Blaník

Bylo lehce zasněženo a studeno. Na návsi v Louňovicích pod Blaníkem upravovala žena s dredy na hlavě slaměný betlém, který ten účes silně připomínal. Měla od mrazu úplně červené ruce a přívětivou tvář. Nedalo mi to, abych se jí nezeptal, jestli jdu správně na Blaník. Ten byl přitom přímo před námi. – Jdete, nejdřív půjdete po silnici, pak zahnete doleva, je tam taková cesta lesem, asi to bude klouzat, řekla a dál se věnovala úpravě slaměných figurín. – To jsou ti rytíři? zeptal jsem se důvtipně. – Jo, to jsou oni, musím je dát trochu do parády, a obrátila se k nim. Já se vydal mírně vzhůru na Blaník.

Blaník je druhým Řípem českého středu. Oba kopce, Říp z čediče, Blaník z ruly, jsou zhruba stejně daleko od Prahy (Blaník je asi o dvacet kilometrů dál), oba lze poznat z dálky, oba jsou dominantou krajů, které se po nich jmenují, tedy Podřipsko a Podblanicko. Mást může dojem, že Říp je vyšší, neboť se zvedá z roviny, ale ve skutečnosti je skoro o sto padesát metrů nižší, protože Velký Blaník (638 metrů) nadzvedává vrchovina, podobně jako další kopce v téhle drsnější části Bohémie. Nejvíc ovšem tyhle kopce spojuje, že jsou oba mytologické čili bájeslovné, ba přímo posvátné, i když každý jinak. Říp je vlastně kopec zrodu, Blaník zániku, tedy aspoň ve smyslu eschatologickém. Na Říp praotec Čech vylezl, do Blaníku jeho potomci vlezli a dosud spí.

Z těchto důvodů vylézt na Říp či Blaník není jen tak nějaké vylezení, nýbrž je to vylezení s obsahem a tématem, v obou případech národním. Samozřejmě, dneska se to už tak nebere, buď je to člověku jedno, nebo se u toho ironicky tváří, což neznamená, že na tom něco není a že to může úplně popřít. Posvátnost nějakého místa se proměňuje a nikdy úplně nemizí, může na čas vyprchat nebo podřimovat, ale pak se zas může i nečekaně vrátit a zaujmout opuštěnou stráž. Píše o tom svým poetickým jazykem Václav Cílek v knize O památné hoře Blaníku a jejím kraji, klade Blaník do středu české duše, té její lepší, ba přímo ideální verze, která má smysl pro přírodu a krajinu, miluje stromy, skály a daleké výhledy, ctí a hledá alternativní, ba heretické pohledy na svět, jejž chápe jako rozporuplný, nejednoznačný a zastřený laskavou mlhou dávných podání a tajemství.

S vědomím toho jsem šlapal směrem k Blaníku a co chvíli se ohlížel po krajině. Za mnou zůstávaly Louňovice a za nimi zvrásněná krajina mezi Voticemi a Vlašimí, krajina bitvy u Jankova, skoro zapomenutého, ale velmi krvavého střetu z třicetileté války, kde se roku 1645 porubalo vojsko císařské a švédské, které vyhrálo a táhlo dál na Brno a Vídeň. To byla nejbližší bitva pod Blaníkem, ale s tou základní apokalyptickou bitvou, která nastane jednou, až „bude v zemi nejhůř“, nemá asi nic společného. Byla to prostě jedna z bitev historie, Čechů se tolik netýkala a blanické rytíře nechávala v klidu. Oni, jak známo, jednou z Blaníka vyrazí, povede je svatý Václav na bílém koni, bitva bude trvat několik dní, cizozemci a nepřátelé budou potřeni a zhubeni, ti, kteří přežijí, budou vyhnáni. A kdo se ještě ve skrýši schová, toho vyžene berlou svatý Prokop. Tak to podle Proroctví slepého mládence napsal Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, trochu ten závěr naznačuje, že součástí blanického armagedonu bylo i vyhnání Němců, což si možná i Jirásek přál, ale představit určitě jen tak nedovedl.

Když jsem jako malý o Blaníku poprvé slyšel, měl jsem, asi jako každé dítě vlasteneckého založení (děti jsou spontánní patrioti), radost, že něco takového máme. Nejspíš se mi ulevilo, že všechno dobře dopadne a že někde v nějakém kopci čeká nějaká bojová záloha na rozkaz. Slib, že se vojsko vyrojí, „až bude nejhůř“, zároveň naznačuje, že nejhůř ještě nebylo, že nejhůř teprve bude, což není moc příjemná představa. Ale na druhé straně člověka může utěšovat jistota či snad ten slib, že se všechno v dobré obrátí, že nás to podzemní vojsko jen tak nenechá, že máme svou zázračnou zbraň, nějakou svou wunderwaffe, která se v pravou chvíli odjistí a spustí. Vojsko na koních se vyřítí z jakési jeskyně, svatý Václav bude třímat v jedné ruce meč, v druhé korouhev, za ním vousatí rytíři ve zbroji, s bodci a kopími, slavná útočná jízda statečných a nepřemožitelných Čechů. Tak jsem to viděl na obrázku Věnceslava Černého v klasickém vydání Starých pověstí českých, tak se mi to uložilo v infantilní mysli, kde to už zůstalo.

Cesta opravdu odbočovala asi po kilometru vlevo, pak vedla pozvolna lesem. Sněhu bylo tak akorát, ale postupně ho přibývalo, nahoře už bylo nutné dávat pozor, kam člověk šlape. U kamenné hlavy rytíře s naivními rysy se cesta rozdvojovala, červená značka vedla k vrcholu, tou jsem se vydal. Tam už to bylo docela příkré a kamenité, zato se mezi stromy záhy rýsovala silueta rozhledny, která vypadá jako takový do výšky protáhlý krmelec, ale má to připomínat husitskou hlásku, aby bylo jasno. Postavili ji tu v tragickém roce 1940, poté, co se rytíři jaksi nedostavili, i když důvody by byly. Předtím tam byla jednoduchá rozhledna, ta se v roce 1935 zřítila, možná by v tom někdo hledal předtuchu. Tehdy pomalu končila sláva Blaníku jako „hory naděje národa“, jak ho nazval ve skvělé knize Paměť hor (2006) historik Eduard Maur, můj dávný profesor na filozofické fakultě.

Podrobně tam popisuje složitý zrod pověsti, která má genezi v blouznivých středověkých proroctvích (Oldřicha z Rožmberka a Mikuláše Vlásenického), jež byla přitom dost nejasná a protimluvná, spojoval je však ten nabádavý apokalyptický tón, tedy nikoli ani tak ona „naděje“, spíš hrozba, že na Čechy přijdou různé pohromy, neboť se Češi odkloní od víry a bohabojného života: jednou katolického, podruhé utrakvistického. Teprve mnohem později, vlastně až v 19. století, převládne jasně národní či nacionalistický charakter Blaníku a v něm dřímajícího vojska, tehdy také není úplně jasné, jestli místo svatého Václava nevyjede přece z jeskyně spíš Jan Žižka, případně mohou oba, pokud by se národ sjednotil. Blaník se tedy stává symbolem jakéhosi mystického těhotenství, břichem, které čeká na porod, otevření rodidel, ze kterých se vyřine nový národ.

Nejgeniálněji toto očekávání zrodu vyjádřil Bedřich Smetana, který to tady znal, protože jako hoch prožil pár let nedaleko v Růžkových Lhoticích. V šesté větě Mé vlasti zaklel „boží bojovníky“ přímo do základu českého mýtu a dal hudební výraz těm porodním stahům a stenům, které tam připravené ucho zaslechne. Hudba jeho Blaníku je monumentální, otřásající a jaksi lyricky apokalyptická, stejně jako každý porod: to se opravdu v člověku chvěje něco mytologického, jdou na něho patetické stavy a šel by pod tím dojmem zapálit nějakou stodolu.

Ostatně ti husiti, miláčkové české apokalypsy, tady dole v Louňovicích vypálili v srpnu 1420 ženský premonstrátský klášter, bůhvíco asi udělali s jeptiškami, pak se nejspíš i na čas opevnili na Blaníku. Kdo zná Jiráskovo Proti všem, nebo aspoň si pamatuje na Vávrův film, tak ví, že jedna z hlavních postav, krásná novicka Jana (hraje ji Jana Rybářová, v době premiéry filmu už po smrti) prchá na začátku knihy (i filmu) spolu s louňovickým proboštem soumračnou krajinou vzbouřených Čech. Z kláštera, který tam založili ve 12. století a kam původně přišly jeptišky z Porýní, zbyla jenom zeď a pak samozřejmě kostel Panny Marie, který je ovšem zcela přestavěný. V něm ale pak o dvě stě let později, když už se zase časy uklidnily a Louňovice patřily pražskému arcibiskupovi, působil jako varhaník otec Jana Dismase Zelenky, velkého českého barokního skladatele, jehož si vzal v Drážďanech ke dvoru saský kurfiřt, aby mu tam dělal Bacha. Při apokalyptickém bombardování tam v únoru 1945 shořela velká část jeho notových rukopisů.

Na vrcholu u hlásky docela foukalo. Byl tam kamenný stůl připravený snad i pro nějaký obřad. Vyndal jsem si termosku s čajem, nalil ho do kelímku a požehnal krajině a těm rytířům.

Porodní bolesti na Blaníku