Kam zmizel v Zákupech Orlík

VÉVODSKÉ MĚSTO, KTERÉMU PADÁ STATEK

Letos v lednu spadl v Zákupech kus statku, ne ovšem jen tak nějakého jezeďáckého, nýbrž zámeckého a státem v nejvyšší míře chráněného. To, že byl pod zákonem přímo státním, bylo baroknímu statku platné jako mrtvému zimník. Prostě se jeho zdivo zřítilo, jak se mu to líbilo a jak to tak zhroucené zdivo a ztrouchnivělé trámy dělají. Musí to být zajímavý úkaz, takové hroucení zdiva, jistě je provázené zvukovými efekty a vizuálně to také může být působivé. Však to jistě nebylo naposledy, neboť pokud se nic v dohledné době nezmění a nezačne se s tím něco dělat, bude se řítit dál, takže pár metrů od státního zámku Zákupy bude k vidění státní zřícenina statek Zákupy, kam by si mohlo místní obyvatelstvo chodit pro stavební materiál.

Stál jsem tam před čtrnácti dny se svým kamarádem památkářem, který tam rázoval naštvaným krokem a zkušeným zrakem na to hleděl a říkal zhruba to, čím končí první odstavec, a ještě dodal, že ten raně barokní statek je dokonce historicko-architektonicky cennější než zámek vedle. Já jsem na to také hleděl, přikyvoval, přitom jsem nasával slabou vůni hnoje, která tam na dvoře před polozříceninou ještě zcela nevyvanula, i když už se tam třicet let s hnojem nehospodaří. Dvůr to byl a je obrovský, že by se do něj vešla menší dědina. Uprostřed, tam co nejspíš před takovými třiceti lety byla hromada toho hnoje, stálo cosi, co vypadalo jako avantgardní socha monumentálního rozměru, ale byl to nejspíš nějaký dávkovač krmení nebo co. Celé to působilo velkolepě, právě i v té zchátralosti. Jak to asi mohlo vypadat, když to tady kvetlo, tedy nejen na jaře, kdy tady určitě kvete plevel a kdeco, ale když to tady kvetlo jaksi civilizačně, kulturně a hlavně hospodářsky? Když ty nyní zpuchřelé stáje bučely dobytkem a v maštalích stály desítky koní a po dvoře se míhal personál, rozličné služebnictvo, čeledíni, tovaryšové, podkoní, kočí a všechen ten poddaný lid, který se nějak podílel na provozu toho zajisté sociálně těžce nerovného, ale nejspíš v něčem i docela fungujícího a těm lidem jistotu přinášejícího celku, feudálního velkostatku. Kam ti lidé zmizeli, ptá se naivně člověk stojící uprostřed těch trosek, které musel někdo postavit a naplnit je nějakou činností. Je jim teď lépe než těm, kteří věděli, že se třeba budou celý život starat o koně? Je to opravdu takové osvobození, když vědí, že nepatří vrchnosti a nejsou pod vlivem církevních tmářů, takže velký kostel, který je na kraji městečka, se pomalu může zřítit stejně jako ten statek? Kam zmizeli všichni ti chudáci, kteří postavili kdysi ty krásné stavby, z nichž teď mnohé drží jen silou vůle, ale i ve své zbědovanosti vypadají neskonale lépe než všechno, co se tady postavilo za posledních sedmdesát let?

Tak těmito nesmyslnými, staromileckými a reakčními úvahami jsem začal návštěvu Zákup, městečka kousek na východ od České Lípy. Můj přítel památkář se šel pozdravit s kastelánem zámku, který, aby bylo jasno, za to zřícení nemůže a naopak dělá, co může… Takže se třeba tento rok má otevírat opravená konírna, ve které má být expozice zaniklých zámků a dvorů na Českolipsku. A že jich tu pár zaniklo…

Zákupy ovšem ne, ty nezanikly, na to byly příliš velké a významné, i když je to úplně jiné město než ten věhlasný Reichstadt, což je jméno, pod nímž ho znají vzdělanější Francouzi a kvůli němuž se sem občas nějaký oddaný bonapartista vypraví, i když se pak možná diví, proč se to město jmenuje úplně jinak, podobně jako Austerlitz, po němž se v Paříži jmenuje nádraží, ale oni přijedou někam do Slavkova. Tady za to může „vévoda zákupský“, kterého oni ovšem znají jako „duc de Reichstadt“, což byl titul malého Napoleonka, syna Marie Luisy Habsburské a Napoleona Bonaparta, který po roce 1816, to mu bylo pět, vyrůstal u dědečka, císaře rakouského Františka I., a aby chudáček ze svého urozeného, ale zároveň jaksi problematického původu (tatínek byl eskortován už definitivně na Svatou Helenu, což je až někde u Angoly) něco měl, tak mu byl udělen tento docela vznešeně znějící titul: vévoda z Bohatého Města, tedy z Reichstadtu… Tento Orlík, francouzsky l’Aiglon, se ovšem sem, na sever Čech, nikdy nepodíval, neboť jeho život byl na to příliš krátký – zemřel již roku 1832, tedy v jedenadvaceti, na rakovinu hrtanu, vůbec to byl smutný osud. V Zákupech se dlouho, dokonce za socialismu, jmenoval městský hotel na náměstí Orlík, což mohlo méně informované turisty plést, kde vlastně jsou. Nyní už to nikoho neplete, protože ta hezká budova je od devadesátých let prázdná a chátrá. Její honosná podoba s velkým kavárenským sálem v přízemí však vytváří představu, jaké to muselo být noblesní a fajnové město, tyhle dneska spíš smutné Zákupy, kulisa někdejší velkoleposti, i když pořád v něčem vlastně hezké.

Od středověku to bylo důležité místo na severu Čech, ale tou barokní rezidencí se Zákupy/Reichstadt staly po třicetileté válce, především díky „vévodkyni toskánské“, Anně Marii Františce, zajímavé ženě českého baroka, dceři vévody sasko-lauenburského, což je rod, který tu nechal vystavět ten zámek a jehož honosný erb zdobí na statku rozpadající se portál, z jehož drolící se kartuše vyrůstá stromek, pod nímž jsme spolu s přítelem památkářem kroutili hlavou. Podobný, ovšem v mnohem lepším stavu zachovalý, vlastně opravený kamenný erb je na zámku v Ostrově nad Ohří, který je jakýmsi sourozencem toho zámku zákupského. K atributu „toskánská“ došla ona aristokratka tak, že se v roce 1697 provdala za prince Giovanniho Gastona Toskánského, což byl poslední výhonek rodu Medicejských, čímž se dějiny Zákup staly trochu dějinami Florencie či vůbec italské renesance. Tento rozmařilý a zhýralý Gaston prý dokonce v Zákupech zkusil chvíli žít, nebo spíš k tomu byl donucen, jenže chladné podnebí mu nesedělo a o choť neměl zájem, jsa homosexuálem. Když pražský arcibiskup řešil jejich nekonzumované manželství rozlukou, vyjadřoval se on o své manželce jako o „příšerné čarodějnici“, zatímco ona se o něm hezky církevním orgánům vyjádřila jako o „úplném impotentovi“. Pěkný román o Gastonovi napsal francouzský spisovatel Dominique Fernandéz, jmenuje se Poslední vévoda medicejský, česky vyšel v roce 1994, ještě ho někde mám s podpisem.

A za té vévodkyně toskánské – Granduchessa di Toscana – se jednak dostavěl honosný zámek o třech dvorech a dvou stech pokojích, a protože se jednalo osobu zbožnou až bigotní, vztyčil se roce 1708 (někde píší 1710) na náměstí sloup Nejsvětější Trojice, jehož čtrnáctimetrová velkolepost každého, kdo se v Zákupech objeví, uhodí do očí. Strávil jsem jeho obhlížením nějakou dobu, zkoušel jsem se v ikonografii a počítal svaté. Ne, není to přísně vzato morový sloup, ke kterému události posledních týdnů směřovaly. Chyběl tam sv. Roch nebo sv. Blažej, patroni moru, ale vědomí, že život není jen tak, nahrazovalo dostatečné množství mučedníků. Postávají tam v různých pozicích se svými oblíbenými předměty, svatý Vavřinec s roštem, na kterém ho upálili, svatá Kateřina s kolem, nikoli jízdním, ale na kterém ji lámali, svatá Lucie s očima, které jí vydloubali pohani. Ocenil jsem přítomnost svatého Václava, z čehož bychom mohli vyvodit, že „Stará výsost“, jak tu prý poddaní vévodkyni říkali, si byla vědoma, kde se Reichstadt nalézá. Některá místa byla pozlacená a zlatá barva se dosud držela, nikdo ji nesloupal, jak to na našem zlatém Severu u čehokoli, co budí dojem, že by to něco hodilo, vždy hrozí. Poslední oprava se prováděla před dvanácti lety za značného příspěvku německých rodáků, či spíše již jejich potomků. V knížce místního patriota Zdeňka Rydygra Zlá léta – Böse Zeiten se uvádí, že ze Zákup (Reichstadtu) bylo během léta 1945 „odsunuto“ 3300 sudetských Němců, zůstalo třicet smíšených rodin. Pak přišlo nové obyvatelstvo.

Tu knížku jsem si koupil v místním Muzeu Eduarda Helda, což je tak zajímavá věc, že se do Zákup ještě vrátím. Je to totiž muzeum papírových jarmarečních masek, bizarní skladiště papírmašových ksichtů a tlam. Nic podobného v Čechách není. To je první důvod. Tím druhým je císař Ferdinand Dobrotivý, o němž tady zatím nepadlo ještě ani slovo, a přitom bez něj nelze o Zákupech mluvit. Takže příště o něm. A taky o morganatické svatbě 1. července 1900 v místní zámecké kapli. Prostě skrz Zákupy šly dějiny. A ještě jim tam spadl statek.