Potopy sandoměřské
Sandomierz je opravdu jedno z nejstarších a historicky nejdůležitějších polských měst. Vedla tudy prastará obchodní stezka z Kyjeva přes Krakov do Prahy, Magna Strata, o které se zmiňuje v 10. století první gramotný návštěvník Prahy Ibrahim ibn Jakub. Boleslav Chrabrý, který se (asi) naštěstí marně snažil spojit Polsko s Čechami, tu vystavěl hrad, zprvu dřevěný, ale od 12. století jeden z nejmocnějších v zemi, takže Sandoměř se významem mohla měřit Krakovu nebo Vratislavi, která však v roce 1335 připadla Janu Lucemburskému. Za to, že z hradu zbylo jen to úzké prkno s věží, mohou až Švédové, kteří tu o šestset padesát let později, tedy v časech polských pohrom zvaných Potopa, experimentovali s výbušninami, takže v roce 1686 zámek, mezitím samozřejmě úplně jiný, renesanční, vyhodili do vzduchu a zbylo z něj jen to jedno křídlo. Pak nastal úpadek Sandoměře, z čehož plyne ta jeho dnešní malebnost. Mezi vzestupem a úpadkem se však v celém Polsku odehrávalo plno dramatických dějů, které se vůbec nevyhýbaly Sandoměři, jež se měla sice od začátku čile k světu, ale bohužel stála na ráně různým expanzivním národům. Nejstrašnější byly tři vpády tatarské (1243, 1259, 1262), přičemž nejhorší byl ten vpád třetí, kdy diví Mongolové zmasakrovali údajně všechny obyvatele, takže krev stékala po návrší a visla se zabarvila krví. V tom duchu o tom píše ve svých Análech polský Kosmas, Jan Dlugosz, nejvýznamější polský kronikář a učenec 15. století, který tady, v Sandoměři, strávil několik let v domě u katedrály, v krásném gotickém cihlovém stavení, jehož gotičnosti pomohla gotizace ve 30. letech minulého století. Je tam opravdu pěkné Arcidiecézní muzeum s pravým Cranachem starším: Matka Boží drží malého Krista, který nabízí svaté Kateřině hroznové víno, symbol mučednictví. Další atrakcí je paní prodávající lístky, která měla z Čechů velkou radost a okamžitě začala vyprávět, kdy byla naposledy v Čechách a na Moravě a jak se jí tam líbilo. Že jsou poláci v těch pročeských sympatiích až dojemní, to je známá věc. Takže jsem se, podobně jako prokurátor Szacki, jenže na rozdíl od něj poprvé a možná naposled nemohl nasytit pohledů, které Sandoměř nabízí. Začal jsem od Opatóvské brány, jediné ze čtyř, které tu zůstaly ze středověkého opevnění, a vylezl nahoru, kde jsem spolu s Poláky obhlížel zvlněnou krajinu, v níž se rozlévala Visla, ta "najwieksza nasza polska rzeka", jak stálo v učebnici polštiny, kterou jsem si kdysi pořídil. Za svou však považují Vistulu čili Weichsel i pruští Němci, takže k překvapení mnohých je na známé Neptunově fontáně na berlínském Alexandrově náměstí alegoricky vyvedená spolu s Labem, Odrou a Rýnem...i Visla. Když jsem slezl, šel jsem ulicí plnou turisticky žádaných obchodů s ledy a zapiekankami. Po pravé straně se kdysi nacházelo ghetto, kde žilo ještě před sto lety přes dva tisíce Židů, kteří tvořili třetinu obyvatel města. V bývalé synagoze je městský archiv, kde začíná děj detektivky, kterou jsem měl rozečtenou. začíná samozřejmě vraždou. Došel jsem brzy na náměstí, Rynek, které je celé našikmené, jak se svažuje k Visle. V jeho středu je krásná středověká cihlová radnice, jak to bývá v městech založených magdeburským právem. Do věže se v září 1944 strefila sovětská puma, zabila několik osob, ale jinak se válka městu vyhnula. Největší tragédia postihla sandoměřské Židy: holocaust, který v této části Polska měl svůj strašný trůn, nepřežil jediný. Mnozí byli povražděni ještě v ghettu předtím, většina byla odvlečena do Treblinky. A nepochybně i oni to město měli rádi, považovali za své a dodávali mu svéráz a prosperitu. A přitom určitě věděli, co v katedrálním kostele visí za šílenost, na kterou jsem se i já šel teď ze zvědavosti podívat. Asi nejnázornější znázornění rituální pověry ve střední Evropě, velké plátno, na němž nosatí a bradatí Židé páchají hnusné zločiny na nevinných křesťanských dětičkách, nejdřív je Židé lstivě lákají a pak je nelítostně podřezávají, protože jejich krev potřebují do pesachových macesů. Údy nebohých tělíček leží na zemi a už si je hnusný pes odnáší. Obraz, který je, nutno říci, od roku 2006 opatřen vysvětlující tabulkou, je součástí cyklu šestnácti velkých pláten, která vyhotovil začátkem 18. století italský malíř v sandoměřských službách Carlo (Karol) de Prevot. Židovský obraz je jen jeden z řady sadistických výjevů z dějin mučení a vraždění, jež měly sloužit jako didaktické pomůcky pro výuku věřících. Morbidní plátna, na nichž se to hemží mučicími předměty a krutými vraždami, jsou nadepsána jmény latinských měsíců a každý výjev, třeba ubožák, který dostane rýčem do hlavy nebo jsou mu trhána střeva z břicha, je opatřen číslem, k čemuž se vztahují barokní cedulky po stranách. Člověk tedy za chvíli pochopí, že jde o jakési krvavé kalendáře, kde je každému dni věnováno umučení příslušného světce. Křesťan tedy mohl vejít do kostela, zjistit, kolikátého je, a podívat se, jaké umučení se dnes slaví. Nebýt toho hnusného obrazu protižidovského, mohlo to být vlastně zajímavé zpestření barokního dne. Večer jsem se v četbě dostal na sranu 110:"Szacki odtrhl zrak od barokně pornografických vizí.'Našel jsem svoje narozeniny,' řekl zcela nesmyslně. 'To nejsou narozeniny,' řekl kostelník nečekaně veselým tónem, 'to je předpověď, jak skončíte, vážený.' Na obraze věšeli nešťastníka za žebra na hák, a ještě mu tělo probodli kopím." Zalitoval jsem, že jsem se zapomněl podívat na svoje narozeniny.