Kozák, drotár a milenec v Březnici

NA HROB MUŽE, JEMUŽ NĚMCOVÁ CHTĚLA SPLÉST VĚNEC Z HVĚZD

Březnice je malé město na jih od Příbrami, na ideálním místě, kde končí střední Čechy a začínají jižní, ale kousek je to i do západních. Brdy tady někde zanikají a Šumava je daleko, ale ještě to není ta jihočeská blátivá líbeznost a malátnost. Spíš je to tady mokré a mokvavé, že i otužilí frátres jezuité si stěžovali na močálovité ovzduší a na to, že jim plesnivěly stěny v semináři. Občas tady i propukl mor, třeba v roce 1713, kdy na něj umřelo několik kantorů, takže jezuité možná byli rádi, když jim v roce 1773 osvícenské reformy zrušily řád a oni mohli z Březnice po sto padesáti letech odejít.

Ale zůstal tady po nich velký a krásný kostel sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského, dvou jezuitských patronů, a vedle něho budova semináře, kde se svého času připravovali mladíci na dobrodružný život ve službách řádu, a to i na vzdálených misiích třeba v pralesích Amazonie, jak jsem tom psal v díle o Dobré Vodě, těch jezuitských lázničkách poblíž (viz Dobrá teplá voda od jezuitů, Týdeník Echo č. 47/2020). V tom kostele měla před už skoro třiceti lety pohřeb babička zvaná mými dětmi Koláčová, svatá žena, kterou poté, co jí zatkli v roce 1950 manžela a poslali na uran, vystěhovali ze statku v blízkém Předním Poříčí, kam už se nikdy nevrátila, protože z něho moc nezbylo. Ten pohřeb pak po mši pokračoval přes náměstí na hřbitov, kde má hrob, ve kterém ji za pár let doplnil její muž, děda, kterému jeho pravnoučata říkala Belabela, neboť tak volal na pár ovcí, které mohl i za socialismu chovat. O nich už jsem také psal (viz Nejjasnější psí hvězda nad Voltuší, Týdeník Echo č. 14/2020). Na ten hřbitov se pak aspoň jednou do roka, většinou v listopadu, dostavuji s věncem a svíčkami a při té příležitosti jdu pozdravit pár významných spoluležících. (Pro úplnost tu dodejme, že o Březnici pojednává také jeden díl cestopisu, napsaný již před bezmála deseti lety Obrázky z pouti anebo Březnický tahák, pozn. adm.)

Začínám u skromného hrobu, který je označený ortodoxním křížem a jménem Zinovej Semín, 1885–1971. Byl to kozák a rozuměl koňům. Normálně by se jim asi věnoval u Donu a proháněl by se na nich na stepi v Záporoží, ale revoluce a bolševici, proti kterým bojoval, ho vystřelili do Čech, kde prožil větší část života. Jak se do Březnice dostal, nevím, ale zřejmě ho jako toho znalce koní zaměstnal hrabě Pálffy z Erdödu, poslední majitel březnického panství, který sice s nacisty nikdy nechtěl mít nic společného a v roce 1939 podepsal deklaraci české šlechty (ano, i Pálffyové byli česká šlechta) na obranu českého státu, přesto starého pána v pětačtyřicátém vlastenci vyhnali, takže umřel v roce 1953 ve Štýrském Hradci. Semín nějakým způsobem konec války přežil a už ho pak nechali dožít v Březnici a v okolí, kam chodil pomáhat s koňmi a s polními pracemi. Svému kozáctví a carovi zůstal věrný. Slyšel jsem, že když zjistil, že někdo umí hrát na klavír a lze mu věřit, přinesl mu noty carské hymny a nechal si ji přehrát. Starý bílý kozák Semín se prý postavil do pozoru, zasalutoval po kozáckém způsobu a v proudu slz spustil: Bože, carja chrani! Silnyj, děržavnyj, carstvu na slavu, na slavu nam! Protože se ještě dočkal druhého příjezdu Rusů v srpnu 1968, musel to být zvláštní zážitek, hrát něco takovému starému kozákovi někde u Březnice.

Ne tak daleko od vlasti, ale přece v cizině zemřel, ovšem mnohem dřív, také Slovák Jan Gallik, který má hrob kousek od zdi hřbitovního kostela svatého Rocha. Pod kovovým křížem leží už od roku 1834, takže je to určitě jeden z nejstarších hrobů na hřbitově, ale chrání ho tradice a hlavně to, že vstoupil do klasické literatury. V Pohorské vesnici Boženy Němcové se vyskytují dva slovenští drotárové čili dráteníci, Jano a Miča, takové ideální typy přírodního bratrského národa, všechno umějí, pořád zpívají, když je třeba, idú sa rubať. Do chodské vesnice je postupně přiveze filantropicky založený hrabě Hanuš Březenský: oba mu nějak pomohou, jeden z nich mu zachrání život, když ho v lese přepadnou (němečtí) lupiči, druhý mu pohlídá peníze, které neopatrně zapomene na stole, oba jsou to ryzí charaktery, stejně jako hrabě sám, ten navíc cosi jako socialistický utopista.

Jejich literární výskyt má reálný základ v tom, že Hanušův předobraz, hrabě Jan Nepomuk Kolovrat Krakovský (1794–1872), majitel Březnice (po jeho smrti ji zdědili Pálffyovi), opravdu v mrazivém únoru 1834 pomohl slovenskému drotárovi, tedy onomu Gallikovi (Halíkovi?), před umrznutím, jenže on bohužel stejně brzy umřel, a je tedy pohřben tady. Lze se dočíst, že hrabě právě jel na námluvy do Čimelic, které ještě neměli Schwarzenbergové (kníže Karel tam prožil dětství), nýbrž Vratislavové z Mitrovic a jedna z dědiček se měla stát jeho chotí. Ovšem hrabě dal přednost zmrzlému slovenskému dráteníkovi a do Čimelic nedojel. To nevěstu pochopitelně urazilo, takže milosrdný aristokrat zůstal do konce života starým mládencem, což mu možná vyhovovalo – a drotár mu přišel vhod. Údajně pak hned odjel na studijní cestu do Itálie, a když se jako odvážný a zvídavý člověk, zajisté čtenář Goetha, zajímal o kráter Vesuvu, vletěl mu do oka žhavý uhlík, takže hrabě pak do smrti nosil pásku přes oko. Možná by se dalo říct, že šlo o jakousi magickou pomstu zhrzené nápadnice a hrabě dostal drátem (drotárem) do oka.

Historka s dráteníkem se tedy dostala k Němcové, která z ní upletla složitou fabuli v Pohorské vesnici, ta když v srpnu 1855 vyšla, vlastenecký hrabě Kolovrat si ji přečetl a poslal Němcové 250 zlatých, za které mohla odjet už koncem měsíce na Slovensko. Václav Tille ve svém klasickém životopise B. N. píše, že byla „šťastna, že aspoň na chvíli unikne krutému zápasu s domácí bídou, vyléčí svoji nemoc v sliačských lázních a nabude pobytem u slovenských vlastenců svěžích dojmů a nové látky k práci, pracujíc tím zároveň pro československé sblížení“. A za to vděčíme drotárovi Gallikovi, na jehož kříži je nápis „Ač v cizině, přec mezi bratry“.

A ještě jedna postavu je spojena Březnicí a s tímto hřbitovem – a naší milou paní Betty: Hanuš Jurenka. Postava ne příliš sympatická, zřejmě poslední velký erotický omyl té velké ženy, která by ale asi nikdy o omylu nemluvila, neboť pro ni v citových věcech nebylo kompromisu. Zamilovala se do něj jako přece jen už zralá (pochopitelně vdaná) žena, on byl mladík něco po dvacítce, medik, prý urostlý a vlasů černých, jak se to o jedenáct let starší (možná o víc…) Boženě líbilo. Ona jej milovala vášnivě a oddaně („Já bych mu byla věnec z hvězd nejskvělejších spletla na čelo, do nebes bych ho byla vznesla, aby nade všemi skvěl se,“ psala pak o něm jeho kamarádovi, knězi Bendlovi), on zřejmě na chvíli vzplál, dělalo mu dobře, že žena tak výjimečná o něj, blbečka mladého, stojí, pak ale před ní utekl, i na radu či nátlak „rozumných lidí“, mezi nimiž vynikal jeho příbuzný Karel Jaromír Erben. Ocituju opět Václava Tilleho, který líčí poslední setkání Boženy s Jurenkou v únoru 1856: „Na masopustní úterý neměli celý den co jíst – a tu přijel do Prahy na dvounedělní porodnický kurz Jurenka. Němcová vzkazovala mu již dříve, aby ji nenavštěvoval, ale přišel přece o Popeleční středu se slečnou Němečkovou (!) na návštěvu. Choval se cize, oznamoval jí, že vrátí její listy, jež komusi půjčil. Němcovou zastihla ta návštěva nepřipravenu: byla dojata a cítila tím bolestněji schválnou lhostejnost bývalého druha; sevřelo se jí srdce, když pomyslila, jak do té chvíle s tesknou něžností vzpomínala na dřívější styk s ním. Nemohla potlačit záchvat hněvu, byla ironická, jízlivá, ale přes všechnu trpkost neubránila se vzrušení. „Láska je nemoc, ale zdraví se nechce.“

Jurenka se po studiích usadil jako lékař v Březnici, kde žil – bydlel na náměstí – až do své smrti v roce 1882. Byl váženým občanem, jednu dobu i starostou, ale to nejdůležitější ve svém životě zažil se ženou, před jejíž láskou musel utéct. I když co měl asi dělat jiného? Jeho hrob je zarostlý břečťanem a písmena jsou už pomalu těžko čitelná. Němcová mu říkala Jura. Jak jí asi pak říkal on?