, jestli opravdu líp. Asi tak třetina objektů je v Plasech opravená, v pivovaru má Národní technické muzeum velmi solidní expozici z dějin stavebnictví: koho to baví, může tam hodiny prožít prohlížením historických cihel, tvárnic, střešních krytin – a zase si říkat, kam zmizela krása těch věcí, jako jsou třeba kliky, okenice, parkety, dlaždice… Ony totiž celé Čechy byly a pořád ještě vlastně jsou poraněnou, upadlou a vysátou zemí, s dědictvím, se kterým si většinou chudé a samo v sobě a často v alkoholu, depresi a blbé zábavě ztracené obyvatelstvo, které nemá moc představu, kým je, neví rady – a já si osobně tiše myslím, že tak to už zůstane. Zajímavé ale je, že takové úžasné a gigantické skvosty jako Plasy ukazují, že to takové nemohlo být vždycky: vždyť troufnout si postavit něco tak velkolepého a po všech stránkách velkorysého, a přitom účelného, promyšleného a dobře vymyšleného, to si mohla dovolit jen bohatá a vyspělá civilizace. Tou musely barokní Čechy, ten zvláštní klenot, přirovnávaný na mapách ke květu růže, Rosa Bohemica, v té době být! Jinak si nelze vysvětlit, že z té doby zůstalo tolik krásné architektury, tolik jemnosti a vrcholného umění, které sice mělo slavit krásu, jež nebyla z tohoto světa, ale právě tím ten svět zkrášlovala a myslím, že i zlepšovala.

Cisterciáci, ten sympatický řád (viz zastavení ve Vyšším Brodě v č. 28/2020), sem do údolí řeky Střely přišel v roce 1145, za vlády Vladislava II. Bylo to zde pusté a temné a žila tady divoká zvířata a plazili se tu plazi, kteří tomu dali dle pověsti jméno. To asi nelze brát vážně, ale had obtáčející kříž ve tvaru písmene T je opravdu symbolem plaského kláštera: a taky nejvýznamnějšího opata Evžena Tyttla, který v čele kláštera stál v letech 1699–1738. To za jeho éry vyrostly tady nejkrásnější budovy areálu, konvent a prelatura: barokní sýpka, která sama vypadá jako zámek, je trochu starší. A on sem do Plas přivedl Santiniho, který tady zanechal nejkrásnější miniaturu svého mistrovství: šnekovitě se točící schody, a pak Matyáše Bernarda Brauna. Ten sotva se usadil roku 1710 v Praze, to mu bylo šestadvacet, dostal od opata Tyttla zakázku na sousoší svaté Luitgardy, kterým se plaský klášter předvedl v Praze na Karlově mostě, takže když jdete kolem toho zdejšího Berniniho, tak je to pozdrav plaského kláštera a mnichů cisterciáků, kteří svatou Luitgardu uctívali jako svou světici, snad že jim byla blízká ta mystika polibku ženy na otevřenou ránu Kristovu, mystika erotické eucharistie.

Do monumentů jako Plasy, opuštěných a prázdnotou zejících, se těžko někdy vrátí plný život, který jimi kdysi překypoval. Byly to také stroje na prosperitu, které živily celé kraje: samozřejmou součástí byl statek, stáje, pivovar, vinopalny, mlýny, rybníky, různé dílny, celý ten hospodářský komplex, grangie, jak se tomu správně říká. Část spirituální měla svůj doplněk v části materiální, kde se vyrábělo skoro vše potřebné, a přitom v kvalitě, kterou bychom dneska brali všemi deseti. To vyžadovalo lidi, kteří to uměli: vyznali se v řemeslech, v materiálu, v nářadích a dobře věděli, jak věci mají vypadat a k čemu jsou. To, co jim vznikalo pod rukama, mělo pevnou souvislost s jejich životem a ten byl hned vedle, v chrámu, symbolicky, a přitom přirozeně zapojený do vyššího duchovního řádu. Horizontála denního lopocení měla svou nebeskou vertikálu. Že si to moc maluju? Že takové nevolnictví nebylo nic moc… No jistě, dřina, nemoci, epidemie, neúroda, primitivní zdravotnictví, když vás rozbolely zuby, to muselo být hrozné. Ale v tom zásadnějším směru, tedy v otázce, k čemu jste na světě, v tom museli mít ti lidé jasno. Jsem sám, kdo by to bral?