Ústí nad Orlicí

Ábel tam leží v takové něžné pozici, skoro to vypadá, že spí, ale ovce už vědí, že se tady stala hrozná věc, vražda na nevinném. Tak jedna bečí, druhá se snad snaží do Abela šťouchnout, třetí je zoufalá. Petr Wittlich ve své klasické knize Česká secese píše, že je to jinotaj pro křivdu, spáchanou na Kocianovi jeho učitelem J. V. Myslbekem, jenž se naštval, když drzý žák parodoval vyhublým skřetem jeho ušlechtilou alegorii Hudby, tu slavnou sochu z Národního divadla. Kain je tedy Myslbek… On to prý nebyl moc příjemný člověk.

Víš, Zdeňku, řekl jsem, stejně mi toho Kaina bylo vždycky líto. On se snažil, dřel se na poli v potu tváře, Jehovovi obětoval, ale tomu se to nelíbilo, ten si oblíbil pasáčka Abela. Ne že by ho kvůli tomu musel zabít, ale že to naštve, to lze chápat. Proč je Bůh vybíravý? Jednomu přeje, druhému ne? A vlastně ani nevíš proč. – A katolický kněz Jančařík na to řekl, že je to zajisté velké téma, odmítnutí Boha, mlčení Boha, nepřízeň Boha, velká záhada, s níž se musí člověk vyrovnat, i když se to málokomu podaří, ale že se radši pustíme do té pizzy, právě nám ji podali v krabici a dovolili nám ji sníst v té krásné zahradě Hernychovy vily v Ústí nad Orlicí. Byla to naše poslední večeře, po ní jsme se rozloučili, Zdeněk mě odvezl na nádraží, to, které málem před pár lety zbourali, i když je tak krásné, vlastně asi právě proto, a odjel do Brna ke svým saleziánům. Já odjížděl s tím, že se sem vrátím, což se za týden stalo. Neboť se mi zdálo, že bych to pro Ústí měl udělat. Už kvůli té pizze.

Tak se stalo. Objednal jsem si hotel, kde ovšem chtěli vědět, je-li to pracovní pobyt, neboť jiný nebyl možný, a já řekl Ano, a abych moc nelhal, snažil jsem se si to odpracovat. Tak jsem třeba vylezl na Andrlův chlum (559 m), což je kopec nad městem s rozhlednou, kam se jde do poloviny dosti strmě po křížové cestě, v polovině 18. století ji tam vyznačil bohabojný kupec s látkami Augustin Andres. Prý se tamtudy táhl se zbožím do Litomyšle, usnul a Panenka Maria ho ve snu k tomu vyzvala. Z původních barokních zastavení zbyla snad jen jedna kaplička, ale na začátku 90. let to obnovili a vybavili zastaveními ve stylu sakrální moderny, takže Ježíš tam vypadá jako Krakonoš, ale nic proti tomu. Na vrcholu je prostranství s hospodou, kdysi určitě hezčí než dnes, před okýnkem stála fronta pestrobarevně vymóděných kolařů v rouškách, dávali si pivo a langoše, takže to tam vonělo jako v kolibě. Vylezl jsem z pracovních důvodů na železnou rozhlednu a hleděl dolů na město, jež jsem dosud znal jen z vlaku – a z té letmé pizzy u zabitého Abela.

Ústí je ovšem hezky posazené město, a jak psal Řivnáč před sto padesáti lety, přívětivé město. Leží v údolí Tiché Orlice, do níž tam někde vteče větší potok Třebovka, což je to ústí. Zvnějšku je to město spíš nenápadné, lidé, kteří jezdí vlakem, ho znají hlavně jako nádraží, takže ho celý život míjejí bez větších důvodů tam vystoupit. Ale právě v té nenápadné solidnosti byla síla českých maloměst, té základny národního obrození, o kterém si můžeme myslet, co chceme, ale bez něj bychom tomu městu říkali Wildenschwert, tedy Divoký meč, jak Oustí říkali Němci, i když by to bylo taky docela zajímavé. No ale nestalo se, a to právě i díky těm vlastencům z českých maloměst, kteří tady na pomezí byli ještě o to horlivější. Třeba takoví manželé Rettigovi, kteří v Ústí pár let žili, sice oba napůl Němci, ale vlastenka Magdalena, rozená Artmannová, si začala říkat Dobromila a pan manžel Johann byl Sudiprav, a když se vydali k místnímu doktoru Korábovi, tak to byl František Lékoslav. To bylo Ústí ještě úplně malým městečkem, ovšem mělo za sebou už šest století existence, což je poznat podle čtvercového náměstí, znaku měst kolonizačních. Rozkládá se na mírném návrší, neboť vlastně celé město je na nerovném terénu. Pracovně jsem na tom náměstí, pojmenovaném nyní jako Mírové, setrval nějakou dobu, posedávaje na lavičce pod skromným mariánským sloupem. Byl podvečer, slunce zapadalo za blízký hřeben a já se kochal mírem, jejž nikdo nerušil. Domy nijak honosné, slušné 19. století, docela opravené, jen některé naší dobou lehce zmršené, s podloubím, tou geniální věcí, na niž tehdy lidé ani nepotřebovali architekta. Barokní vrstva je tu spojena se jménem děkana Jana Leopolda Mosbendera, jenž sehnal po aristokratech peníze na stavbu nového chrámu Nanebevzetí Panny Marie, jehož ušlechtilé průčelí vykukuje zpoza úzké kostelní uličky, takže to z pohledu od náměstí vypadá skoro bych řekl římsky. U kostela nechal děkan Mosbender (zemřel roku 1773 ve věku 83 let) postavit děkanství téměř zámeckého charakteru, místní barokní obyvatelstvo je využívalo jako klubovny a kulturní středisko. Když se pak duchovně posílilo, šlo si zarelaxovat do zahrady hřbitovního charakteru, rozkládající se za kostelem. Tahle část Ústí je překvapivě půvabná a ty zahrady, svažující se prudce dolů, jsou upravené a v jarní podvečer až rozkošné, takže pracovní pobyt se měnil v pobyt rekreační.

Když se pak sejde z těch míst, obcházíte město, které z této strany již tak pěkné není, ale pak dojdete ke stavbě trochu připomínající krabici na boty, do níž někdo udělal pět děr, jimiž se do ní vchází, a ono je to slavné Roškotovo divadlo z roku 1936, chef d’oeuvre českého funkcionalismu. Před ním je pak busta houslového virtuosa Jaroslava Kociana z uměleckého klanu ústeckých Kocianů – sochař Quido byl jeho o deset let starší bratranec. A to nás zase vrací k tématu civilizačního přínosu malých měst pro českou existenci, jež by nebyla možná bez přísunu talentovaných mladíků z rychle se vzmáhajících okrajových částí země. Ten rozmach v Ústí symbolicky vyvrcholil stavbou vily, před níž jsme jedli tu pizzu, kam jsem si ji šel teď objednat znova. Hernychova vila patří k nejhonosnějším sídlům české velkoburžoazie, třídy, která sehrála svou historickou roli sociálního výtahu pro střední vrstvy; ty jí pak společně s lumpenproletariátem podřízly hrdlo. Její majitel, Florian Hernych (1855–1923), si ji nechal postavit na začátku 20. století, protože aspiroval na šlechtický titul a k tomu potřeboval pořádnou haluznu. Nepostavil si někde nějaký podzemní bunkr nebo nějakou podivnost třeba v podobě obří konve nebo koroptvího vejce, ale opravdovou vilu uprostřed města, tedy všem na očích. To si těžko dnes představit, že by nějaký magnát chtěl bydlet v domě, kolem něhož chodí lidé a nedaleko houkají vlaky. Tehdy když měl někdo peníze, chtěl reprezentovat, a to něčím solidním, třeba krásnou vilou. Peníze na to ještě měl, protože to byl dravec zakládající jednu fabriku za druhou, tkalcovny a barvírny, prostě textilní průmysl, v čemž české podhorské kraje vynikaly. Byl to prý drsný a neúprosný chamtivec, s rebelujícími dělníky se nepáral, jistě i nějaké sociálně necitlivé projevy patřily k jeho způsobu podnikání. Ale efekt to asi neslo, továrny dlouho prosperovaly, krize přišla v roce 1908, kdy monarchie anektovala Bosnu, takže orientální země vyhlásily bojkot rakouského zboží, což postihlo i Ústí nad Orlicí. To už vila se sochou sv. Floriána v průčelí stála, i když velkopodnikatel Hernych se titulu nedočkal. Dožil se ještě republiky, ta by mu šlechtický titul stejně zrušila.

Nová doba se v Ústí projevila pomníkem, na nějž jsem dlouho s obdivem i z pracovních důvodů zíral. Mohutný pískovcový chlap v uniformě francouzského typu bije do bubnu a otáčí se směrem za sebe, kde bych tipoval Orlické hory. Socha Josefa Mařatky je v Ústí zkraje republiky, a na podstavci je nápis: TEĎ – NEBO NIKDY! Ano, „teď – nebo nikdy“ je čas přepadnout Slezsko, nebo aspoň obsadit Kladsko a vzít ho Němcům, a napravit tak ztrátu Marie Terezie. Teď je ta pravá chvíle, bubnuje ten legionář a svolává šiky k akci, k níž nakonec nedošlo. Je to vlastně pomník válce, kterou jsme měli vyhrát. A vytáhnout od Divokého meče a dojít třeba až na Balt. Takový sen o české říši z Ústí.

Teď – nebo nikdy v Ústí nad Orlicí