Přetlaková komora ve Vratislavi

ÚVOD DO NAUKY O SLEZSKÉM NEBI

Vratislav je město cihlových kostelů a obřích věží, které jsou tak vysoké, že trhají slezská nebesa. Slezské nebe, kterému se tady kdysi říkalo dolnoslezsky Schläsches Himmelreich, je místní vepřo knedlo zelo, ovšem se sušenými švestkami, meruňkami a noky v jíškové omáčce. Vedle buncláků, modré puntíkaté keramiky, která je ovšem ze Slezské Boleslavi, Bunzlau, je to možná poslední zbytek po staré německé Breslau, pyšném centru Schlesien. Samozřejmě kromě města samého.

Kuchyni si ale lidé odnášejí a přinášejí s sebou, takže v polské Wrocławi se daleko spíš zkrotí hlad pirogami, barščem nebo bigosem, skvostnými pokrmy slovanského středovýchodu, odkud po válce naprostá většina obyvatel poválečné Wrocławi přišla: respektive byla přinucena přijít, když musela opustit svůj milovaný Lwów, který tady zčásti nahradil německou Breslau, jež kompletně zanikla v dubnu a květnu 1945. Už je to dávno, ve Wrocławi žije pátá polská generace, přičemž, jak vím od nich, ta poslední už říká, že má kořeny tady, polsky stąd, ti starší je donedávna měli o šest set kilometrů na východ.

Vratislav je největším evropským městem, kde došlo po válce k úplné výměně obyvatelstva (jiným zvláštním případem je pruský Königsberg-Královec, dnešní Kaliningrad, kde však vzhledem k sovětskému zacházení nezbylo z původního města vůbec nic). Poláků tu žilo jen pár, byť na univerzitu tradičně chodila mládež z polského Pruska, rakouské Haliče i ruského záboru. Byla široko daleko nejlepší a měli ji nejblíž, učil tam koneckonců i náš Jan Evangelista Purkyně a azyl tam našel po jednom průšvihu také František Ladislav Čelakovský. Nároky na Dolní Slezsko s Vratislaví nevznášeli během války dokonce ani polští nacionalisté – Gdańsk, Opolí, Olštýn, to ano, ale Breslau, to bylo příliš velké a vzdálené sousto. Kdyby si mohli vybrat, jestli si nechat Lvov, nebo Vratislav, určitě by brali sladký Lwów. Takže nápis na ceduli na vratislavském nádraží, že Vratislav byla po tisíci letech vrácena „rukou dějinné spravedlnosti“ do ojczyzny, vlasti, je nutné brát s rezervou. Tou rukou byl Stalin, který věděl, že s německým krajícem se nespolehlivý a tradičně protiruský soused stává vazalem sovětského impéria, které mu garantuje „západní hranice“. To tedy na vysvětlenou, jak to s tou Vratislaví vlastně je, protože v tom má řada Čechů zmatek.

Takže ještě jednou: Vratislav je město červených cihlových kostelů a obřích věží, které jsou tak vysoké, že trhají slezská nebesa. Nad vysoké domy měšťanů a kupců, které Poláci po válce znovu vystavěli, se zvedají obří hřbety gotických chrámů a nad vším ční mohutná věž baziliky sv. Alžběty Durynské. Ta sama vypadá jako samostatný hradní palác, který je nahoře zakončen takovým zvláštním čepem, který připomíná dudlík nebo něco takového. Když ji v 15. století postavili, byla prý se svými 130 metry nejvyšší stavbou v Evropě.

Jednou jsem vyšlapal všechny její schody, ale už se mi to teď nechtělo opakovat. Ve středním a pokročilém věku doporučuju k výhledu nižší univerzitní Matematickou věž, která s celou budovou velmi připomíná pražské Klementinum, což není náhoda. V té staré univerzitě je ve druhém patře skvostná Aula Leopoldina, cosi jako jantarová komnata a barokní přetlaková komora. Lístek se kupuje společný, na věž a do auly. To je trochu jiná kulturní vrstva než ty cihlové teutonské kostely. Tady je to asi nejvíc „naše“, středoevropské, rakouské a pražské. Všude císařský orel, katoličtí svatí a příslušná pompa. Tady se konala „intelektuální“ část historického Festivalu čs. nezávislé kultury. Pod sochou trůnícího císaře a českého krále Leopolda I. začátkem listopadu 1989 seděl Karel Schwarzenberg a s rýmou moderoval seminář, na kterém vystupoval kdekdo z českého exilu, který už do Polska přijet mohl, zatímco z české opozice tam skoro nikdo přijet nemohl. Já to vzal oklikou přes Drážďany a pak jsem tam tehdy seděl jako mladý jeliman. Teď se tam vracím a jsem o pět let starší než tenkrát on…

Podobně vysoké cihlové gotické kostely stojí myslím už jen v Gdaňsku, městě, které má s Vratislaví leccos společného – a leccos odlišného, především to, že Gdaňsk je u moře a husité tam vypálili klášter Olivu: na Vratislav si ale netroufli, ta naopak byla hlavní a spolehlivou oporou císaře Zikmunda a všech kontrarevolucionářů. Pro mě jsou ta mísa emočně blízko sebe: do obou jsem poprvé přijel ještě za starých časů a do obou kvůli jejich rebelské a antikomunistické povaze. V Gdaňsku jsem stál v létě 1988 před budovou loděnic, jež nesly jméno V. I. Lenina, a vyhlížel Lecha Wałęsu; myslel jsem si, že tam chodí do práce. Do Wrocławi jsem přijel poprvé na začátku listopadu 1989 na ten festival, když o tom teď někomu vyprávím, je to jako od starého zbrojnoše. Ale někde ten vztah začít musel.

Hnát vše do výšek jako kdyby byla ctižádost těch severních a východních německých měst, která vznikala na půdě tehdy relativně čerstvě osvojené. Stavitelé kostelů se předháněli, kdo z těch drobných červených cihel (Backstein) postaví vyšší chrámové zdi, které nahoře spojí klenbou, jež bude napodobovat nebesa. Místo plynoucích mraků pohled vzhůru nabízel klenební oblouky, žebra a svorníky, ty tmavé body, které mohou připomínat knoflíky na bílém šatu – nebo třeba pupek opačně vyklenutého břicha. A ohromující není jen výška, ale i jejich délka: běžně mají lodě přes sto metrů, takže uvnitř působí jako obrovské štíhlé haly, v nichž se kdesi v dálce ztrácí zlacený oltář, většinou středověká práce některého z mistrů, ať už slezských, nebo do Slezska za prací přišlých.

Vratislav byla oblíbené město Karla IV. Byl tady dohromady šestnáctkrát a někdy se zdržel i několik týdnů. Ke Slezsku přišel díky diplomacii svého otce Jana, k níž přidal svou vlastní strategii: sňatkovou – vzal si Annu Svídnickou, Slezanku, dalo by se říct. Osobně nechal Karel postavit ve Vratislavi kostel zasvěcený třem národním světcům, našemu sv. Václavovi, sv. Dorotě (patronka německých osadníků) a sv. Stanislavovi. Na parapet vnějšího okna, aby byly dobře vidět z ulice, dal vsadit tři erby: uprostřed říšskou orlici, k níž se naklání český lev a slezská orlice s takovou tou stříbrnou sponou, které se heraldicky správně říká pružina, perisonium.

S Lucemburky nastalo ve Slezsku to, čemu se tu říká „zlatá éra“. Šlo ale o pokračování vývoje z minulého století. Slezskem se sice několikrát přehnali Tataři a roku 1241 v bitvě u nedaleké Lehnice vybili slezskou elitu, ale pokrok se tím nezastavil. Zvlášť tady, v Dolním (tedy západním) Slezsku probíhal bouřlivý proces kolonizace, kdy proud lidu přicházející z různých míst Německa osídloval pusté končiny, vysoušel bažiny, klučil lesy a hlavně zakládal města a městečka, což se doposud na nich trochu pozná: krásné cihlové radnice a kostely, protáhlý nebo čtvercový tvar náměstí, nějaká ta gotická brána... A mezi nimi se stavěly cesty a přes řeky mosty, v těch městech kostely a kláštery a do nich se objednávaly sochy a oltáře a nástěnné obrazy, takže kvetlo umění, které se pak šířilo do dalších oblastí této doposud okrajové části Evropy. A ti mistři a řemeslníci přicházeli z různých míst a také z Čech, takže mnohá díla mají podobnou či blízkou tvářnost, Antlitz, řečeno německy.

Vratislav-Breslau se v té době stala nejen nejbohatším městem Dolního Slezska, ale i zemí Koruny české, protože co naplat, Praha byla trochu pozadu. Vratislav už zdaleka nebyla jen tím hradištním ostrovem na Odře, kde stála od desátého století románská katedrála sv. Jana Křtitele, ale rychle se rozšiřovala od radničního náměstí (Der Ring, Rynok) jedním směrem k Solnému náměstí (Salzmarkt, Plac solny) a druhým k Novému trhu (Neumarkt, Nowy targ). To jsou základní plochy města dodnes a dodnes si tam člověk s trochou obraznosti představí ruch a hlomoz a pachy a vůně živého shromaždiště strakatě oděného a jakousi středověkou němčinou, polštinou a snad i češtinou hulákajícího lidu. O těch českých a jiných stopách však až (někdy) příště.