Chytání kohouta v městečku u Chotěbuzi

TŘETÍ DÍL CESTY PO PÜCKEROVSKÝCH PARCÍCH V LUŽICI

Chotěbuz jsem opouštěl s pocitem, že se tam již asi jen tak nevrátím, ale nikoli proto, že by se mi to město nelíbilo. Život je krátký, zajímavých míst je nekonečně mnoho, inu, pro Cottbus jsem již své udělal. Tak jsem se ještě ráno zašel podívat na budovu městského divadla, jež je gigantické, velkolepé a pozdně císařské, ozdobené sochami panterů a leopardů a různých alegorických nestvůr, jak to měla ráda teatrální secese, které se v Německu říká Jugendstil, styl mladých. Na repertoáru mají Carmen a Tři mušketýry, neboť takový kolos není zajisté lehké naplnit, přitom by měli pořád hrát Soumrak bohů s ječivým útokem valkýr, které se řítí z nekonečně vysokého provaziště, nebo jak se tomu říká, na vyděšené publikum.

Po zevrubném obhlížení vnějšku svatostánku jsem to nasměroval do městského muzea. Tam chodím s pocitem, že je zřizují a udržují kvůli takovým lidem, jako jsem já, takže musím splnit morální povinnost. Ale německá muzea jsou obvykle příjemnými místy, jsou tam čistá sociální zařízení i nějaký skromný bufet, a když máte štěstí a nejsou tam školní exkurze, tak také náležitý klid na prohlížení různých exponátů, z nichž já mám v této části Německa nejraději retrokoutky s připomínkami NDR. Cottbus, srbsko-dolnolužicky Chociebuż, bylo, dalo by se říct, vydržované město, obklopené hnědouhelnými doly a elektrárnami, což je vždycky něco za něco, čmoud a paneláková prosperita, pak přišel rok 1989, sjednocení a úpadek a úprk ambicióznějšího obyvatelstva, potom zas druhý dech, postupné vyklízení průmyslu a uklízení a opravování, takže nyní je Cottbus vlastně docela pěkné město, nikoli nijak ohromující, to Budyšín a Zhořelec, města s Chotěbuzí lužicky spřízněná, jsou mnohem krásnější. Samozřejmě už i tady na východě jsou nejběžnějším rodičovským výjevem anatolské matky zahalené v šátcích a kolem nich poskakující Anatolčata, i tady přečíslily imbissy, tedy německé bufáče s bratwursty a currywursty (i když ty jsou původně zápaďácké), turecké kebaby a arabské šawarmy. Ale jinak jsem se tam cítil dobře, i nějaká opravdu půvabná zákoutí se tu najdou, třeba kolem ramen a kanálů Sprévy jsou velmi pitoreskní zákoutí, kde se kloubí funkcionalisticko-industriální architektura 20. let s několika zachovalými středověkými hrázděnkami a opravdu to tam vypadá moc hezky. Z bývalé městské elektrárny je tam moc pěkné muzeum umění: jmenuje se Brandenburgisches Museum für moderne Kunst, zrovna tam měli výstavu východoněmecké grafiky, tomu nešlo odolat. Pěkná je taky cihlová bachratá věž Spremberger Turm, na kterou se dá vylézt a obhlížet rovinu kolem. No a pak samozřejmě ten Pücklerův park kolem zámku Branitz, o kterém jsem psal minule i předminule.

Ten má ovšem staršího sourozence či předchůdce v asi čtyřicet kilometrů jihovýchodně vzdáleném Bad Muskau, lužickosrbsky Mužakově. To bylo rodné panství knížete Hermanna von Pückler-Muskau, zde začal, spolu se svou exmanželkou Lucií, uskutečňovat po návratu z Anglie svůj krajinný sen jako první, jak už jsem o tom minule také psal. Tam jsem měl namířeno tedy nyní, po prohlídce muzea jsem nastoupil do příjemného vlaku s úmyslem ještě předtím vystoupit v městečku Spremberg, jež mě zaujalo tím, že je po něm pojmenovaná ta věž, ze které vyhlíželi již roku 1429 husity při jejich spanilém plundrování Lužice, takže zdálo se mi vhodné pro bezúčelnou zastávku. Vystoupil jsem tedy na malém nádraží – a vzápětí věděl, že se musím do Cottbusu vrátit! Na onom sociálním zařízení jsem si prozíravě nechal nabít baterku do foťáku a samozřejmě jsem ji tam nechal. Vlak jel zpátky za dvacet minut, přiběhl jsem do muzea, zřízenci mě již čekali a mávali mi nabíječkou v ústrety. Takže jsem se přece jen do Cottbusu vrátil.

Znovu jsem tedy absolvoval cestu na nádraží, koupil si znovu lístek, bohužel v Německu se už zas za jízdné platí (loni si stačilo koupit jízdenku za 9 eur a mohlo se jezdit vesele po celém rajchu), a opět po chvíli vystoupil ve Sprembergu. Proplížil jsem se kolem pokladní, neboť jsem měl obavu, že jí budu připadat podezřelý, když jsem před dvěma hodinami odjížděl, a vyšel si do městečka, kterému Lužičtí Srbové, jichž tam snad pár ještě bude, říkají Grodk, tedy něco jako Gorodek čili Městečko. A opravdu je to takové klidné městečko na Sprévě, jež je tam pořád ještě spíš říčkou, která protéká širokým údolím, z něhož v dálce vyčuhují obrovské věže hnědouhelné elektrárny Schwarze Pumpe. Ale ty jsem uviděl, až když jsem vyšel na pahorek, na kterém čněla do výše falická věž Bismarckovy rozhledny (Bismarckturm) odhalené roku 1902, za NDR odbismarckované (Bismarck byl přitom rodák od Labe) a v roce 2012 zase vrácené do původní podoby. Tam jsem vysupěl, jakmile jsem ji spatřil, neboť jsou věci, kterým nelze odolat. Den mezitím pokročil a můj plán ještě dnes se procházet po mužakovském parku se poněkud hroutil. Nikam jsem však nespěchal, ve vlasti začínaly právě ty zvláštní historicko-náboženské svátky slavené festivalem v Karlových Varech, takže jsem měl před sebou ještě dva dny rozkošného dolce far niente. Rozhodl jsem se tedy, že nechám věci plynout, a hned jsem poskočil radostí, když jsem spatřil, že stojím před dalším městským muzeem, jež je v nenápadném zámečku. Když jsem tam prozradil, že jsem Čech, přivítali mě jako bratra či spíš bratrance. Bylo plné lužickosrbských krojů, ty se vyznačují obrovskými čepci, jež není myslím možné nosit při větrném počasí, a regálů s agrárním nářadím, vidlemi, rýči a pastmi na krabaty, tedy upíry. Dojatě jsem si prohlížel výjevy ze zaniklého života vesnického lidu slovanského původu, jimž se německy říká Wenden, Vendové, což jsou něco jako indiánské kmeny od Labe až po Balt. Zaujal mě třeba hezký svatební zvyk spočívající v chytání zavěšeného kohouta: prostě se rozjedete plnou parou na koni a čapnete po kohoutovi, který tam visí na klandru. Pak ještě za jízdy tomu kohoutovi ukousnete hlavu… a s pusou plnou krve políbíte nevěstu, která si vás pak musí vzít. Nevím, jestli se to smí ještě provádět, ale jako zvyk národnostní menšiny by se to mělo uhájit. Aspoň tedy myslím, že by se bratři Vendové neměli utlačovat, jsou to vlastně naši nejbližší slovanští příbuzní, Slováci i Poláci prominou.

Asi tři místnosti v tom spremberském muzeu, Němci jim říkají Heimatmuseum, tedy něco jako vlastivědná, patřilo zdejšímu rodákovi, spisovateli Erwinu Strittmatterovi (1912–1994), to byl, prosím, velký lužický epik, psal německy, ale hlásil se k Lužickým Srbům (Němci rozlišují mezi Serben, to jsou ti na Balkáně, a Sorben, ti zdejší) a celé jeho rozsáhlé dílo je o nich. Byl to prominentní klasik východoněmecké literatury, také funkcionář spisovatelského svazu, v mládí bojoval ve Waffen SS na různých místech Evropy, na konci války se skrýval někde u Horní Plané, pak se z něho stal uvědomělý socialistický realista, dostal plno východoněmeckých cen, třeba Řád Karla Marxe, Held der Arbeit – Hrdinu práce, prostě režimní spisovatel par excellence, snad se nějak i zapletl se Stasi– a přitom nejspíš dobrý spisovatel. Jeho knihy se prodávaly i na Západě, česky jich vyšlo asi pět, poslední román Krám (Der Laden) v roce 1990 v Odeonu ve skvělé černé edici SSP: Současná světová próza, kde nevyšla špatná knížka. Prohlížel jsem si jeho fotografie, které ho ukazují, jak v prosté haleně seká trávu, suší seno, zamyšleně hledí do krajiny. Velmi si podobal Vladimíru Körnerovi, taky takový skeptický výraz v chytrých očích. Literatura je zvláštní věc, člověk může vést velmi divný život, a přitom být dobrý spisovatel. Bozi nebo kdo si vybírají podle jiných kritérií než podle životních zásluh.

A protože bylo léto, a krásně, šel jsem hledat plovárnu neboli Freibad a ta byla na druhé straně města a mně se právě vybil mobil, takže jsem se musel ptát na cestu a všichni mě posílali někam jinam, takže jsem tam přišel a už se pomalu zavíralo. Ale když mě viděli a slyšeli, tak řekli, že tam ještě můžu skočit, ale taktně mě upozornili, že nejdřív bych měl použít Duschen čili duše, tedy sprchy, což jsem měl samozřejmě v úmyslu, jak jinak, vždyť jsem Čech… Ale měl bych sebou hodit, protože příště už musím dojet do Mužakova a tu lužickou cestu ukončit.