Chirurgovy zvony v Žamberku

V MĚSTEČKU, ODKUD SE VYHLÍŽELY KOMETY A BOD OMEGA

Sraz byl na stejném místě jako loni, u nádraží v České Třebové pod homoerotickou sochou Sbratření, na níž ruský oficír objímá a líbá barikádníka. My jsme si decentně podali ruce a řekli si, že se rádi po roce vidíme. A pak už jsem nasedl do škodovky salesiánského opatství v Žabovřeskách, odkud Zdeněk Jančařík přijel, protože on je tam duchovním správcem. Týden po svatém Václavu se našla skulina v jeho nabitém pastoračním programu a my mohli vyrazit za dobrodružstvím do východních Čech, do podhůří Orlických hor.

Cíl ale nebyl ještě jistý. „Což takhle navštívit Žamberk, nikdy jsem tam nebyl, ale dlouho jsem tím jménem přitahován, protože všechno, co začíná na ž, má v sobě kouzlo konce a zániku. Ž je naše omega“, navrhl jsem Zdeňkovi. „Tož dobré,“ řekl on moravsky, „já tam taky nikdy nebyl.“

„Je to ovšem kraj heretiků, českých bratří, nedaleko je Kunvald, kde vznikla jednota bratrská, nevím, jak se tam budeš jako katolický kněz cítit,“ neodpustil jsem si trapný humor, věda, že není tolerantnějšího kněze než Zdeníka, jak mu říkal docent Jaroslav Med, literární historik, za jehož rakví jsem Zdeňka viděl letos v únoru ve Svaté Markétě na Břevnově naposledy. To byl v otnátu, teď byl oděn turisticky.

Tak jsme za půl hodiny dojeli do městečka, které bylo zalité září podzimního dopoledního slunce. Z mírného údolí, v němž Žamberk, město se šesti tisíci obyvatel, leží, vylézal velikánský namodralý barokní kostel. „Není třeba se ničeho bát, protireformace tady zvítězila, heretici byli potlačeni, kostel je jak vrata od stodoly, jezuiti triumfovali,“ provokoval jsem Zdeňka, který by byl ten poslední, jenž by utrakvistům něco vyčítal.

Zaparkovali jsme před chrámem, na jehož stavbu v první polovině 18. století dohlížel chrudimský stavitel vlašského původu Donat Theodor Morazzi, jenž se svým otcem držel štafle, když geniální Santini stavěl své mystérium na Zelené hoře u Žďáru.

„Východní Čechy,“ poučoval jsem Zdeňka, který to ale věděl také, „to je v baroku něco jako v gotice jižní Čechy. Celá tahle země je hlavně barokní, což je mezi námi dobře, protože to tvoří její líbeznost, ale ta je něčím vykoupená. Nějakou křivdou a nespravedlností. A tady ve východních Čechách je to nějak víc vidět a cítit, tady se baroko usadilo jaksi s větší silou.

A bude to asi tou reformací a reakcí na ni, těmi českými bratry, kteří tady měli domov a byli nejsilnější, takže tady na ně byl také největší tlak. Ostatně, je to taky kraj Jiráskův, a co ten by si bez baroka počal? Temno se odehrává tady kousek na Skalce u Opočna… Takže i ty kostely, jako tenhle svatého Václava, pak byly postaveny nejen proto, aby bylo kde sloužit mše svaté, ale jako triumfy, jako korouhve vítězství nad potlačenými, vypuzenými a někdy bohužel i krutým násilím potřenými, ehm, kacíři,“ zakončil jsem svou tirádu.

„Vždyť víš,“ řekl Zdeněk, „že je to pro katolíky bolestivá věc a že prosíme za odpuštění. Takže se půjdeme pomodlit. Nebo aspoň já.“ A šli jsme do kostela, kde byla otevřena jen předsíň, takže jsme dovnitř hleděli skrz mříž. Interiér byl secesně vymalován, oltář byl ale barokní, a právě se opravoval, ale i tak bylo vidět velké plátno s dílem evidentně výjimečným. V Žamberku mají Zavraždění svatého Václava od významného římského malíře Francesca Trevisaniho (1656–1746), který pro Žamberk objednal při své kavalírské cestě do Itálie Antonín Vít z Bubna a Litic, majitel panství.

Trevisanimu bylo tehdy prý osmdesát pět let, a přitom je to mistrovské dílo, což bylo vidět i zdálky. Starý italský mistr na něm měl namalovat českou vraždu, o které možná slyšel poprvé, až když si ji u něj jacísi barbaři ze severu objednávali. Pojal ji však se vší římskou názorností a působivostí: bídný bratrovrah již se napřahuje, Václav se snaží jej zadržet, je však bezbranný a vydaný zločinci napospas, však nad ním se již nebesa rozevírají…

Nebesa nad Žamberkem byla toho dne příznivá i nám. Shodli jsme se, že je třeba vidět město nejprve shora. Vystoupali jsme proto na mírné návrší, kde stojí rozhledna, která se podobá husitské hlásce. Oficiálně je rozhledna pojmenována po Tyršovi, ale my dali přednost lidovému názvu Rozálka, neboť blízko se nachází kaple zasvěcená této ochránkyni před morem čili svaté Rozálii.

Z plošiny podobné budce byl výhled na mírnou krajinu Čech zvednutou na svých okrajích. Bylo tedy vidět cosi, co bylo možné považovat za Orlické hory, pak snad Králický Sněžník a severním směrem Krkonoše, ale ty v oparu zanikaly. Co nám asi táhlo hlavou? Ach, jak jste krásné, mé Čechy, vy Čechy příšerné, vy kotlino něhy, vy lavore odpornosti… Člověk vás miluje, i kdyby nechtěl. – Podívali jsme se na sebe a byli jsme poněkud zjihlí. Do toho začaly bít polední zvony.

Vrátili jsme se do města a zašli si na oběd do hostince na náměstí. Stylové by bylo dát si něco s hořčicí, třeba jen párky, neboť jméno Žamberk, které těžko může popřít německý původ – Senftenberg, bychom mohli naivně přeložit jako Hořčičný kopec nebo Hořčicov. Zdeňkovi, který je původně germanista, se tento výklad nezdál, a dal si proto jakýsi salát, čehož pak litoval. Já si dal kančí pečeni, protože Žamberk má ve znaku kance, na nějž se snesla říšská orlice: místní pivo se jmenuje Žamberecký kanec a má opravdu příchuť černé zvěře.

Pokračovali jsme v průzkumu Žamberku. Za držení panstva z Bubnu a Litic byl postaven renesanční zámek, jenž byl dosti zprzněn pozdními přístavbami, z nichž nejhorší byl školní internát koncem 80. let. Na dvoře jsou zbytky jakési malé továrny, označené oprýskanou cedulí České vinařské závody, n. p., Žamberk. Tu vzpomněli jsme si, že něco takové existovalo a že jsme v době mládí do sebe jeho produkty lili.

Tu vzpomněli jsme si, že něco takové existovalo a že jsme v době mládí do sebe jeho produkty lili. Trocha nevolnosti nás zavedla do parku, jenž se nachází za jednokřídlým prostým zámkem. Tam nás čekal okouzlující pohled na Englischer Garten v nejlepším provedení. V krásném čase biedermeieru (20. a 30. léta) ji dal zřídit majitel panství John Parish, jenž byl původem Skot, jehož předci se usadili v Hamburku a po napoleonských válkách ve východních Čechách.

Tento dandy zřídil nejen park, ale i v něm i astronomickou observatoř, do které se na dvanáct let nastěhoval dánský astronom, po Tychonovi Brahem tedy druhý, Theodor Brorsen. Objevil tu několik komet a pak se nerad odsud vracel do Dánska, kde měl poněkud šílenou pověst, jak už to mezi astronomy chodí.

Avšak i česká čeleď se tu dokázala prosadit. Z nich nejdůležitější byl zcela jistě profesor Eduard Albert, zakladatel české, ale dalo by se klidně říct, že i rakouské chirurgie, muž, který se v Žamberku roku 1841 narodil i roku 1900 zemřel. Mezitím udělal akademickou kariéru ve Vídni i v Praze, kde je po něm pojmenován Albertov, tedy to místo, odkud se vyšlo 17. listopadu, což každý neví, po kom se tak jmenuje: po princi Albertovi, manželi královny Viktorie, tedy ne.

Do Žamberka za ním jezdila slušná vlastenecká společnost a nejlépe si ovšem rozuměl s Jaroslavem Vrchlickým, který pod dojmem profesorovy náhlé smrti věnoval příteli sbírku Žamberské zvony vyšlou roku 1900. Je tam hezká báseň o chirurgii, nevím, jestli existuje v české poezii nějaká jiná o tom oboru: „Cos obětí ty vyrval smrti nožem svým! / Jen pevně vést jej, dobře zasaditi! / Ať krvácí to, pálí – vše je tajemství, – a hlavní jedno jest – jen uzdraviti!“

Dodám, že profesor Albert zemřel ve spánku poté, co si s přáteli večer zahrál karty a vypil sklenku, tedy možná nejlepším způsobem, jakým si lze přát dojít k bodu Omega, česky Ž.