Nejjasnější psí hvězda nad Voltuší

KUDY ŠEL Z ROŽMITÁLU NAPOSLEDY JAKUB JAN RYBA

Možná to začalo, když před Vánocemi umřel Sam. Byl to maďarský ohař čili vyžle, skořicový elegán mezi loveckými plemeny, postavou psí aristokrat a povahou dobrák od kosti, který naprostou většinu života prožil v Praze na Letné, aniž tušil, že jeho pravým domovem jsou bažiny kolem Dunaje a Tisy, kde jeho předkové dávili vodní ptactvo. Bylo mu už čtrnáct, takže veterán, ale pořád veselý a skotačivý a jinošsky bezelstný. Na začátku listopadu se ale začal motat, podlamovaly se mu nohy, potom se začal počurávat, i chůze mu dělala potíž a vůbec bylo patrno, že jeho života knot rychle dohořívá. Chvíli jsme ještě doufali, že je nějaká naděje, anebo že to snad ještě nějakou dobu půjde, ale pak tloukl hlavou do zdi a tiše kňučel a díval se přitom tak smutně a oddaně, že to člověku drtilo srdce. Když ho veterinář „uspával“, tak jsme ho jemně drželi a hladili a on se díval, jako že tomu rozumí a souhlasí s tím, jen se tak lehce chvěl a bylo to opravdu, jako když se loučíte s někým, kdo není ani o trochu nižším tvorem, spíš naopak. Když pak jeho srdce přestalo tlouct, zabalili jsme ho do deky a naložili do auta. A odvezli do Voltuše.

Voltuš je malá vesnice na jižní straně Brd položená na severní straně masivu Třemšína. Moc tam toho k vidění není, malá kaple, na návsi nádrž, pak už vlastně jen pár baráků a cesta do lesů. Nejkrásnější je tam výhled do táhlého údolí se Starým a Novým Rožmitálem, za nimiž se opět zvedá jeden z brdských hřebenů, přičemž mezi oběma zalesněnými nakupeninami je dávno odlesněné údolí, které tvoří harmonickou souhru přírodních okolností dotvořenou inteligencí a estetickým cítěním dávných obyvatel. Je to myslím ideální česká krajina, přímo bych řekl esence české krajinné duše. Nic dramatického, ale ani monotónního, žádná výstřednost, ale ani ne nuda: vlídná ruka Boží, která tak jemně a pěkně přejela po zemi, jako když ji chce pohladit. Mírně zvlněná pole táhnoucí se na kraj lesa, cesty přirozeně spojující potřebná místa, potok či menší řeka a na správném místě rybník. Pak obě sídla, Starý Rožmitál se slavným Rybovým kostelem, farou a hřbitovem, místo trochu tajemné, jakoby opuštěné a nechané tichu, aby vynikla jeho sláva o Vánocích. A Nový Rožmitál, úředně pod Třemšínem, se zámkem, náměstím s kupeckými domy a trochu luxusnějším kostelem uprostřed, radnicí a několika hospodami. Před sto lety k tomu přibyl ještě pivovar, pár malých fabrik či spíš dílen a nádraží. Kdyby bylo po mém, tak by to úplně stačilo. Stejně pak už to šlo všechno spíš do háje.

Ve Voltuši žili prarodiče mé ženy, už dávno mrtví. Stavení ve Voltuši bylo po babičce, které se říkalo Koláčová. Děda, její muž, byl sedlák jako z nějakého skandinávského románu, taky se jmenoval Švejda a představoval jsem si, že tak nějak vypadal statkář Dag z Gulbranssenova románu Věčně zpívají lesy. Měl za sebou deset let na uranu a celý život dřiny. Naštěstí se dožil konce komunismu, dokonce i vrácení rozpadlého statku v Poříčí u Březnice, byl jsem u toho, když se tam jel podívat. Procházel se po těch troskách, kroutil hlavou a přitom se usmíval a říkal: Takhle to zničit, takhle to zničit…

Stavení ve Voltuši je na kraji obce, dům na fasádě se čtyřlístkem, což byl znak Švehlových agrárníků, strany, kam děda přirozeně patřil a v níž by to dotáhl vysoko, kdyby šly dějiny jiným směrem. Dvůr a velká, už dávno polorozpadlá stodola a prázdné stáje, kde jsem ještě zažil stádo ovcí, což bylo jediné, co jim komunisti dovolili chovat. Teď to tam obývají polodivoké kočky. Nejkrásnější to tam bylo za jasných nocí, když bylo úplné ticho a černý samet oblohy byl posypaný stříbrným prachem hvězd. Člověk hleděl vzhůru a připadal si, že takhle je to tisíce let stejné. Že takhle hleděl nad svůj Rožmitál regenschori Jakub Jan Ryba, když ho napadl ten geniálně prostý nápěv vánoční mše. Takhle hleděli na oblohu za pánů Lvů z Rožmitálu, když odsud l. P. 1465 vyráželi na tu slavnou cestu z Čech až na konec světa. Takhle na to hleděli manové z rodů Buziců či, jak jim Palacký ještě říkal, Buziků, kteří to tady od 12. století ovládali a ve znaku měli kančí hlavu, protože jejich zakladatel byl legendární Bivoj. A takhle na to hvězdné nebe nad Voltuší hleděli v noci také generace místních psů, většinou obyčejných věrných vořechů a podvraťáků, kteří na obloze hledali ty své dvě psí hvězdy, Prokyon a hlavně Sirius, což znamená zářící, prominentní hvězdu oblohy v souhvězdí Velkého psa.

Představoval jsem si, že tím místem, odkud jsem hledíval na hvězdy, mohl projít při své poslední cestě Jakub Jan Ryba. Protože právě tudy, přes pole a pak vesnicí, vedla nejpřímější cesta od jeho kantorského domu u kostela na místo, které se 8. dubna 1815 stalo jeho místem posledním. Nevíme, jak Ryba vypadal, neexistuje jediný jeho portrét, ale nejspíš neměl plnovous, jak je obvykle zpodobňován podle kresbičky vzniklé o osmdesát let později, kde se podobá Smetanovi. Vousy tehdy lepší a učení lidé nenosili, Mozart, Beethoven nebo Goethe je neměli. Když ale český mučedník, tak plnovous, jako Hus, který jej přitom taky asi neměl. Občas se ten muž ještě ohlédl zpátky ke starému Rožmitálu, ke kostelu, kde ráno hrál na mši. Hlavou mu možná letělo těch sedmadvacet let, co tady prožil. Ta léta asi nebyla jen špatná, jak je uchováváno v české bolestínské tradici: vždyť to byl muž vážený, sice konfliktní a svéhlavý, ale respektovaný jako výborný učitel, pozoruhodný komponista a výjimečný vzdělanec. Žádný naturščik nebo "lidový umělec", jak si ho opět někdo ze znalosti jen té jedné věci může představovat, nýbrž muž ovládající plynně latinu a němčinu (tou převážně psal, napsal jí i svůj životopis), slušně prý uměl i italsky a francouzsky, velký čtenář antických filozofů, znal však i Goetha a Schillera, své současníky. Nejbližší mu byl ale Seneca, v němž zřejmě našel lék na svou melancholii a tíhu srdce, již snášel stále hůř a hůř, že ani milující rodina, ani jeho sedm dětí ho nedokázalo odvrátit od senekovského řešení.

Tak si představuju, jak šel po té louce, začínalo jaro a ptactvo už poletovalo, hlína se mu lepila na boty, protože cesta na začátku jara byla ještě blátivá, a možná ani v této chvíli mu nepřestávaly v hlavě znít noty, zcela jistě ne ale ten motiv dnes nejslavnější, tedy Hej, mistře, vstaň bystře…, vždyť on neměl tušení, co se z té kompozice, kterou složil skoro před dvaceti léty, to mu bylo jednatřicet, jednou stane, možná by z toho nebyl úplně nadšen… Vždyť ani nevěděl, že se bude jednou jmenovat úplně jinak, než jak ji pojmenoval on. Tehdy ji složil jako jednu z řady, snad jen si dal trochu víc záležet, aby byla prostšího zaměření, když ji měli provozovat česky tady v Rožmitále. Ale v tom jeho ambice netkvěly. V kapse měl Seneku se svými poznámkami, možná už tam měl napsaný i vzkaz, jejž pak u něho našli: Odcházím do lepších světů, neboť tento byl pro mě nesnesitelný.

Pak prošel Voltuší, kde stálo pár stavení, a za chvíli vešel do lesa. Nejspíš pospíchal, protože to, k čemu se rozhodl, udělal, sotva v něm ušel nějakých dvě stě metrů. Odešel kousek z lesní cesty a ukryl se v hustém porostu. Pak si břitvou otevřel žíly na obou zápěstích a pak se ještě podřízl na krku. Jeho synové ho našli za tři dny. Pochován leží na starorožmitálském hřbitově.

Na tom místě, kde měl vykrvácet, je kenotaf, ke kterému jsme často chodili se Samem. Toho jsme teď přivezli na místo, které není daleko. Byl prosinec, brzy odpoledne už byla tma. Půda naštěstí nebyla zmrzlá, takže se v ní dalo kopat. Bylo v ní ale plno kamení a kořenů, takže jsem poznal, co to je vykopat hrob, byť jen pro psa. Když byla díra dostatečně hluboká, vzal jsem Sama z kufru do náručí, už jsem cítil ztuhlost. Zdál se mi mnohem těžší než před pár hodinami. Vtom mi jeho tělo vyklouzlo z deky, do které byl zabalen, a spadlo na zem. Měsíc osvítil naposledy jeho už mrtvý čumák, z něhož jako velký rubín zasvítil červený jazyk. Znovu jsem ho vzal do rukou a doklopýtal s ním k hrobu. Zasypal jsme ho a podíval se na oblohu, jestli bych poznal Siria. Nejsem si jistý, ale Sam už bude vědět.