O jízdárně ve Světcích u Tachova jsem se poprvé dozvěděl od přítele, historika Petra Luňáka, jenž je velký ctitel opery, především barokní, za kterou tam už několikrát jel: některé árie umí zazpívat zpaměti, samozřejmě italsky, nebo to aspoň dovedně předstírá. Ten mě před několika lety zlákal na holdovací operu Johanna Josepha Fuxe Constanza e fortezza, což znamená Vytrvalost a síla, přičemž ji celou přezpíval během řízení svého dobře klimatizovaného vozu – a protože je to opera dosti dlouhá a spletitá, stačilo mu to i na cestu zpátky. Nevylučuju, že do toho zaplétal árie z oper jiných, možná i vlastních, ale to by poznal jen znalec.

Minuli jsme tehdy Tachov a rovnou zastavili před čímsi, na co jsem zůstal překvapeně zírat. Vypadalo to jako nějaký podivný kamenný cirkusový stan, ovšem vyvedený v krásném novogotickém stylu, tedy se štíty a cimbuřím, flamboyantními čili plaménkovými ozdobami, fiálami na římsách a krásnou tepanou lucernou na vrcholu. A ještě užaslejší byl člověk, když vešel dovnitř, kde se před ním otevřela fantastická prázdná prostora, obrovské šapitó historického cirkusu, hala jako hokejové hřiště, která je obklopená řadou obloukových oken a lóží, z nichž ta nejdůležitější se nachází v průčelí prvního patra. Podlaha, stejně jako krásný strop, byla dřevěná, v čele stálo vyvýšené pódium, kde se odehrával těžko srozumitelný děj barokní opery, kterou jsem pak v Petrově provedení slyšel ještě jednou cestou zpět do Prahy, kam jsme se vraceli už za tmy.

Takže tehdy nebylo z přirozených důvodů dost času prohlídnout si tu pozoruhodnost podrobněji a obejít i přilehlé okolí, které je rovněž bizarně zajímavé. K důkladnější observaci jsem měl čas až teď, kdy jsem přijel do Tachova (viz Týdeník Echo č. 31/2019) i kvůli Světcům čili Heiligen. To hezké jméno je spojeno se starým kultickým místem v malebném údolí Mže, jež je tam takovým větším potokem. Údajně tam bylo pohanské obětiště a od konce 15. století tam stál kostelík či snad větší kaple zasvěcená Čtrnácti svatým pomocníkům, což budou ti světci čili die Heiligen. V 17. století se zde usadili asketičtí pauláni, kteří nejenže skoro nic nejedli, ale po většinu dne ani nepromluvili a jen rozjímali a poslouchali zpěv ptactva chválícího dílo Hospodina. Idylu zrušilo v roce 1787 nařízení Josefa II., po kterém dvanáct mnichů odešlo asi do penze. O tři roky později získal vesnici hrabě Joseph-Niklas čili Josef Mikuláš Windischgrätz, otec budoucího polního maršála Alfreda I. zu Windisch-Graetz čili našeho Vindyškréce. Jenže zatímco jeho jméno je v českém historickém povědomí zapsáno negativně jako hrobaře revoluce 1848, či co to bylo, pro Tachovsko je to požehnaná osobnost, neboť tady zanechal přinejmenším dva unikáty: především tedy onu jízdárnu a pak také městský zámek, který je neméně krásný a velkolepý. A oba tyto skvosty vzaly málem za své a byly doslova na posledních chvíli zachráněny ze stavu ruinózního, do něhož je přivedla lidovláda ve druhé polovině 20. století. Klasicistní zámek v Tachově měl být zbourán koncem 60. let, pak díky uvolnění a tlaku obyvatelstva mohl zůst at stát a po desetiletí byl pak pomalinku opravován kousek po kousku, především brigádníky o sobotách a nedělích, takže se na tom podíleli ve větší míře penzisté, proto se říkalo, že to opravuje národní podnik Dědkostav či Dědkostroj. Od 80. let tam byla obřadní síň místního MNV (městský národní výbor) a lidová škola umění. Teď je tam windischgrätzovská expozice, ale svatbu vám tam uspořádají také.

Ale zpátky do Světců! Jízdárnu začal kníže Alfréd stavět v roce 1857. Bylo mu sedmdesát, kariéru už měl za sebou a pravděpodobně se chtěl konečně věnovat tomu, co ho nejvíc bavilo, tedy koňstvu. Byl vdovec a každý v monarchii dobře věděl, jak k tomu ovdovění došlo. Obvykle i lidé, kteří mají jen matnou představu, o co v roce 1848 v Praze šlo, vědí, že mu tam picli na rohu Celetné a Ovocného trhu manželku, když se šla k oknu v prvním patře podívat, co je to venku za rámus. Vtom přiletěla kulka… A tato událost z 12. června 1848 je možná i jednou z příčin občasné melancholie našeho Karla Schwarzenberga, neboť šlo o jeho pratetu či snad prapratetu Marii Eleonoru, rozenou ze Schwarzenbergu, která se ničím špatným neprovinila, ba naopak byla proslulá svou dobročinností a dobrodušností, jak je to v rodě zvykem. A nebyla to zdaleka první tragédie v rodině, neboť její matka, krásná a vzdělaná Paulina Karolina, uhořela roku 1810 při požáru na plese v Paříži, když se slavilo zasnoubení Napoleona s Marií Luisou. A ta zbloudilá kulka, která vletěla skrz sklo a zasáhla někde u nosu obličej ubohé kněžně zu Windisch-Graetz, se jistě zaryla i do mysli jejího chotě, který vskutku nebyl žádný demokrat (proslavil se údajným výrokem, že člověk začíná od barona), spíš aristokrat staré školy, ale také ne tyran a hrdlořez, jak zůstal v českém národopisu. I to ostřelování Prahy kanony se provádělo povětšinou slepými náboji a jeho účinek byl především psychologický. A možná si tím léčil depresi, předpokládejme, že mu manželčiny smrti bylo líto, což by snad člověk mohl pochopit, to se z kanonu vystřelit musí.

Když pak revoluce skončila, a jak praví klasik „čas oponou trhnul a změněn svět“, nezměnil se ten svět naštěstí natolik, aby se stárnoucí polní maršál nemohl vrátit na své statky, z nichž ten tachovský považoval za domovský. Ve Světcích (Heiligen) dal předtím jeho otec Josef Mikuláš upravit paulánský klášter na zámek, který pak postupně roste do mohutného novogotického paláce o čtyřech poschodích. Nebyl však nikdy dokončen a už v polovině 19. století zůstává jeho část trčet coby romantická zřícenina, jak je patrné na dobových tiscích a jak ji člověk nalezne nyní, trosky obrostlé divočinou: zámek navíc vyhořel v roce 1945, bohužel nikde jsem se nedočetl, za jakých okolností, předpokládám, že tehdy hořelo lehce leccos. Nedaleko odsud stojí ona jízdárna (Reitschule), která je dokončena roku 1861, rok před smrtí starého Windischgrätze. Je to po vídeňské dvorní jízdárně největší zařízení svého druhu ve střední Evropě, čímž chtěl maršál jistě dát najevo, že není jen tak nějakým vysloužilcem na penzi. A také z toho můžeme odvodit, že Tachovsko v té době nebyl žádný Zapadákov, ale civilizovaný kout monarchie, když se sem sváželi šlechtění koně, aby předváděli, co se tak v jízdárnách od nich chce: nemám konkrétnější představu, ale řekl bych, že je to něco náročného, ušlechtilého a rozumí tomu jen odborníci, nejlépe modré krve. Není proto divu, že po roce 1945, když byl majetek Windischgrätzů Benešovými dekrety zkonfiskován, to šlo s jízdárnou z kopce, nějakou dobu sloužila jako sklad a tělocvična, pak desítky let jen chátrala. V roce 1961 byla vyškrtnuta ze seznamu kulturních památek, v roce 1991 ji tam na nátlak pár osvícených Tachováků vrátili, ale koncem století to vypadalo, že se bude muset strhnout. Od roku 2000 došlo k obratu a začala dlouhá cesta rekonstrukce. Stálo to desítky milionů, a ještě není hotovo. Je to stavba tak rozlehlá, že sotva se někde skončí, už se může opravovat na druhé straně. Je to jako katedrála pro koně, kteří mezitím ale skoro zmizeli ze světa. Něco podobného se katedrálám stalo s vírou.

Když jsem k jízdárně přicházel, zněly zevnitř zvuky, jako když někdo buší do plechu. Vešel jsem bez odporu dovnitř a uviděl několik chlapíků, kteří byli původci toho bušení. Když na chvíli přestali, zeptal jsem se jich, jestli můžu dovnitř, oni ukrajinsky naznačili, že klidně. Chtěl jsem trochu konverzovat a zeptat se jich, jestli tady mají koně, jenže jsem se zarazil, neboť jsem si nebyl jist, jestli se ukrajinsky řekne kůň lóšaď, jak je to rusky. Tak jsem neřekl nic a šel jsem dovnitř a s úžasem hleděl na ten obrovský sál a pak jsem se&nb sp;proch ázel postranními chodbami, kam koně přiváděli a kde byli stáje a také kovárny a podobné nezbytnosti. Pak jsem vylezl na emporu a došel do windischgrätzovské lóže, za což se asi normálně platí, ale já neměl komu, tak aspoň tímto článkem. Ukrajinci už zase bušili.