Sopron, jak se název města píše maďarsky, a jeho okolí tvoří malý výběžek Maďarska do Rakouska, s čímž původně železnice nepočítala. Teď je to naštěstí jedno, ale i maďarsko-rakouskou hranicí vedla železná opona, do níž se ovšem právě tady, za Šoproní, udělala v srpnu 1989 první díra, která se během podzimu rozšířila na celou
I když jsem to před třiceti lety bedlivě a s nadějí sledoval, možná bych si na to teď v Šoproni nevzpomněl, kdybych do recepce hotelu Pannonia, kde jsem měl rezervovaný pokoj, nešel kolem rozpůleného trabantu. Ten tu zůstal jako pomník Panevropského pikniku, což byla symbolická akce bájného léta 1989, při níž měla být 19. srpna na pár hodin otevřená hranice do Rakouska, jenže se o tom dozvěděly stovky východních Němců, kteří během chvilky vzaly roha, a další tisíce se během následujících týdnů pokoušely o totéž, v čemž jim Maďaři moc nebránili. Když nakonec hranici 11. září kvůli Honeckerovým protestům zavřeli, přesunuli se Sasové a Durynkové i s trabanty do Prahy, kam si pro ně přijel spolkový ministr zahraničí Genscher a oznámil, že mohou odjet jako krajané do svobodné části své vlasti. Kdo u toho tehdy byl, jen tak nezapomene, takže se mi to v Šoproni zase vybavilo a byl jsem rád, že si to Maďaři připomínají aspoň tím trabantem. Protože není pravda, že Maďaři jen hranice zavírají, nýbrž je pravda, že je také otevírají. Ovšem je též pravda, že přitom rozlišují, komu a za jakých okolností, jako to koneckonců dělali skoro po celou svou historii, která je vlastně historií bojů na hranicích.
Začínat cestu, byť krátkou, po Maďarsku v Šoproni má svou logiku. Především je to blízko, hned na kraji, a je to tam hezké. Má to ale také svou řekněme ironii, neboť Šoproň není úplně typické maďarské město, i když je to město "nejvěrnější". Ten titul
civitas fidelissima, který je na městském znaku, získalo za to, že v prosinci 1921 se jeho obyvatelstvo v plebiscitu rozhodlo pro Maďarsko, když přitom podle Trianonu měla celá oblast, která se nyní jmenuje Burgerland, připadnout Rakousku. A se Šoproní, která byla ještě v 19. století převážně etnicky německá (a jmenovala se Ödenburg), se počítalo jako s hlavním městem. Ale protože už ve městě a v okolí převládli Maďaři, bylo jim mezinárodním společenstvím vyjímečně umožněno vyjádřit se, kam chtějí patřit: miliony jiných Maďarů, stejně jako Němců, mohly na něco takového zapomenout. A Šoproňáci z pětašedesáti procent hlasovali pro
Magyarozság.
Toto osudové rozhodnutí, za které možná mnozí v době komunismu nebyli svým předkům právě vděčni, je ztvárněno na portálu městské věže, kde vlast Hungaria se svatošťepánskou korunou na hlavě přijímá hold věrného obyvatelstva. Na tu věž lze za poplatek 1100 forintů vylézt, jenže když jsem chtěl zaplatit, tak mi v pokladně řekli, že moje tisíciforintka s Matyášem Korvínem už pár měsíců neplatí, a já, když se německy bránil, že mi jí večer rozměnili pětitisícovku (s grófem Széchenyim) v jediné
csárdě, kterou jsem našel ve městě otevřenou, a že to nechápu, jen pokrčili zádumčivě rameny a řekli O.K., komm...
Na té věži, která byla postavena na pozorování Turků a požárů, jsem pak obhlížel město, které je sevřeno jako nějaká buňka kruhem středověkého opevnění, za nímž se roztáhlo do okolí novější město, ne však příliš, neboť mu v tom brání mírné kopce. to, co zůstalo uvnitř hradeb, je spletitá síť uliček, které jsou propojeny průchody, jež nejsou vidět, ale místní jimi procházejí jako zkušené myši v labyrintu. Domy jsou v jádru gotické, renesanční, na povrchu barokní a nesou stopy slušného zacházení. Ulice jsou úzké, dobře dlážděné, malebnými plácky přerušované. Na jednom z nich je pomník v roce 1946 tisícům vyhnaných obyvatel "německého jazyka", kterých tam teď nejsou už víc než tři procenta.Přesto po nich kromě rakouského rázu města zbyly dvojjazyčné názvy ulic a náměstí, takže ta asi nejhezčí ulice se jmenuje Kolostor utca / Klostergasse a náměstí Fő tér / Hauptplatz: znovu jsem si říkal, proč by to nešlo někde u nás.
Ono hlavní náměstí je vlastně také jen větší plácek, ze kterého se vým ovšem nechce odejít. Nádherný trojiční sloup, mezi jehož svatými nemůže chybět "náš" Jan Nepomucký, vedle benediktinský klášter s gotickým Kozím kostelem - Geißkirche, protože znak s kozou (die Geiß) patricijské rodiny Kozů má zdobit podloubí. Bylo však zavřeno, takže jsem to nemohl zkontrolovat. V kostele byly v 17. 18. století slavnostně dosazováni uherští palatinové, což byla druhá úřední funkce po králi, takový premiér: maďarsky se té funkci říká nádor, takže častý název ulice Nádor utca není věnován obětem rakoviny, nýbrž státnímu úřadu. takových legrací je v maďarštině víc... Náměstí bylo v pondělí ráno liduprázdné, jen sem tam nějaký úředník zašel do városzházy, tedy radnice. Těžké šedivé nebe viselo nad městem, které v létě musí být plné turistů, čemuž se zkušený flanér čili zevloun snaží vyhnout. Claudio Magris, jehož knihu Dunaj čtu při cestách oním směrem už skoro třicet let, Šoproň odbyl dost nejasnou poznámkou, že město "není nijak zvlášť výstavné, ale je solidní a neproniknutelné, jako by za svou oprýskanou výzdobou něco skrývalo". A pak líčí setkání s mentálně postiženým "slintajícím mladíkem" s "cikánskou tváří, znetvořenou prázdným, nikoliv však nepřátelským výrazem", který něco nesrozumitelného mele. Výmluvnému Italovi to poskytne záminku k tirádě na téma záhadných poselství, která nelze rozluštit, ale jsou stále na cestě, což je metafora "fikce a ironické přetvářky podunajské civilizace".
K ní možná patří i drobný podvod s podstrčenou propadlou tisíciforintovkou, což je oboustranná banalita, naprosto zbytečná, možná ale výmluvná. Blbeček přijede do města, jde si večer dát halászlé (bohužel rybí polévku neměli), tak co mu nevrátit neplatnou bankovku? Jde o nějakých sto korun, nic podstatného, v první bance nebo poště vám ji vymění. Ale množná to bylo magrisovské poselství, že člověk má být trochu na pozoru, že nemá hned všemu důvěřovat, neboť mu pak tupnou smysly.
S tím jsem se vracel do hotelu, který byl nečekaně levný, a přitom staromódně luxusní. V hotelové hale jak z
Plukovníka Redla jsem při snídani (do míchaných vajíček se přidává klobása) hleděl na sochu
muže s licousy, jenž si prohlížel jakési plány, z nichž vylézá model známého řetězového mostu v Budapešti. Nemusel jsem se ani ptát personálu, kdo to je, neboť to byl onen muž muž z pětitisícovky, hrabě István Széchenyi, kolem jehož patetického pomníku jsem před chvílí šel: stojí skoro v každém větším maďarském městě, tady má jeho kult zvláštní důvod, neboť na zámku v nedaleké vesnici Nagycenk je tento "největší Maďar" pohřben. Zatímco já jsem snídal, on si prohlížel plány na zavedení paroplavby na Dunaji nabo na vybudování železniční sítě, která je díky němu nejhustší v Evropě, nebo na systém veřejných lázní, jenž by naučil lid hygieně, kterou u něho postrádal a kterou mu doporučoval stejně jako třeba bruslení, veslování nebo závodění na koních. Széchenyi byl totiž génius reforem, nejčinorodější člověk 19. století, možná nejen v maďarském rámci. Protože poznal západní Evropu a viděl, jak moc jsou poměry v Uhrách zaostalé, vložil do pokusu je změnit svou vášnivou Maďarskou povahu. Ta se často nějak spojuje s melancholií a smutkem, jenž má příčinu ve věčné osamělosti tohoto hrdého národa. Též na hraběte Széchenyiho dolehla a po zhroucení revoluce 1848, jejíž násilné podobě chtěl předejít, a pak si to kladl za vinu, zešílel a musel být internován v blázinci v Döblingu u Vídně. V roce 1860 zemřel vlastní rukou.
Já dojedl a šel jsem si vyměnit tu neplatnou tisícovku s Korvínem, ale o tom zas příště.
