Našlapování po střepech v Deštném

CO VIDĚL V SEDLOŇOVĚ PROFESOR VÁCLAV ČERNÝ

Autobus, do kterého jsem nastoupil v Novém Městě nad Metují, projížděl právě Sedloňovem a já se pořád nemohl rozhodnout, jestli vystoupím tady, nebo dojedu až do Deštného v Orlických horách a pak se přes kopec vrátím do Sedloňova, kam jsem chtěl především. Píše totiž o něm ve třetím díle svých Pamětí profesor Václav Černý, a kdo je četl, tomu jen tak ta pasáž z léta 1945 z hlavy nezmizí. Tak jsem si tam naplánoval cestu.

Ale lístek jsem si koupil až do Deštného, což je o trochu výš, tam jsem chtěl jít taky, ale teď jsem váhal, protože jsem nevěděl, jestli se stihnu vrátit do Sedloňova, odkud poslední autobus do Náchoda, kde jsem měl nocleh, jel v pět. Bylo to mučivé dilema. Autobus, ve kterém byli ještě asi dva cestující, mezitím minul Dolní Sedloňov a už se blížil k Hornímu Sedloňovu, pln nerozhodnosti jsem si stoupl, řidič si mě všiml, přibrzdil, ale právě proto, abych ho neobtěžoval, jsem si zase sedl, řidič zakroutil hlavou, a tak jsme dojeli do Deštného, kde jsem vystoupil.

Byl jsem tu poprvé. Orlické hory vlastně neznám jinak než okrajově, člověk je ostatně přidělen v životě k jednomu, maximálně dvěma pohořím, já třeba ke Krušným horám a trochu k Šumavě, tyhlety severní hory mi byly vždycky trochu cizí, což neznamená, že bych proti nim cokoli měl. Ornitologické jméno Orlické hory – Adlergebirge se mi navíc vždy líbilo a vzbuzovalo ve mně pocity jakési dravčí nespoutanosti a vzdorovitosti, snad že musí stát po boku těch namyšlených Obřích hor s tím jejich odiózním Počítačem řepy čili Rübezahlem, změkčeným na víceméně dobráckého Krakonoše. Analogicky tady vznikla současná pseudolegenda o Rampušákovi a Kačence, údajné vládkyni hor, dvou zcela vymyšlených kreaturkách, kterými se měly po válce zdejší sudetské hory nějak počeštit a s pomocí umělých strašidýlek vyhnat německé přízraky. No, nevím, jak se to povedlo, teď jsem tam našel jediný krámek s otřesnými suvenýry, všechno ve večerníčkovském infantilním stylu, jenž může zaujmout jen velmi prostoduché stvoření. Třeba mě.

Z toho, že jsem se tu zastavil u krámku se suvenýry, který byl samozřejmě také zavřený, je patrné, že jsem dost zoufale hledal, k čemu zde napřít pozornost. A kde si dát něco k jídlu. Bylo po sezoně, ta zimní ještě nezačala a Deštné bylo jako po vymření. Otevřený byl jediný obchod, kupodivu nikoli vietnamský, kam jsem se nakonec uchýlil. Jinak bylo všechno zavřené a taky tak nějak smutné a pokažené, jak to dopadne, když takové horské hnízdo přijde o svou minulost a je z něj jen místo, kde se zaparkuje a pak se dojde na nějaký svah lyžovat. Zbyl samozřejmě krásný barokní kostel Máří Magdaleny, někde se o něm píše jako o díle samotného Santiniho, což vychází z úvahy, že Santini pracoval v nedalekém Rychnově pro Libštejnské z Kolowrat, na jejichž panství tehdy Deschnei im Adlergebirge leželo. Doložené to ale není, ale bez ohledu, jestli tam v plánech nějakou mistrovskou křivku Santini vykonal, je to kostel půvabný a dojemný, kdybych mohl dovnitř, viděl bych tam oltářní obraz kajícnice v jeskyni, ale bylo samozřejmě zavřeno. Kolem byl hřbitov, všechny starší náhrobky německé.

Vedle kostela stojí sousoší Svaté rodiny, to je další pamětihodnost, hned naproti Národní dům, opuštěný kolos horský, kdysi jistě centrum společenského života obce, nejdřív asi nějaký Gemeindehaus nebo Volkshaus nebo jak se to mohlo jmenovat. Na kusu podezdívky je vysekaný letopočet 1929, to ještě republika držela v celku a možná že zdejší Němci se s ní pomalu smiřovali, ostatně těchhle horalů se na to nikdy nikdo moc neptal, ale obecní hotel si tu postavili velký a solidní, co se v něm asi všechno mohlo odehrávat, po válce pak tedy český Nároďák a velkoubytovna, na internetu je plno pohlednic, většinou je zasypaný sněhem, před ním lyžaři ve šponovkách a s lyžemi na rameni, kolem škodovky, wartburgy, žigulíky, trabanty, socialistická idyla, taky se tehdy dalo spolehnout na to, že v zimě bude sníh. V tom obchodě, kde jsem si koupil pár housek a salám, to bylo jediné, co se dalo v Deštném sehnat k jídlu, jsem se dal do řeči s jedním chlapíkem, který tam pil lahváče, ten říkal, že v devadesátých letech se to jmenovalo Area a byly tam slavné diskotéky a taky bazén, to byla doba největší slávy, tedy aspoň co on pamatuje, ale už je to leta zavřené a asi to půjde k zemi. Lidi, co jezdí na sjezdovky, bydlí v apartmánech, nebo se vracejí domů, přespávat v nějaké staré barabizně se jim nechce, řekl ten můj vrstevník, který už vypadal taky jako starý chlap. Já se tam pak šel podívat, jedny dveře byly vyvrácené, tak jsem vlezl dovnitř, myslím, že se takovému vniknutí říká teď urbex: člověk našlapuje po střepech a čeká, kdy se proboří nebo šlápne do něčeho strašného, hledí na ty zpustlé místnosti, které byly kdysi plné lidí, ještě tam jsou jekorové koberce a vekslácky vypadající barové pulty, všude zrcadla a pak taky vykachlíčkovaná díra, ve které byl ten bazén, je to cítit plesnivinou a devadesátými léty, kdy ještě trval, ale už končil svět bez internetu a sociálních sítí a večer se chodilo trsat na dýzu, blikaly tam stroboskopy, všude byly zrcadlové koule a sexuální život měl jaksi přímočařejší rysy. Ne že bych to přímo vyhledával, ale trochu to pamatuju.

Tak jsem dokončil výzkum a zase se rozhodoval, co budu dělat a kudy půjdu do toho Sedloňova, o kterém píše Václav Černý, jenž pocházel z České Čermné, což je odtud asi tři hodiny cesty, pěšky pochopitelně. Přijel sem hned první poválečné léto, bylo mu čtyřicet, měl za sebou několik měsíců na Pankráci a výslechy na gestapu, ale hlavně toho měl hodně před sebou, jak doufal. A byl asi plný nadějí a tady, v rodném kraji, se měl nadýchat nové svobody. Chodil po horách, věděl, že se tady přechází z vesnic českých do německých, jako do toho Sedloňova, německy Sattel, kam přijde jednou navečer, zajde do kostelíka: „... hlava na hlavě, všichni mlčeli, i kněz u oltáře tváří k množství, a bylo to ticho tak strašlivé ve svitu planoucích svěc, že jsem se neodvážil postoupit od prahu. Mžikem a sama mi přišla představa z lidové pohádky mého dětství o mši mrtvých, na kterou se na Velkou neděli dostaví dívka, jež si ráno příliš a ještě za tmy přispíší; slaví ji, hodinu před mší živých, mrtví vstalí z hrobů, u oltáře dávný nebožtík-farář, a jen dívčina babička, loni zesnulá, dívku zachrání kynouc jí mlčky prstem ke dveřím, než ji mrtví rozsápou. Také já jsem utekl. To se vesnice loučila s rodným hnízdem a svými předky, starci i děti do posledního červíčka, a před svým hromadným odchodem nazítří se naposled němě modlila. Bylo to nesnesitelné. Na tom pochodu z hor tři hodiny daleko na vlak pak toho faráře v lesní úžině Pekla nad Metují strážci průvodu zastřelili, nevím proč, snad chtěl do ciziny s sebou propašovat mešní kalich svého stáda.“

A já jsem teď šel taky do Sedloňova, ale jinou cestou než Václav Černý. Vyšel jsem od školy, kam v červnu 1945 nahnali německé obyvatele Deštného, stoupal jsem vzhůru směrem ke kladským hranicím, pak cesta začala stoupat docela prudce, na hranici lesa stála boží muka a já si představoval, že tady možná někde končila cesta některých těch lidí ze školy, které hnali směrem do Kladska, které ovšem právě přestalo patřit do Reichu, ale stalo se součástí posunutého Polska, takže se moc nevědělo, co s těmi ženskými a starci, tak mnozí skončili s kulkou v jámě tady někde na těch kopcích, byl to způsob, jak proces čištění od německého živlu urychlit a zefektivnit a vůbec se s tím nemazat. Takových hromadných hrobů se tady v posledních letech našlo víc. A já jsem hekal a byl rád, že cesta se pomalu stáčí a vede po souřadnici, a už jsem šel kolem prvního bunkru, kolem těch fantastických řopíků, těch svědků odhodlání se bránit. Na cestě pod sedloňovských vrchem jich je asi patnáct, vyrůstají z lesní půdy a vypadají jako šedé lebky netvorů. Pak jsem scházel do Sedloňova, ale už mi jel poslední autobus, který jsem tak tak chytil.