Lužická zmrzlina od extravagantního knížete

STRUČNÝ ÚVOD DO PÜCKLEROLOGIe

To byl velmi pozoruhodný člověk, víte, že si přivezl z Káhiry černošku a že s ní opravdu v Německu pak žil? řekl kníže Schwarzenberg, když jsem se mu svěřil, že mám v úmyslu jet se podívat na parky, které založil ten „pozoruhodný člověk“, cestovatel, zahradní architekt, spisovatel a excentrik každým coulem, kníže Hermann von Pückler-Muskau. A já to o té černošce věděl, ale zajímalo mě, co bude kníže říkat dál, ale on už pak toho moc neříkal, tak jsem řekl, že ten Pückler byl opravdu zajímavý a že je teorie, že podle něho Karl May vymyslel svého Kara ben Nemsího, tedy vlastně i Old Shatterhanda. Na to kníže, kterému přátelé říkají Kari, trochu pochybovačně zakroutil hlavou, že je to sice možné, ale spíš si ten May představoval sám sebe.

Tak já, abych to zachránil, řekl, že je taky zajímavé, že jeho příbuzný se zastřelil u nich v Čimelicích na konci války, když jako generál SS podepsal kapitulaci a viděl, že ho čeká nejspíš ruské zajetí. – To sice jo, řekl kníže, ale to byl Pückler-Burghauss, ne Muskau, velká nacistická svině, to byla vzdálená poboční linie, ale jinak ti Pücklerové jsou významná rodina, sám jsem jich několik znal. A kam že to pojedete?

A já řekl, že do Chotěbuzi čili do Cottbusu a do toho Muskau, tedy do Lužice, a že to mám dlouho v úmyslu, od chvíle, kdy jsem se o tom výstředním pruském aristokratovi dověděl, což už je docela dost let, poprvé v parku Babelsberg u Postupimi, který on navrhoval a který je tak nádherný, že si to člověk zapamatuje a touží vidět další. Shodou okolností přednedávnem vyšla v nakladatelství Argo tlustá kniha (660 stran, přitom je to jen první díl), která se jmenuje Dopisy Zesnulého, v níž tehdy třicetiletý Pückler důkladně a s velkým důvtipem popsal Anglii dvacátých let devatenáctého století, což byly všeobecně v Evropě krásné časy, po kterých nám zůstaly parky a biedermeier. A právě v Anglii se mladý Pückler naučil milovat a ctít krajinotvorné a zahradotvorné umění, jež Angličané dovedli do nenucené dokonalosti, kterou on pak chtěl přenést do své německé vlasti: ne že by předtím parky ve střední Evropě nebyly, ale přece jenom anglický park je anglický park. Pozoruhodné, jak by řekl kníže, na tom bylo, že ten Pückler, který celý život byl trochu na štíru s penězi a pořád někde dlužil, vlastně jel do Anglie, aby si tam hledal bohatou nevěstu, což by tak pozoruhodné nebylo, kdyby tam nejel po dohodě se svou manželkou, již přitom miloval, ale nechal se s ní po vzájemné dohodě rozvést, aby byl volný pro onu obchodní transakci, se kterou ona přitom sama souhlasila, dokonce mu ji navrhla. Jmenovala se Lucie a byla to dcera významného pruského ministra a reformátora von Hardenberga (uprostřed Berlína je po něm pojmenované známé náměstí), což ale nestačilo k tomu, aby mohla financovat nákladný život manželův, ale i svůj, neboť stejně jako on milovala parky, takže jsou teorie, že ty nejkrásnější partie jsou vlastně jejím dílem, neboť exmanžel pobýval dlouho na cestách. Nicméně v Anglii si naoko rozvedený Pückler žádnou vhodnou bohatou partii nenašel (asi se moc nesnažil, navíc hledal spíš ženu s krátkou dobou dožití, čímž se to ještě komplikovalo), tak se vrátil do Muskau ke své „ovečce“, jak něžně kněžně Lucii říkal po celý život.

Ale i tahle velkorysá a oddaná Lucie přece jen trochu nelibě hleděla na to, když si její Hermann přivezl z velké orientální cesty po severní Africe a Orientu (uskutečnil ji v letech 1837 až 1840) šestnáctiletou „otrokyni“, která se jmenovala Machbaba, ale měla i další jména a Pückler jí říkal Mia cara, miláčku, z čehož je patrné, že to byl opravdu roztomilý člověk. Koupil ji jako třináctiletou dívku na trhu s otroky v Káhiře, neměla prý na sobě víc než bederní roušku, pocházela z nějakého pouštního kmene, asi beduínka. Byla nepochybně krásná a inteligentní, zbyla po ní posmrtná maska, vypadala jako egyptská Nefertiti nebo jako živá modelka Iman, ale přece jen to od knížete i v té době bylo dost odvážné, nekonvenční a možná i v rozporu s korektními mravy, ale suďme to dnes: měl ji raději nechat na trhu, aby si ji koupil nějaký šejk a strčil do harému? Bohužel dlouhý život krásné Machbabě nebyl dopřán, ve studeném evropském klimatu onemocněla a zemřela na tuberkulózu krátce po příjezdu do Německa. Pückler byl s ní prý do poslední chvíle a velmi její smrtí trpěl.

Tak to je jen stručný úvod do pücklerologie, což je v Německu velmi rozvinutá věda, které se lze věnovat do vyčerpání. Vždyť jen literární dílo, většinou cestopisného charakteru, které po sobě činorodý excentrik Pückler zanechal, čítá třicet svazků a v Německu vycházejí v nových edicích, což je ovšem zajímavé, neboť líčení tehdejší Afriky a Orientu z pozice evropského aristokrata se může jevit v naší bláznivě ustrašené době poněkud ošemetné. Ale neslyšel jsem, že by ho snad chtěli zavrhnout, i když vyloučit se nedá nic. Většina Němců si ho stejně asi nejvíc spojuje s Pücklerovou zmrzlinou (Fürst-Pückler-Eis), která se vyráběla i za časů NDR, kdy se jinak vše pruské a aristokratické potlačovalo. Ta zmrzlina spočívá v tom, že to jsou tři druhy zmrzliny (obvykle vanilková, jahodová a čokoládová) spojené mezi dvě oplatky: vsadil bych se, že tzv. ruská zmrzlina je prostě okopírovaný a zjednodušený pückler, jak je to u Rusů obvyklé. A mimochodem, stopa po Pücklerovi zůstala i u nás, tedy přesněji v Brně, a najdeme ji v tajemném názvu známého klubu Semilasso v Králově Poli čili Kénigu. Jméno Semilasso, což znamená něco jako „napůl unavený – napůl odpočatý“, používal Pückler jako literární pseudonym. A do Brna se dostalo tak, že v roce 1836 tam byl hostem u šlechtické rodiny Schaffgotschů, kde dopisoval svůj cestopis Semilasso v Africe. Stal se v tehdy německém Brně tak populárním, že byl požádán, aby svolil, že na jeho památku se může jmenovat hostinec, jenž byl jeho pobytem poctěn. Zajímavé, že. Na to, kde má podivné jméno toho lokálu původ, se pak nejspíš zapomnělo, tak mu mohlo zůstat po vyhnání brněnských Němců a za komunismu.

Ale já se konečně musím dostat ke své pücklerovské cestě, která zdaleka nebyla nijak dobrodružná, vlastně byla poklidná, jak to muži mého věku a postavení náleží. Provozována byla po železnici, která se právě během Pücklerova života pokládala i v jeho kraji, jenž tehdy ležel v samém středu Německa, nyní se rozkládá na jeho východním okraji. Cesta vedla do míst, jež jsou s ním nejvíce spojena, tedy se zámkem Branitz čili Branice u Cottbusu čili Chotěbuzi a se zámkem a parkem v Bad Muskau čili v Lázních Mužákově. Těchto nenáročných cílů lze dosáhnout lehce prostřednictvím spojení z Liberce do Žitavy a pak co hodinu se rozjíždějící soupravou do Cottbusu: do Bad Muskau, jež leží na hranici s Polskem, je to odbočka z města Weißwasser čili Bílé Vody. Ta česká jména (lepší by bylo používat názvy lužickosrbské, tedy Chóśebuz, Běła Woda a Mužakow) naznačují, že jde o území, kde slovanský živel existoval a v nějaké míře se jeho duch vznáší dosud, aspoň na cedulích s názvy obcí a ulic. Obě Lužice, Horní a Dolní, německy Lausitz, jsou tragicky rozděleny mezi kořistnické spolkové úřední země Sasko (Horní Lužice) a Braniborsko (Dolní Lužice), kus pak mezi Polsko, čehož může člověk litovat, ale od třicetileté války, kdy České království o ně přišlo, těžko bycha honit. Málokdo již tímto rozpuštěním a rozlomením přímo trpí, ba shodli jsme se se znalcem Lužických Srbů a mým kolegou Lukášem Novosadem, že asi jen málokterý Lužický Srb by si přál revokaci tohoto historického faktu, neboť by z toho moc neměl. Z pohledu z vlaku lze těžko na něco usuzovat, snad to, že kdysi krásná nádraží tam chátrají jako u nás. Jede se ostatně velmi často lesem, který se v jistou chvíli z dubového či bukového změní v borový, což se stane asi na hranici mezi Horní a Dolní Lužicí, kde už je cítit blížící se Balt, nebo jsem si to aspoň tak sugeroval. Každopádně tam jsou už červené cihlové kostely a takové ty prušácké stavby s cimbuřími a střílnami. K bližšímu popisu se ovšem dostanu v dalších pokračováních, tady opravdu šlo jen o skromný úvod do pücklerologie.