O bílé slečně z Rožmberku

DALŠÍ ZASTÁVKA V CESTĚ NA JIH

Na nádraží v Českých Budějovicích, kde siluety holubích mrtvol zdobí skleněnou kopuli a jež je celé tak špinavé, že jsem se šel zeptat do informací, jestli je to záměr, jsem si koupil lístek do Rožmberka nad Vltavou, tedy dál na jih (viz minulý díl z Týna nad Vltavou). Přestoupil jsem pak ve stanici, která se kdysi jmenovala Cartlov, ale to znělo moc německy (Zartlesdorf), tak dostala úřední jihočeské jméno Rybník.

V hrkotavém vlaku se mnou jela skupina drsných mužů, kteří hned otevřeli plechovky s pivem a začali zpívat vodácké písně. Ti jeli na Lipno. Průvodčí, když z jízdenky zjistila, kam jedu já, pohlédla na mě starostlivě a zeptala se, jestli vím, že Rožmberk je pět kilometrů od nádraží. To jsem nevěděl a pravil, že to nevadí, že to dojdu. Ona pokrčila rameny a řekla, tak za chvíli vystupujete.

Vystoupil jsem kdesi v lese a po chvíli pochopil její starost. Od nádraží, lze-li tomu tajuplnému domku tak říci, nevedla žádná cesta. Tedy pro pěší. Silnice tam pravda byla, ale po té se skoro nedalo jít. Od války se totiž nejspíš nepočítá s tím, že do Rožmberka někdo přijede vlakem a pak chce jít pěšky. Pokud se tak stane, riskuje rychlou smrt prudkým nárazem protijedoucího auta, tiráku nebo stáda německých motorkářů – před těmi všemi jsem uskakoval, nebo pomalejší zánik v divokých vodách Vltavy, kam spadnete při těch úskocích. Silnice je tak úzká, že jakmile uslyšíte zvuk motoru, musíte se vždy schovat za strom, pevně se chytit za kmen a doufat, že vás tlaková vlna nesmete. Prostě se do Rožmberka vlakem nejezdí, kdysi určitě ano, ale to tam stály povozy, dostavníky, anebo se po cestě dalo kráčet.

To byly ovšem poměry jiné, nebyl motorismus a byla zaostalost a polofeudalismus a v zapadlých koutech království žilo mnohem víc lidí než dnes a vládl čilý ruch průmyslový a obchodní. Můj oblíbený Řivnáčův průvodce po Šumavě z roku 1883 uvádí, že v Rosenbergu je papírna, provozuje se tam soukenictví a punčochářství a vede se tam rušný obchod ve dříví. Obyvatel tam v tom roce, kdy se v Praze otvírá Národní divadlo, prý žije 1468. Hotelů a hostinců je dostatek a strava, píše Řivnáč navzdory tomu, že tam jsou samí Němci, je „ve všech dobrá a laciná“. Zdeněk Roučka ve své knize Předválečnou Šumavou uvádí, že ve 20. letech tu žilo 873 Němců a 65 Čechů. Češi měli svou hospodu Český dům Národní jednoty pošumavské a hotel Pelnář, Němci měli hotely Gold-Kreuz, Postl a Portauf, úroveň stravy se snad nezhoršila. Já jsem měl v penzionu Hanička pod hradem k snídani výborná míchaná vajíčka, prý z domácího chovu, což bylo i znát. Obyvatel tam je nyní hlášených 373.

Rožmberk je, jak se obvykle píše, kolébkou mocných Rožmberků, to dá rozum. Zakladatel rodu, Vítek, nikoli ještě z Rožmberku, ale z Prčice, byl známý středověký pěstitel růží, jež pak na smrtelném loži rozdělil mezi svých pět synů, Vítkovců – jeden, Sezima, byl levoboček. Synové se nejdřív lekli, že dostanou jenom tu růži, byť některé byly třeba modré nebo zlaté. Ale uklidnili se, když jim otec řekl, že je k té kytce také nějaké to území, tedy panství, dominium, veskrze v jižních Čechách. Nejcennější, aspoň heraldicky, byla růže červená ve stříbrném poli, tu dostal nejstarší, jmenoval se Vok, a k tomu kraj kolem Českého Krumlova, jenž byl obzvláště cenný, protože tam vedly zemské stezky. A taky tam tekla Vltava, což mělo také svůj význam.

Rožmberk byl vystaven na místě, kde se nad vltavským zákrutem zdvihá pěkná skála, které se říká ostrožna. Hrad Rosenberch je poprvé doložen v roce 1250, a hned od 13. století tu byly hrady dva, jeden horní a druhý dolní. Díky tomu má Rožmberk takové pěkné panoráma. V obou chodila v noci po cimbuří bílá paní Perchta z Rožmberka, naposledy se prý tady zjevila za války mládeži z Hitlerjugend, ale co jí chtěla říct, není úplně jisté, asi že půjdou do odsunu. Začátkem osmdesátých let se za ni převlékala budoucí divadelní kritička Jana Machalická, která tady na Rožmberku v rámci studentské brigády lekala turisty. Když šla prohlídka, tak se v renesančním hábitu s takovým tím kuželem se závojem na hlavě schovala do skříně a pak z ní v pravou chvíli vybafla na rekreanty. Jednou z toho měl jeden kardiak málem smrt, tak už pak nebafala, ale jen náměsíčně procházela vedlejší místností. I tak prý občas nějaké dítě začalo řvát a jiní se začali hádat, jestli to viděli, nebo ne. Návštěvnost ale prý šla velmi nahoru.

Z horního hradu zbyla jen kulatá věž, které se z nějakých důvodů říká Jakobínka, neboť v roce 1522 hrad vyhořel. Až v polovině 19. století se k ní postavil tzv. nový zámek, ve které byl před rokem 1989 internát a učiliště spojů: dole ve městě měli školu, takže pošťáci měli hezkou cestu do školy a ze školy. Teď je obojí prázdné. Bílý renesanční zámek, jeden z nejfotogeničtějších zámků v Čechách, to je tedy dolní hrad, i když se k němu musí pěkně nahoru a pak ještě přes takový můstek, který trčí ve vzduchu. Zámek s tzv. psaníčkovými sgrafity byl postaven v této podobě v druhé polovině 16. století, tedy za Petra Voka, který má díky Miloši Kopeckému z košilaté rádobykomedie za začátku 70. let pověst frivolního děvkaře. Skutečnost byla asi jiná, ale to vlastně nevadí. Poslední Rožmberk už tady moc nebydlel, zemřel roku 1611 v Třeboni, kde bylo asi tepleji. Vlastně ani jeho předci nepreferovali Rožmberk jako hlavní adresu, bydleli spíš na Krumlově, kde to měli větší a pohodlnější. Ale na Rožmberku jim nepochybně záleželo, o oba hrady se starali, opravovali je a nejspíš z toho něco mělo i město či spíš tedy městečko. V jeho středu trůní krásný kostel sv. Mikuláše, skvost pozdně gotický s hranolovou masivní věží a chórem, který sedí nedaleko břehů Vltavy jako důstojná paní kvočna. Bohužel je zavřený. V tom kostele je prý pohřben císařský generál Karel Bonaventura hrabě Buquoy, vítěz nad českými stavy v bitvě na Bílé hoře, které se však mohl účastnit jen jako pozorovatel, neboť byl krátce předtím u Rakovníka střelen do řekněme rozkroku. Rožmberk a ještě pár hradů a zámků, hlavně tedy Nové Hrady na Novohradsku, dostal za odměnu od císaře Ferdinanda II., ovšem moc dlouho z toho radost neměl, protože ho v červenci 1621 odkrouhli dva hajduci u Nových Zámků v Uhrách. Buquoyové Rožmberk vlastnili až do roku 1945, přičemž i oni se o hrady asi dobře starali a v tom novém, dolním, renesančním zřídili muzeum či památník předků, takže tam jsou komnaty docela překvapivé, třeba křižácká chodba z poloviny 19. století s romantickými portréty udatných mužů západního křesťanství, začíná se s velitelem první křižácké výpravy Godefroyem z Bouillonu (Bohumírem z Vývaru), ke kterému Buquoyové cítili spřízněnost, protože to byl jejich krajan od Arrasu. A vůbec to tam zařídili velmi pitoreskně, neogoticky a pohádkově, jak měli v 19. století aristokraté, kteří věděli, že jejich čas se nachyluje, rádi. Takže tam jsou po chodbách vyřezávaní gryfové a dráčkové, které mají Buquoyové jako heraldické zvíře, a různé starožitnosti a kuriozity, které podnikavý a přitom snivý hrabě Jiří Jan Jindřich Buquoy (zemřel 1883 – když se otvíralo Národní divadlo) sbíral po celé Evropě a vozil na Rožmberk a zdobil jimi ty komnaty, ve kterých strašila budoucí kritička Jana. A kterými jsem šel před týdnem i já, ovšem jako jediný z výpravy jsem neměl roušku, ne však úmyslně, ale protože mi cestou na hrad asi vypadla z kapsy, tak jsem se musel držet za obličej, což vypadalo, jako že mě bolí zuby, nebo možná trochu i jako že se mi chce zvracet. Ale kupodivu mladý průvodce v roušce ani lidé z výpravy, všichni vzorně v rouškách, proti mé přítomnosti nic nenamítali, jen si ode mne drželi odstup.

Ten den od rána poprchávalo, ale k večeru se obloha vyčistila a bylo tak krásně, že Rožmberk byl jakoby celý zalitý zlatem s jemně růžovým odstínem. Chodil jsem po městečku a hledal nejlepší výhled na rožmberské panoráma. Bylo od hřbitova. Věděli, kde ho mít.

P. S. V informacích mi řekli, že nádraží v Českých Budějovicích se má rekonstruovat, tak už ho neuklízejí. A zprávy o bílé paní mám přímo od pramene.