Sadská

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Když jsem přicházel k hotelu Modrá hvězda na kraji Sadské, viděl jsem už zdáli, že mají ještě zavřeno, takže jsem se tam nemohl posadit a nechat se obsloužit třeba tlačenkou, na kterou jsem měl chuť od rána, což bude dietou, kterou už měsíc týrám své otylé tělo. Jenže ještě nebyla jedna hodina, kdy otevírají, ale právě zvonilo poledne, tak jsem se vydal dál k jezeru, kde jsem chtěl v týrání pokračovat a letos poprvé vlézt do venkovní vody, neboť vím, že to pískovcové jezero na kraji Sadské má čistou vodu napájenou z minerálních pramenů, jež tu vyvěrají, či co takové prameny dělají, z písčité půdy. Díky ní se tu daří borovicím, takže to ve zdejších lesích, kterým se dá říkat právem bory, vypadá trochu jako někde na severu, někde u Baltu nebo v Braniborsku, s nímž je tato klidná krajina zelí, kedluben a raných brambor spojena stuhou Labe.

A ta modrá hvězda na štítu toho hotelu zase spojovala tuhle dobu s tou, která už dávno pominula, s epochou krásných dam a fešáckých pánů, kteří sem jezdili do hotelu inkognito a třeba jen decentně prošli recepcí a jídlo a nymburské pivo nebo pro dámy malinovku si nechali donést na pokoj, kde se pak pustili do uctívání renesance, a třebaže byli často nesezdáni, do provádění cviků podle příruček pro spokojené manželství. Ty pokoje připravené pro ten účel uklízela a okna, aby se vyvětralo, otevírala osobně paní Honzáková, manželka pana Honzáka, hoteliéra z Poděbrad, který své hotely, kterých měl v těch dobách, ze kterých i tady v Sadské zbylo pár pěkných vilek, několik a všechny je pojmenovával Modrá hvězda, což se stalo tak slavným, že z toho byl za protektorátu film s Oldřichem Novým, Natašou Gollovou a Adinou Mandlovou.

Ale tím nejdůležitějším, čím se tento hotel zapsal do dějin krásného umění, bylo to, že tady si jednou vyslechl spisovatel, který si říkal raději zapisovatel, vyprávění maličkého starého pingla, pana Vaníčka, který to tam měl v šedesátých letech na starosti a úplně se z toho hroutil, jak už byl unavený a měl naběhlé nohy, jako mají všichni číšníci, tak si je omotával fáčem a během té procedury převyprávěl tomu spisovateli či zapisovateli svůj život a začal tím, jak byl pikolíkem u Rozkošných v Čáslavi a roznášel párky a vydělal si dost, aby si koupil slečnu v podniku, kde byly slečny, které přestože byl tak malý, šly s ním rády na pokoj. A ten zapisovatel si to zapsal do paměti a spojil to s vyprávěním jiných lidí, nejen pinglů, ale i vrchních a kuchařů z pražského hotelu Palace nebo také své ženy Elišky řečené Pipsi, a ty fragmenty se mu pospojovaly v mozku a dostalo to rotaci a nejednou ta rotace dostala jistý smysl a začala na sebe navazovat příběhy, které po sobě začaly chňapat, a tak ten spisovatel či zapisovatel mohl sednout na střechu verandy, které říkal hradlo, protože skutečně trochu připomíná hradlo z ostře sledovaných tratí, a na střeše té verandy seděl v prudkém slunci, které rozpalovalo jeho psací stroj tak, že se několikrát za minutu zakusoval a koktal. A ten zapisovatel toho byl tak plný, tak tím byl těhotný, že se ten plod jeho mysli dral ven na oslnivě bílé čtvrtky papírů, na které v tom opojení ani neviděl, takže psal automatickou metodou a ty popsané papíry tahal z toho stroje ven, kde se stáčely horkem do válců. A to se stalo v létě 1971 během požehnaných prý osmnácti dnů, kdy se na verandě chatky v Kersku kousek od Sadské rodilo románové dítě, jehož hlavní hrdina se jmenoval také Dítě, a když chtěl udělat dojem, tak říkal, že obsluhoval anglického krále.

Jenže v tom hotelu Modrá hvězda nebyl nikdo, kdo by mě obsloužil, tak jsem šel směrem k tomu jezeru, k němuž vedla dlouhá ulice s několika těmi krásnými vilkami, které kupodivu ještě stály, zatímco z lázní, které tu před první válkou a pak i za první republiky lákaly obyvatelstvo na železitou kyselku a zábaly ve vyhřátém písku, takže byly konkurencí blízkých Poděbrad, nic nezbylo. Vlastně zbyly dvě takové podélné budovy, ve kterých bylo s trochou představivosti možné rozpoznat lázeňskou kolonádu ve stylu kdysi secesním. V ní je nyní školicí středisko České policie, takže přístup tam zatarasuje brána a vysoký plot. Když jsem tam přicházel, tak jsem za sebou uslyšel, pozor, pane, nelekněte se, a byl to muž v automobilu, který se chystal po cestičce rozjet hrozně velkou rychlostí, pak zabrzdil a zase se vrátil zpět, což několikrát zopakoval, takže jsem pochopil, že se tam školí šlapání na pedál plynu. Ale v Sadské byly už před těmito lázněmi jiné, starší lázně, na druhé straně městečka, dokonce tak staré, že je prý navštívil roku 1787 sám Mozart, který sem ovšem přijel za učencem a místním rodákem F. X. Němečkem, který o něm pak napsal a sedm let po jeho smrti, tedy roku 1798, vydal vůbec první životopis, opatřený dovětkem „nach Originalquellen“, tedy podle originálních pramenů, čímž možná myslel i ty prameny sadské, které prokazují jistou radioaktivitu a pacienti se do nich namáčeli nebo je pili už začátkem 18. století. Tehdy u pramene na druhé straně města, na silnici do Poděbrad, nechal místní farář postavit kapli Panny Marie Bolestné, a to podle plánů K. I. Dientzenhofera, a tahle ušlechtilá barokní složenina dvou elips stojí teď umouněná a zaprášená, obklopená plechovými boudami a nějakými sklady, sama asi přeměněna v skladiště.

Avšak je ještě slavnější epocha Sadské, toho městečka, kde se ne zastavil, ale jehož slávu a význam čas odvál a sfouknul, a k ní je nutné vylézt na kopeček, který se zvedá jak hrbol přímo od náměstí a na němž stojí kostel svatého Apolináře, patrona opilců, a tedy přímluvce našeho zapisovatele, který se ovšem jezdil do tohoto kraje spíš léčit a relaxovat a ke sklonku života už hlavně krmit kočky, kterých tam měl jednu dobu přes dvacet. A když k tomu kostelu, který tam stál už ve dvanáctém století, vylezete, tak vidíte až ke Krkonošům nízký lavor Čech, ten kdyby se napustil tou minerální vodou, tak si v něm může pánbůh cachtat nohy, což pravděpodobně v nějaké spirituální podobě stejně dělá. A ideální polohu toho kopečku cítili a chápali už polodivocí zakladatelé našeho středočeského státu, kteří si tady, na tom nyní zarostlém pahorku, na začátku 12. století vystavěli knížecí hrad s dvorem a kapitulou, což bylo něco jako kněžské učiliště a sbor kněží chválících permanentně dílo Hospodina. A z toho hradiště, kam dokonce mohl kníže Vladislav I. svolat cosi jako celostátní sněm a na němž v roce 1189 vyhlásil kníže Konrád II. Ota tzv. Konrádova statuta, což byl prosím po zákoníku knížete Břetislava nejstarší český právní kodex, tak z toho tady nezůstalo nic, jenom křoví a trnky a tráva, která je vhodná leda k tomu, aby se tu pásly kozy. Ale ke kostelu se váže smutná věc, ke které mám trochu osobní vztah, neboť jsem se tu kdysi dal do řeči s panem farářem, takovým vysokým asketickým mužem starého typu, a ve svých názorech na svět jsme si docela rozuměli, vlastně nyní bychom si rozuměli ještě víc, protože svět a vývoj poměrů mu daly v mnohém za pravdu, což on ovšem už nemůže ze svého kopečku posoudit, neboť jedné bouřlivé březnové noci před dvanácti lety (2008) vyšel ven do vichřice a snad se něco utrhlo z kostelní střechy nebo snad z fary sletěl kus plechu a starému muži snad rozčísl lebku, na jejíž ptačí výraz si dosud pamatuju. Tak jsem tam před pár hodinami u kostela, který mezitím dostal novou omítku, postál a myslel na něj, na tu poslední věc, kterou asi na tomhle světě zahlédl, jak se k němu blíží noční tmou střešní krytina a dopadá na jeho hlavu či krk a on si třeba v záblesku měsíčného světla pomyslí, že je to obrovský noční pták, který k němu vysílá přízeň Boží za jeho službu, o niž stálo stále méně a méně lidí, až nakonec s ní zůstal v Sadské skoro sám.

Morytát a legenda v Sadské