Takže i daleko na východě Francie, v ulicích předjarního Štrasburku patrolovaly vojenské hlídky se samopaly hezky položenými na hrudi, maskáče, bagančata a barety pluly nákupní třídou Grand rue – Langstrass směrem ke katedrále, kam se musí ve Štrasburku vždycky dojít. Působili ti hoši ležérně a byl na ně vlastně zajímavý pohled. Jako by se jen tak loudavě procházeli městem, které nedávno okupovali, takže by si člověk mohl představovat, že těmi ulicemi, které těžko mohou zapřít německý styl, prochází francouzská armáda, která to město obsadila a vyhlásila výjimečný stav. Jenže Strasbourg byl už dávno pofrancouzštěný a
obyvatelstvo pokojné, takže kdyby člověk nevěděl, co se v té zemi děje a co je příčinou roky trvajícího vyjímečného stavu, byl by překvapen, k čemu v takovém pacifikovaném kraji jsou vojenské hlídky s kvéry k okamžitému použití
Straßburg je pěkné německé říšské město, ve kterém jeho kdysi převážně německé obyvatelstvo mluví francouzky. Když se podíváte na
zvonky, je to samý Klein, Muller nebo Jung, ale zato Louis, Charles nebo xavier. Po Němcích tu zůstaly
hrázděné domy, větší
ordnung a
kuchyně se silným zastoupením zelí a krvavých jelit. A samozřejmě pivo, které se tady pije víc než víno, i když to se v tom kraji také pěstuje. Tím krajem je Alsasko, které střídavě padalo na německou a francouzskou stranu, aniž se někdo Alsasanů moc ptal. Jejich jazykem byla ovšem germánská alsaština, kterou se prý ještě dnes mluví na venkově, ve Štrasburku zůstala zachována tak akorát na cedulích s názvy ulic, které ovšem nejsou vždy totožné. Takže třeba centrální Rue de vengt-deux novembre, tedy ulice 22. listopadu, připomíná "triumfální vstup" francouzského vojska do Štrasburku po skončení války v roce 1918, odkdy zase patřilo město po padesátileté německé správě do Francie. Pod tímto názvem je na ceduli ovšem napsáno Nejstross, což je alsasky jednoduše Nová ulice. Nebo Pont National přes řeku Ill, jejíž kanál obtéká staré město, se jmenuje postaru Wissturmburk, což bude alsasky asi most U bílé věže. Je to, myslím, hezké řešení, jak si sice město pojmenovat po svém, ale úplně mu nevymazat paměť. Představte si, že by se třeba v Liberci nebo Chebu nebo vůbec všude v Sudetech obnovily aspoň na cedulích staré německé názvy ulic a náměstí, které se od vyhnání starých obyvatel většinou jmenují po českých obrozencích, kteří tam nikdy nebyli, nebo po Benešovi, který to zařídil. Třeba právě v tom Liberci, kde se náměstí před radnicí jmenuje Dr. Edvarda Beneše, přičemž se celá staletí jmenovalo jednoduše a neagresivně Altstädter Platz, čili Staroměstské...
Ale tou hlavní věcí, kterou tu Němci nechali je samozřejmě katedrála Notre-Dame. Čili münster, jak se takovým obrům v Německu říká. Byl jsem ve Štrasburku dvakrát v životě a je to úchvatný zážitek, stanout před ní, před Milovanou paní, jak Panně Marii pěkně říkají Němci Liebfrauenmünster. Přicházíte k ní úzkou kramářskou uličkou (
rue Mercière - Krämergasse), kolem goticky nachýlených hrázděných domů, takže ji dlouho nevidíte, ale pak se před vámi zjeví jako načervenalý gigant, vztyčený mezi pohádkovými kulisami, jako narudlý veleještěr s jedním rohem, neboť druhá věž už se z nějakých důvodů nepostavila. Takže tak asymetricky trčí
jedna věž do výše 142 metrů. Ale nejúžasnější je ten gigantický portál a obří tympanon s kamennou encyklopedií mystického světa od jeho stvoření do konce věků. Desítky a stovky kamenných postav drží svá místa v obloucích, které spojují svět s nebesy, víru s dějinami, člověka s Bohem. A to vše je vtištěno do úžasné mnohosti tvarů, která jakoby neměla konce a explodovala a vzápětí zamrzla do gejzíru, který stéká po obrovské stěně průčelí.
Hezky ty pocity úžasu popsal jeden mladík, který ve Štrasburku studoval práva a pokoušel se trochu psát, nejdřív samozřejmě lyrické básničky, které se brzy dostaly do německých čítanek. Když na ten dojem už jako zralý muž vzpomínal v pamětech, které nazval
Báseň a pravda, napsal: "Celou moji duši naplnil neznámý pocit - mohl jsem se jím rozechvívat i opájet, ale nemohl jsem jej poznat ani vysvětlit, protože se skládal z tisíce jednotlivostí spojených v harmonicky v jeden celek. Takové jsou prý nebeské radosti a já se tam znovu a znovu
vracel, abych si nadpozemských slastí stále užíval."
Jmenoval se samozřejmě Johann Wolfgang Goethe a jeho setkáním se štrasburskou katedrálou v roce 1770 začíná nová poetika a estetika. Jeho pohled na tu nestvůrnou nádheru z načervenalého pískovce nalámaného v blízkých Vogézách trhne oponou za klasicismem a otevře ji romantismu. Své nadšení, zrozené před portálem štrasburského münsteru, vyjádří ve spise, který je zároveň manifestem rodícího se romantismu: Von Deutcher Baukunst - O německém stavitelském umění z roku 1773. Jednoho ze stavitelů štrasburské katedrály Erwina von Steinbach (přelom 13. a 14. století) tam přirovná k Michelangelovi a Dürerovi, mluví o něm jako o pravém německém géniovi a stavbu samu nazve "pravzorem německé síly".
Goethe přitom ale nebyl žádný nacionalista, jeho nadšení bylo spíš idealistické okouzlení architekturou, ve které hledal ducha, kerý se vzpíral omezené přítomnosti. O gotické architektuře má navíc jen mlhavé představy, nezná francouzské katedrály a myslí si, že je to ryze "německý styl", jak tomu říkají v Itálii. Přesto má jeho setkání převratný význam a celá další generace se do těch monster zamiluje, takže romantismus je bez nich nepředstavitelný. Mladý Goethe se tedy ve Štrasburku revolučně nadchne pro něco, co jeho věk s nechutí odmítal. Osvícenství hledělo na gotické katedrály s opovržením, byla to pro něj tajemná a podivná monstra, která zůstala trčet uprostřed měst jako nechtěný balvan z temného věku, z nenáviděného středověku. Pro klasicisty a osvícence to byla architektura barbarská, tmářská, plná nesrozumitelných symbolů, které zatemňovaly cestu k jasu pokroku. Kdyby mohli a kdyby to nebylo tak drahé, odstřelí to, rozeberou na stavební kamení, jak se ovšem za revoluce leckde stalo, třeba v Cluny, z největšího chrámu středověku zůstaly během pár let trosky. To katedrála ve Štrasburku měla štěstí, i když párkrát se na ni střílelo z německých i francouzských kanonů. Když vylezete na tu věž, otevře se vám pohled na širokou rovinu Rýna, ohraničenou ze dvou stran siluetou nízkých pohoří. A člověk si může představit, jak to asi vypadalo, když táhli Francouzi od Vogéz, jako v roce 1681 Ludvík XIV., který to staré říšské město schramstl jako malinu. Nebo od Schwarzwaldu a přes Rýn, jako v roce 1792, kdy na revoluční jakobínskou Francii táhli interventi (byl bych na jejich straně), a obránce revoluce, Rouget de Lisle, jinak básník a skladatel spíš průměrný, složil tady ve Štrasburku jedné dubnové noci v záchvatu inspirace Marseillaisu, takže by se klidně mohla jmenovat Štrasburkéza...
Dnes na Štrasburk táhnou davy europoslanců a eurobyrokratů, kteří mají na předměstí svou čtvrť. Jiná předměstí osídlili noví obyvatelé západní Evropy, kteří budou stále silněji měnit její podobu. Jeden z nich, Maročan, který se narodil už tady, postřílel loni čtrnáct dnů před Vánocemi čtrnáct náhodných lidí. Vybral si pro to místo kousek od katedrály, kde se konal trh, který si zatím uchoval jméno Christkindelsmärik. Provolával přitom slávu Bohu náboženství, o které se Goethe velmi zajímal a měl ho v distancované úctě. Věřil, že jeho místo je v Orientu a tady o něm může jen zasněně číst. To by koukal.
Jiří Peňás
