Sirény nad Varšavou

VE MĚSTĚ, KTERÉ MUSÍ NĚCO UDĚLAT S KAŽDÝM

Hotel, ve kterém jsem ve Varšavě bydlel, je báječně staromódní, takže na snídani jsem chodil do takového zemanského salonku s barevnými folklorními dečkami, židlemi s látkovými potahy a loveckými obrázky na stěnách. U vchodu stával starší muž, který se vždy uklonil, popřál dobrego jutra, uvedl mě ke stolu a přinesl talíř, na němž nechyběl kopr, ten základní šmak polské kuchyně. Řekl ještě: Smacznego!, znovu se uklonil a decentně poodstoupil. Připadalo mi, že přesně takhle to má v Polsku vypadat.

Večer však kolem jedenácté hodiny začal z ulice znít dusavý zvuk techna a za oknem se míhaly stroboskopické blesky a každou chvíli tam nějaké vytuněné maserati protočilo převodovku, a když jsem se kolem půlnoci šel ještě projít, stály tam girls s nohama, které končily snad až u mého krku, a když jsem šel kolem, tak jsem si nebyl jist jejich genderem. Ale každopádně jsem jimi byl okouzlen, i když návrhům, abych s nimi zapadl do baru, jsem odolal. Nevěřil jsem, že jsou upřímné. V pozadí těchto výjevů stálo noční září rozsvícené skyline varšavských mrakodrapů, mezi nimiž se však stále nejlépe vyjímala kingkongovská stavba stalinského Paláce kultury, jenž v noci svítil nafialovělým odstínem. Připadal jsem si jako na acidové technoparty.

Ta ulice se jmenovala Mazowiecka a je úplně uprostřed města, ve čtvrti (čtvrť se řekne „dzielnica“, což je, jako mnoho polských slov, zavádějící i logické) Śródmieście, takže jsem se radoval i ze středové polohy, odkud bylo možno vyrážet do všech stran. Ráno jsem vždy vyšel, svěže navát koprem, překročil pár spících opilců staré školy a hodil si grošem, zda půjdu doleva, či doprava, vědom si toho, že zajímavé je to v obou směrech. Z jedné strany slavná ulice, tedy, on je to spíš bulvár, Świętokrzyska, kterou si komunisté nedovolili přejmenovat; vzpomínám si, jak při dojezdech Závodu míru jsem s úžasem slýchal, že peloton už je na ulici Svatého kříže… V socialistické zemi mají ulici Svatého kříže?! To musí být zvláštní, taková ulice, jak se tam asi lidé cítí, říkal jsem si před čtyřiceti lety, kdy jsem o Varšavě nic moc nevěděl. Z druhé strany Piłsudského náměstí, zahrada Saská, vznešené Krakovské předměstí, divadelní kulisy Starého Města a pod ním Visla a všechny ty další varšavské atrakce.

Ve Varšavě jsem byl poprvé až před devíti lety a pod vlivem těch dojmů jsem ještě tam napsal extatický článek, jak se jí omlouvám, že jsem o ní měl špatné mínění a že jsem ji zatím při cestách do Polska ignoroval: Varšavě to určitě velmi vadilo a moc ji to zajímalo. Ale byla to pravda: znal jsem Krakov, několikrát jsem byl v Gdaňsku, víckrát ve Wrocławi, ale Varšavu jsem pomíjel, což bylo hlavně tím, že Varšava je přece jenom dál, ale trochu vlastně i tím, že jsem měl představu, že to je nezajímavé, šedivé, možná až ošklivé město, jednak město geneticky nějak ruské, neboť bylo v tom ruském záboru, což ji mentálně poznamenalo, a pak ještě město skoro kompletně zničené válkou (tedy válkou? – Němci!), pak horečně a bez ohledu na estetiku a kvalitu vystavěné komunistické sídlo, takový chudší a horší východní Berlín nebo třeba Ulánbátar na Visle. To tedy určitě… A tak jsem se tam konečně v roce 2011 dostal a byl jsem tím městem rychle nadšen, ba i zaskočen, neboť Varšava je všechno možné, jen ne tuctové nebo fádní město.

Je to město především nesmírně rozmanité a různorodé, je to obrovský komplex poskládaný z různých druhů materiálů a stylů, je sešité z mnoha cárů a odstřižků, které vytvářejí dohromady jedinečnou mozaiku. Je to něco jako giganticky slepená váza nebo spíš mísa nebo svícen z různých rozbitých a zachráněných střepů. Je to město bulvárů, které vznikly na troskách a nesou rysy triumfalistické utopie, teď zlidštěné kapitalistickým boomem a hipsterskými podniky. Je to město vzkříšených šlechtických paláců, které přišly o své okolí a teď postávají osamoceny jako pomníky dávných časů. Je to město, kde jdete zelení mezi sídlištními domy z 50. let s mapou v ruce a snažíte se představit si, že tady bylo židovské ghetto, kde žily všechny ty postavy z knih, které vás tak fascinovaly. A je to město, které evidentně jde nahoru, prožívá velký boom, jejž vidíte třeba ve výtvarně skvěle, řekl bych cool řešených stanicích nového metra M2, na tom množství kaváren a podniků, kde se dá opravdu velmi dobře najíst, ale nejsou to nějaké blafy pro turisty, je to za normální cenu jídlo, jaké by si dal rád i náročný Polák. A samozřejmě narazíte, to ovšem musíte jít trochu z centra, na zbytky Polska chudého a bědného, ale to se skoro zaradujete, že všechno z toho vašeho starého světa nezmizelo. A ještě je nutné dodat, že obrovskou plochou města prochází mocná žíla Visly, z jejíchž břehů se zvedají prahy, jež jednak daly jméno nejznámějšímu předměstí, Praga, ale hlavně jsou místem krásných pohledů na Staré Město. To vám na některých místech něco připomíná a pak vám dojde, že to jsou obrazy známé z každého pojednání o Varšavě, tedy veduty Bernarda Bellotta čili Canaletta, jenž měl za úkol koncem 18. století Varšavu namalovat a zachytit se všemi podrobnostmi, což se nečekaně stalo požehnáním, když Varšava zmizela ze zemského povrchu a jeho dvě stě padesát let staré obrazy se staly předlouhou stavebních plánů. Takže když teď hledíte směrem k Zámeckému náměstí se sloupem, na němž se o kříž opírá král Zikmund III. Vasa, to je ten Švéd, co udělal v 17. století z Varšavy hlavní město, tak vlastně hledíte na Canalettův obraz a sami jste v něm.

A je to samozřejmě město emocionálně obrovsky silné a citově člověka, který na to má smysly a zajímá ho to, okamžitě a pak čím dál tím silněji zasahující. Vlastně na starém kontinentě asi není druhé takové město s takovou tragickou historií, snad Leningrad za blokády, ale ten zůstal aspoň stát. Nebo možná Drážďany… A ta tragédie je ale heroická, protože je to město dvou v krvi a sutinách utopených povstání, židovského a pak tedy toho, kdy Zemská armáda, největší podzemní síla v Evropě, obětovala sebe i své město pro věc, která vlastně byla rozhodnutá: že po Polsku hrábne lopata Stalinova. Tehdy jsem byl ve Varšavě právě 1. srpna, to je úvodní den povstání, a zažil to, co se stane, když se v pět hodin ozvou sirény (ach, Siréna je symbol města) a všechno se zastaví a lidé vystoupí z aut a tramvají a chvíli stojí… Je možné, že Polsko je rozdělené, ale tohle přece musí s každým něco dělat.

Ale já jsem zatím teprve na začátku, a tak jdu z hotelu na druhou stranu, kde jsem hned na náměstí maršála Józefa Piłsudkého, který mi vždycky připomínal Friedricha Nietzscheho, zjevem, těmi mrožími vousy a obočím, ale i tím titánstvím, v Polákově případě však nikoli jen teoretickým. Protože Piłsudski byl polský nadčlověk, jehož pohled stačil, aby se před ním všichni třásli a zároveň ho milovali, čehož on, Dziadek, tedy Děda nebo spíš Dědeček, jak mu pak říkali, dosahoval svou nepřekonatelnou autoritou. Teď jeho velká socha poněkud zachmuřeně hledí směrem k Saské zahradě, což je park uprostřed města, jeden z parků varšavských. Ty jsou ozdobou města a jejich zeleným, možná bych mohl napsat smaragdovým a červenobílým emailem záhonů ozdobeným šperkem: další ozdobou tam jsou ovšem varšavské dívky, ale to je soukromá informace. Jsou opravdu krásné a dobře udržované, ty pražské jsou proti nim takovým chudým dvorkem, myslím ty parky. Stály by za zvláštní kapitolu, parky, proboha! Tenhle Ogród Saski je tam z dob, kdy si šlechtická Rzeczpospolita pozvala na trůn saského kurfiřta Augusta II., známého siláka, který ohýbal podkovy, plodiče tří stovek levobočků, tedy rozsévače semene neúnavného, kterého nakonec přemohl tady v královském paláci obyčejný fotel či snad štokrle. Spadlo mu na palec cukrovkou zkřehlé nohy a tu zachvátila gangréna a August, proklínaje prý Polsko a Poláky, mezi nimi zemřel. Má všechny náležitosti anglického parku ze začátku 18. století: je tam jezírko, barokní sochy, Faunův pavilonek, ač i na něm se vyřádili sprejeři, i když si myslím, že jich je tady méně než u nás a jsou jaksi vychovanější.

Tím parkem jsem obzvlášť rád chodil a dodržoval jsem osu, která jím vede a spojuje Hrob neznámého vojína se zachmuřeným obočím Piłsudského. Působivé je to zvlášť večer, kdy se dlažbou táhne světelná linie od pomníku k věčnému ohni, který střeží dva żołnierzi. Stojí pod takovou stříškou, neznalému člověku může připadat až komická, ale on je to zbytek velkého klasicistního paláce, Saského paláce, srovnaného se zemí možná právě Sasy, na jejichž Drážďany se už chystá odplata. Vrátilo se jim to.

Do varšavských parků zas příště.