Štíty

Cotkytle? Kroutili jsme se Zdeňkem, žvýkajícím stvoly, hlavou, to je ale divné jméno. Ale protože jsme moderní muži, hned jsem si vygooglili, že jest to od slov zottig, což znamená huňatý nebo chlupatý a der Kittel, což je naše stará kytlice, takže tedy huňatá halena nebo něco na ten způsob. Mohlo by se to přeložit třeba Huberťákovice: nejsem si jist, jestli je tomu vtipu rozuměno.

Zatímco vesnice působí dosti truchlivě a pěkné v ní zůstaly tak dva tři domy, před jedním je velmi hezký sv. Jan, úžasný je pohled do krajiny. Česká a moravská vlast v čisté podobě: kopcovitá ale mírná, pohoří skládající se do sebe jako malované kulisy v dávném pimprlovém divadle, země nijak dramatická, ale nikdy nudná a fádní. Člověk by začal recitovat nějakého klasika. A tam, ó pohlédni, knězi, ten shluk stavení, jako by vklíněný do úbočí, z něhož vyčnívá kostelní věž, to jsou ty Štíty, městečko odolnými Štíťáky obývané. Ano, málokdo o té obci zatím slyšel, však do mé sbírky míst spatřených se hodí výtečně. Moc tam toho není, ale to nevadí, to nás romantiky přece právě láká. Ne, nikdy jsem tam nebyl, však slyšel jsem o nich vypravovat jednu dávnou obyvatelku, jež líčila mi slovy prostými tichou a nenápadnou krásu oné díry v půli cesty mezi Lanškrounem a Šumperkem. Nuže, vzhůru do níže a poznejme ji blíže.

Tak jsme učinili a za chvíli jsme již fordkou klesali po klikatících se silničkách dolů k městu, které se nám ukazovalo mezi stromy. První vjem byl ale nečekaný, jako bychom dojeli k nějakému lunaparku nebo k horské dráze. Při bližším pohledu jsme poznali skokanský můstek s dopadem v malém bazénku, jenž byl napuštěn vodou. A to už jsme viděli ceduli Acrobat park Aleše Valenty.

Aleš Valenta, samozřejmě, ten olympijský skokan, co mu nestačí jen tak na lyžích skočit, ale ještě u toho musí udělat salto mortale a několik piruet. Není sice ze Štítů, ale ze Šumperka, ve Štítech mu nabídli lepší podmínky a vhodné prostředí, takže prý je ho tam občas skutečně i vidět, toho akrobatického Rašku nové generace. Teď však byl na akrobaťáku, jak prý po vzoru autobusáku atrakci říkají, klid. Prý se tam večer chodí na pivo, někdy se tam někdo rozhodne po pár panácích skočit do bazénku, předstíraje, že je Valentou. Já bych se o to aspoň pokusil. (Poznámka 2)

Zaparkovali jsme salesiánskou fordku před budovou, která měla na průčelí nápis Masarykova škola, a vydali se obhlédnout město. To stoupalo dosti prudce do svahu, jenž vrcholil pěkným barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Za ním stál kdysi hrad nebo spíš hrádek Schildberg čili Šilperk, ze kterého nic nezůstalo. Stál tam aspoň od druhé půle 13. století, kdy je o něm prví písemná zmínka: roku 1278, tedy v roce, kdy s rozťatou lebkou skoná na Moravském poli Přemysl Otakar II., jistý Protiven ze Zábřehu uděluje nějaká pri vilegia místnímu fojtovi Eberhardovi. Fojt byl něco jako rychtář čili správce osady, z čehož je zaprvé patrné, že v podhradí už něco takového bylo, a zadruhé, že už tu byli Němci. Za zmínku jistě stojí loupeživý rytíř Ješek, dle jména asi Čech, který v temných hvozdech, do nichž byl kraj ponořen, přepadával kupce a pocestné (Poznámka 3). Za to mu byl hrádek odňat a roku 1308 přiřknut disciplinovanějším Šternberkům, kteří právě tehdy šli společensky nahoru. Po nich zůstala Štítům ve znaku známá zlatá osmihrotá hvězda v modrém poli obklopená dalšími osmihrotými hvězdičkami. Za nich byl Šilperk roku 1338 (Poznámka 4) povýšen na město. V listopadu 1424 sem přitáhli husité, asi nikoli z turistických důvodů. Pak to měli až do Bílé hory Žalkovští ze Žalkovic, taková menší moravská zemanská rodina, jejich poslední hlava rodu však majetek propila. Jejich štít s českým nápisem (Ian Zialkowski z Zialkowicz) byl z hradu přenesen na radnici: z toho je patrné, že Češi tu byli v panském postavení (Poznámka 5). Ty radnice jsou ve Štítech dvě, jedna je barokní, stojí uprostřed města a připomíná bytovku, druhá je renesanční, tedy starší, ta je nenápadně schovaná do jednoho pěkného domu č. 38 ve spodní ulici, takže si ji člověk nemusí všimnout. Nám se to málem stalo. Pak ještě je nutné zmínit třicetiletou válku, Švédy, na které se také leccos svedlo (Poznámka 6),a potom Lichtenštejny, kteří na Bílé hoře vydělali jako nikdo jiný.(Poznámka 7) Z jejich časů tu zůstalo několik barokních plastik, zvláště Jan Nepomucký vznášející se na obláčcích, z nichž vykukují andělé, je dobře vyvedený. Lichtenštejnové byli v Šilperku vrchností do roku 1848. Pak by Šilperk také okresním městem, železnice odtud vedla do Bílé Lipky. Občas to tu prý ještě jezdí (Poznámka 8). Lid, aby se v drsném kraji uživil, zabýval se různými činnostmi, zvláště plátenictví bylo zde hojně provozováno (Poznámka 9).V roce 1900 zde sečetli 1858 obyvatel, jen každý desátý z nich byl Čech. Ti tu měli menšinovou školu a po roce 1918 četnickou stanici. Po Mnichovu spadl Schildberg do Říše, čímž nad sebou obyvatelstvo podepsalo ortel. Po roce 1945 tu z původních obyvatel nezůstal skoro nikdo. Přišli jiní (Poznámka 10). Teď tam žije dva tisíce Štíťáků. Úředně i pocitově se cítí Moravany, jak jsem se informoval u své konzultantky. Ta občas přejde do hluboké hanáčtiny, takže když jsem se jí provokativně zeptal, jestli pamatuje příchod Rusů, řekla, že „na okupacu“ si nepamatuje, neboť ještě asi dvacet let nebyla na světě. Tu prováděli ostatně tady na Šumpersku Poláci, z čehož mají dosud noční můry.

Obešli jsme už asi podruhé náměstí, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Bylo docela upravené a úplně prázdné, tedy bez lidí. Dole byla jedna restaurace, jmenovala se zajímavě Černá kočka, když jsme tam vešli, klimbali tam dva štítonoši. Když jsme vešli, otevřeli oči, a pak je zas zavřeli. Vypili jsme kávu a zase šli nahoru. Kdyby bylo nějaké sdružení šikmých měst a obcí, nemohly by tam Štíty chybět. Vždy nahoře jsem se mohli podívat do kraje a říci, že to je tady pěkné, jen jestli to stačí k životu. Oba jsme odešli z podobně malých měst a jistý pocit viny nás bude provázet po zbytek života. I když, svěřil jsem se Zdeňkovi, já bych se na stáří klidně někde v takovém ústraní zašil. Okopával bych záhony a četl klasiky. A čekal na konec světa. Ten do takových míst jako jsou Štíty dorazí s velkým zpožděním. Nebo si ho tady nikdo ani nevšimne. Co? Konec světa? řekne Štíťák, těch už bylo, ve Štítech je pořád konec světa. Tady stačí, aby chvíli padal sníh a už je konec světa. Nebo takhle v sobotu odpoledne, úplnej (on by řekl asi úplné) konec světa. Pusto a prázdno, ale klid a ticho. Jestli takhle má vypadat konec světa, tak to beru. Se štítem, nebo na štítě. A protože jsem byl s katolickým knězem, tak jsem řekl: Aut cum scuto aut in scuto. – Jak to myslíš? řekl Zdeněk.

Poznámky paní učitelky Valentové

Pověsti o Šilperácích

Článek o Štítech by nebyl úplný, kdyby se zapomnělo na historky o Šilperácích, které se v ústním podání šířily po mnohá staletí. Podle lidových pověstí platil Šilperk (dialektem Šimperk) od nepaměti za město málo chytrých. O Šilperku se také tvrdilo, že soupeřil s německým městem Schilda (Šilda) o titul pravého Kocourkova. Proto se o Šilperácích vyprávěly tytéž a ještě přibarvenější zkazky jako o Kocourkově. Kocourkov je smyšlená obec , která je dějištěm mnoha komických historek o jeho obyvatelích, kteří dělají vše neúčelně a neúspěšně. Příběhy, které se vyprávějí i v dalších evropských zemích, si berou na mušku maloměšťáctví a některé negativní lidské vlastnosti. Kocourkov vznikl pravděpodobně v ústním podání a z něj se později – už v 16. století – dostal do literatury, do tzv. knížek lidového čtení či obrázkových časopisů.

Se Šilperkem a Šilperáky je spojeno i rčení „napil se ze šilperské kašny“. Voda v kašnách prý měla takové účinky, že když se jí napil hlupák, mozek se mu pohnul a začal přemýšlet. Když se napil této zázračné „lázeňské“ vody člověk s normálním rozumem, začal se chovat bláznivě, hloupě, opojeně. Tato vyprávění jistě souvisela s proslulým šilperským pivovarnictvím a lázněmi. Fakt ovšem je, že v Šilperku od nepaměti stávaly čtyři kašny: na horním náměstí, na dolním – pod radnicí, pod domem č. 38, kde je dnes pomník obětem válek, a čtvrtá kašna, jejíž zbytky se dochovaly až do 80. let minulého století, se nacházela v opěrné silniční zdi pod náměstím.

Se štítem, nebo na štítě ve Štítech