Rozpuštěný zahradník v Branickém parku

TŘÍDNÍ FOTOGRAF S DĚTMI DO STANICE CHOTĚBUZSKÉ ZOO

Když jsem řidičovi autobusové linky č. 10 chotěbuzské veřejné dopravy řekl Zum Schloss Branitz, bitte, mávl rukou a naznačil mi, že mám jít dál do vozu, takže jsem ušetřil dvě eura deset. Na další zastávce nastoupily dvě třídy chotěbuzských prvňáků a hned mě obklopily svým štěbetáním. Vůdkyní byla holčička afrického původu, již zaujal můj fotoaparát, a s líbeznou bezprostředností mě vyzvala, abych ji vyfotil. To se vzápětí stalo touhou i ostatních dětí, takže jsem cestu k zámku Branice na okraji Cottbusu prožil jako školní fotograf: mám opravdu vyfocenou skoro celou třídu, skupinově i jednoho po druhém, nevím, co by na to říkali jejich rodiče, snad se to nedovědí. Učitelský doprovod to toleroval, děti měly radost, pak si ještě prohlížely mou papírovou mapu, kterou možná viděly poprvé a také naposledy v životě. Když jsem vystupoval, loučily se se mnou, jako bych byl někým jako Pan Tau. Naštěstí pokračovaly dál do stanice Zoo, tedy nikoli na Bahnhof Zoo (chápe někdo ještě tu narážku?), ale do spořádané chotěbuzské zoo, která je hned vedle Branického parku knížete Hermanna von Pückler-Muskau.

O tomto pozoruhodném pruském aristokratovi jsem psal minule, zde tedy jen zopakuju, že to byl cestovatel, dobrodruh, voják, dandy, excentrik a – zahradník, nebo spíš parkový architekt. Narodil se 30. října 1785 v Mužakově (Bad Muskau), což je městečko v Horní Lužici ve Svobodném státě Sasko, nyní na hranici s Polskem. Jeho rodiče tvořili dost problematický pár, matce bylo patnáct, otci čtyřicet, a nerovní si byli i majetkově: zatímco otec Ludwig von Pückler byl majitelem nevelkého a prý i docela zanedbaného panství Branitz, kam jsem právě s těmi dětmi přijel, jeho matka Clementine, rozená von Callenberg, přinesla do manželství rozsáhlé panství Muskau s impozantním zámkem: tam jsem měl v úmyslu se dostat v příštích dnech. Proto se tedy Hermann psal von Pückler-Muskau. Hezky se o dětství a mládí knížete píše v předmluvě Pücklerovy knihy Dopisy Zesnulého (první díl vyšel před dvěma lety v Argu): Pücklerův otec byl mrzutý, nevrlý, uzavřený a lakomý, vůči služebnictvu se choval jako tyran. Hermann jej později označí za svého jediného skutečného nepřítele. Matka, poloviční Francouzka, byla nevyzrálá a náladová, k synovi se chovala jako rozmazlené dítě k hračce – někdy ho bezdůvodně ztluče, jindy ho zahrne projevy lásky. Většinou se k němu chová lhostejně. Není div, že se z malého Hermanna postupem času stane vzpurné a zlomyslné dítě. Naštěstí to byl jen začátek jeho bohatého a jak jen možno pestrého života.

Ten strávil na různých dobrodružných cestách, vedle Anglie a Irska objel celou Evropu, vydal se do Orientu, na Balkán, do Řecka, zastavil se i v Brně, kde po něm zůstala hospoda Semilasso, což byl jeho pseudonym. V Německu jsou s ním vedle Berlína, kde bydlel na nejlepší adrese, spojena především dvě místa, která leží na samém východě poválečného Německa (za jeho života to byl střed), v Muskau, které je spojeno s prvními dvěma třetinami života, do roku 1845, a pak ono Branitz (Branice), kam se uchýlil, když musel rozsáhlé a nákladně udržitelné panství Muskau prodat: zajímavé je, že mu ho dlouho pomáhaly udržovat honoráře z jeho cestopisných knih, což je, navzdory jejich kvalitám, věc nyní těžko představitelná, bez ohledu na velikost trhu. Nicméně jednou mu peníze došly, tak se už šedesátiletý kníže přemístil asi o čtyřicet kilometrů severněji, z Horní Lužice do Dolní, na své po otci zděděné rodové panství Branitz, jež se rozkládalo na nivách a lukách oblévaných vodami Sprévy nedaleko Cottbusu. Přemístil se tam i se svou celoživotní exmanželkou Lucií, se kterou se kdysi naoko rozvedl a odjel si hledat bohatší nevěstu do Anglie. To se nestalo, vrátil se ke své Schnucki, tedy „ovečce“, jak jí říkal, (byla o devět let starší), což mu nebránilo udržovat nejrůznější milostné vztahy, třeba s berberskou dívkou Machbabou, kterou si přivezl z trhu v Káhiře… O tom jsem psal minule. Prostě zajímavá figura. Ještě bych měl napsat, že s tou kněžnou Lucií zcela sdílel nadšení pro budování parků, čímž se potvrzuje, že pro trvale udržitelný vztah jsou snad ještě než nějaké citové či tělesné záležitosti důležitější společné zájmy, ideálně třeba právě zahradničení či přímo zakládaní zámeckých parků.

Ten v Branici je samozřejmě nádherný… Jiný ani nemůže být. Hned jsem byl nadšen a okouzlen. Na začátku je několik prušácky vzorně opravených hospodářských stavení a pak rozkošný klasicistní zámeček, který je dokonale vypucovaný a přizpůsobený úmyslu vyvolat závist a obdiv, jak si kdysi lidé krásně žili. Pochopitelně především aristokracie, ale po ní se o to snažil i méně urozený lid, přičemž nyní je to spíš naopak, čímž chci říct, že se prosazuje odspodu to horší a lepší se tomu přizpůsobuje. Znáte nějakého miliardáře, který vybuduje něco jen proto, že je to nádherné a že plody té nádhery dorostou až dlouho po jeho smrti? Já ne. Doba této čisté a ušlechtilé krásy pominula, možná ji ani lidé už moc nerozumějí, což vlastně nevadí, stačilo by, kdyby ji neničili a nechali pro ty, kteří ji milují a potřebují. To jsem si uvědomoval, když jsem se tím nádherným parkem procházel a až na výpravu kanadských penzistů jsem byl sám a nerušen, občas jen přeháňkou, jež lehce osvěžila smaragdovou glazuru rostlinstva, v níž se stárnoucí šlechtic snažil vykouzlit tvar, jako se umělec snaží o vytvoření mistrovského díla.

Přečetl jsem si, že park se rozkládá na ploše 622 hektarů: já to neměřil, ale znamená to, že tam můžete celý den chodit a pořád mít pocit, že jste ještě na některých místech nebyli, že ještě stojí za to vydat se tamtou cestičkou, obejít tamto jezírko, vystoupat tam na ten umělý pahorek, pohlédnout tamtím průhledem. Je to nekonečná rozkoš vizuální a zároveň senzitivní, jdete vlastně uměleckým tvarem, čistou přírodní estetikou, která je sice dílem člověka, ale zcela v souladu s úmysly krajiny, stromů, keřů, travin a květů. Je vhodné zásobit se nějakou svačinou, ale při jisté výdrži ani tam člověk hlady nezemře a k nějaké osvěžovně dojde. Park je to samozřejmě anglického typu, demonstrující jiný přístup k estetice než sešněrovaný park francouzský, přestože ideově ho vlastně vymyslel J.-J. Rousseau, což byl stejně Švýcar. Za Pücklerova života byla jeho součástí jeskyně s živým poustevníkem, kterého rád předváděl jeden vojenský vysloužilec, knížecí přítel, důležitou postavou byl liliput Billy, knížecí pravá ruka, vždy připravena stárnoucímu knížeti pomoci a dopřát mu pocitu, že není ještě všemi opuštěn.

Interiéry branického zámku, do nichž jsem si koupil vstupenku, byly teprve před pár lety rekonstruovány do podoby odpovídají Pücklerovu životu, jenž se tady nachyloval ke svému konci. V padesátých letech podnikne ještě několik cest do zahraničí, v Paříži se seznámí s Napoleonem III. a radí mu při zakládání Buloňského lesíka a lesa ve Vincennes u Paříže, setká se tam také s nemocným básníkem Heinrichem Heinem, za kterého zaplatí dluhy. Tedy v Branitz se pak obklopuje suvenýry z cest, pořádá spisy, vede duchaplnou korespondenci, po smrti Lucie v roce 1854 se z něho stává ale přece jen trochu podivín, nechá si narůst bílý plnovous, chodí v orientálním obleku a s nevelkým pochopením sleduje příchod moderní doby. Zajímavé je, že se ještě v osmdesáti letech jako generál zúčastní prusko-rakouské války, ale bitvu u Hradce Králové 3. července 1866 prý prospí. Jeho posledním výstředním kouskem je rozhodnutí, že se nechá pohřbít v umělé pyramidě, kterou pro ten úmysl vytvoří v parku. Je to vlastně vzpomínka na zážitek z mládí, kdy stanul před pyramidami v Gíze. Nenechá se však mumifikovat, nýbrž poručí, aby jeho tělo bylo – pochopitelně po smrti – rozpuštěno v kyselině a pak i s tou nádobou umístěno do oné mohyly. Zajímavé, že. Došel jsem k té mohyle, kníže jí říkal Tumulus, a představoval si, jak uvnitř je nějaká nádoba s rozpuštěným excentrikem. Pak jsem se otočil a šel na zastávku autobusu. Ten za chvíli přijel a byl plný dětí, které jsem fotil ráno. Přivítaly mě bouřlivě.

Jiří Peňás