Hlavy promlouvající česky se mísily s hlavami, které používaly k dorozumění maďarštinu a němčinu (rakouského typu), případně slovenštinu. Namáčela se tu tedy skoro kompletní habsburská monarchie, jež tu měla svůj geografický střed. Ty hlavy mezi sebou sice nekomunikovaly a navzájem by si nerozuměly (v případě maďarštiny ani slovo), ale v teplé vodě se pokojně a smířlivě louhovala jejich letitá těla jako v nějaké středoevropské polévce. V rámci antropologických výzkumů jsem se pak snažil najít rozdíly mezi jednotlivými hlavami. Byly menší, než by zastánce rasových teorií předpokládal: mezi Čechy a Maďary téměř žádné, což bude, myslím, i podobnou tučnou potravou, a především u mužů neodbytnou potřebou huntovat se alkoholem, která je myslím, oběma národům společná. Rakušané se v tom smyslu jevili zachovalejší, ženy neměly tak často účesy upravené chemickými procesy a mezi muži se přece jen nalézalo méně mrtvičnatých typů. Jenže se mi párkrát stalo, že jsem považoval nějakého zachovalého sedmdesátníka za jistého Rakušana, a on k mé radosti promluvil česky.

Zajímavější z obou fürdő je Sárvár. Zatímco Bük je vesnice, ke které postavili komplex hotelů, z nichž některé, myslím ty hezčí a nyní oprýskanější, už v sedmdesátých letech, Sárvár je místo historické s hradem uprostřed. Stál tam už v 11. století, tedy krátce poté, co se Uhři v Panonii usadili. Tehdy byl celý z bláta, což tůstalo zachováno v názvu Sárvár, tedy blátěný hrad, mohlo by se říct taky Blatná. Nyní sestává z okrouhlice, upomínající na pevnost, jíž hrad původně byl, a věže, k níž vede most, který tu zbyl z časů, kdy hrad byl vodní. Architektonicky na něm není nic moc zvláštního, takový větší statek. Za pozornost však stojí, že šlo o rodový hrad magnátské famílie Nádasdyů, jehož historicky asi nejzajímavější člen, Ferenc Nádasdy, byl manželem proslulé Báthory Erzsébet, čili naší, tedy slovenské Bátoryčky, čachtické paní. Její muž, který proslul obzvláštní statečností i krutostí v bojích s Turky, se tady na tom blatném hradě roku 1555 narodil a v roce 1604 i zemřel: Bátoryčka pak ještě, jak známo, žila deste let na čachtickém hradě, kde prováděla své krevní pokusy se služebnictvem, i když existují i alternativní výklady. Nádásdyovi dali Turci přezdívku Kara beg, tedy Černý rytíř, snad z respektu k jeho impozantnímu zjevu a možná i drsnému způsobu vedení války: nechával napichovat hlavy nepřátel na kopí, s nimiž pak strašil protivníky. jenže to nebyla v tom velmi pohnutém 16. století, kdy šlo evropskému křesťanstvu o krk, vyjímka. Druhá strana nebyla o nic útlocitnější. Ono šlo křesťanstvu o krk ještě dalších sto padesát let, ale na přelomu 16. a 17. století, tedy v časech Nadásdye a Bátoryové, jsme měli půlměsíc skoro na jižní Moravě a asi jen díky brutálním maskulinním typům, jako byl František Nádásdy, neslýcháme z hradčanských minaretů hrdelní zpěv muezzinů. I když kdo ví, jak by se věci vyvíjely... To nikdy nevíme, jistá je jen bezprostřední přítomnost a ta hned pomíjí.

Na hradě je zřízeno pěkné muzeum, kde jsem byl asi hodinu jediným návštěvníkem. Kdyby tedy některý rekreant náhodou četl tento článek a chystal se do lázní Sárvár, nechť neváhá, personál bude přijemně zaskočený, že Češi mají o něco takového zájem. V nejkrásnějším sále zámku by mohl na nástěnných malbách ze začátku 17. století vychutnat Nádásdyovy činy při obraně či dobývání (ono se to stále měnilo) míst, jako byly pevnosti Pápa, Tata, Kanizsa, všechna místa krvavých střetů s Osmany. Manžela paní Báthoryové tam vidíme v pozicích dosti udatných, jednou napichuje Turka na kopí, na dalším ho bodá šavlí do břicha, na třetím jen ukazuje, hrr na ně, na ďaury! Tyto obrázky z renesanční islamofobie jsou doplněny výjevy ze Starého zákona, kterým zřejmě byla též nějak metaforicky ztvárněna a ideologicky podpořena nezbytnost se bránit, takže tam nemůže chybět Judita s Holofernem, David s Goliášem a jiné příkladné výjevy...

Několik sálů je věnováno historii uherských husarů, ozdoby "nejkrásnější armády světa", jak říkal té rakouské strýc Pepin. Neboť husaři, to je maďarský fenomén par excellence, vždyť i to slovo pochází z maďarského húsz, což znamená dvacet, neboť v takovém počtu husarské jednotky útočily. Nevím, zda současná maďarská armáda má stále ve svých řadách husarské pluky, ale velmi by mě to uklidnilo. Byl by na ně jistě aspoň hezký pohled. Jako na exponáty v tomhle muzeu: červené kabátce se zlatými šňůrami, ozdobné epolety, rajtky s výšivkami, bobří čepice s pérem. A v regálech vycíděné šavle, jejichž ostrost so člověk uvědomoval i přes sklo a kterými by se jistě dala přetnout ve vzduchu se vznášející koňská žíně. Pak tam byly portréty význačných husarských oficírů, grófů z přelomu století 19. a 20., a také velký portrét muže, proti jehož umístění by asi někdo mohl protestovat, ale já jsem to nedělal, protože jsem chápal, že to je jejich věc a oni mají své důvody. Tedy admirála bez loďstva, regenta Miklósze Horthyho, postavy zajisté sporné, ale ne jednoznačně záporné. A vzpomněl jsem si na tu anekdotu, která se podává v různých verzích, ale nejlepší (uvádí ji Krzysztov Varga v knize Guláš z turula je ta s prezidentem Rooseveltem, kterému v roce 1941 maďarský velvyslanec "s nejhlubším zármutkem" musí oznámit, že Maďarsko vyhlašuje Spojeným státům válku. Roosevelt: Maďarsko? Co je to za zemi? Velvyslanec: To je království, pane prezidente. Roosevelt: Království? A kdo je tam králem? Velvyslanec: My nemáme krále, pane prezidente. Roosevelt: A kdo tam vládne? Velvyslanec: Admirál Miklós Horty. Roosevelt: Admirál? Takže proti nám vyrazí flotila? Velvyslanec: Bohužel ne, pane prezidente. Maďarsko nemá přístup k moři. Roosevelt: A o co vám jde? Vedete s námi nějaký územní spor? Velvyslanec: Nikoli, vůči spojeným státům nemáme žádné nároky. Územní spor vedeme s Rumunskem. Roosevelt: Takže vedete válku i proti Rumunsku? Velvyslanec: Ne, pane prezidente, Rumunsko je naším spojencem.