Ostřihom

Ostřihomská bazilika je jako obří šnek, který vylezl na kopec, vystrčil tykadla a už je zapomněl dát zpátky. Ta tykadla, to jsou dvě věže po stranách, šnečí ulita, to je ta mohutná zelená kopule, která je snad třetí nebo čtvrtá největší v Evropě, což odpovídá sebevědomí Uher v době, kdy ji nad Dunajem vztyčovali. Stavba zabrala kus 19. století (stavělo se v letech 1822 až 1869), neboť takové kostely se stavějí dlouho a na věčné časy, ke slávě říší, jež mají chránit a symbolizovat. Ta říše se jmenovala Země koruny svatoštěpánské a Ostřihom (Esztergom) byla v té koruně obzvlášť důležitým klenotem, z hlediska historického a duchovního jejím středem, zlatou přezkou připnutou na stužku Dunaje, který od roku 1918 odděluje Maďarsko, tedy to, co zbylo z Uher, od Slovenska čili Felvidéku, Horní země.

Ostřihomské návrší nad Dunajem, s bazilikou a zbytkem hradu, to je uherský Svatý Vít s Pražským hradem dohromady. Zde se usídlil Gejza, kníže Maďarů, které o sto let dříve přivedl z asijských stepí Arpád, zakladatel dynastie. Roku 973 (od toho roku máme v Praze biskupství) tady založil svůj ještě polopohanský dvůr, kde se šamani a stepní božstva střídali s prvními kněžími, kteří pak převládli za Gejzova syna, svatého Štěpána, jenž se na ostřihomském hradě narodil ještě s pohanským jménem Vajk. Na Vánoce roku 1000 ho tady – aspoň podle tradice – pokřtil náš Slavníkovec, svatý Vojtěch, ten je tu uctíván jako patron baziliky, kterou založil v roce 1010 právě svatý Štěpán: Vojtěch se maďarsky jmenuje Adalbert čili Béla. Těmito ostřihomskými akty se Uhry staly během sta let definitivně křesťanskou a evropskou zemí, což dosud rádi zdůrazňují se vší maďarskou urputností.

To místo je pro Maďary důležité, ba posvátné, což ovšem člověka, třeba Čecha, který tam přijede takhle v červnu na dva dny, nemusí děsit. Já tam přijel od jihu ze Szentendre (viz minulý díl), takže když jsem vystoupil z autobusu, tak jsem viděl baziliku z druhé strany, než ji našinec většinou vidí, tedy ze severu, od Štúrova, ze strany slovenské, odkud je na ni zvlášť hezký pohled přes Dunaj. V letech 1945 až 2001 se na ni dalo jen hledět, nikoli se k ní přiblížit, neboť most, který vedl od roku 1895 mezi městy Parkány a Esztergomem, neexistoval: Parkány se jmenovalo Štúrovo před tím, než bylo věnováno Štúrovi, ale Maďaři, kteří i tam převládají, mu dál nejspíš říkají Parkáň. Most se stal obětí ústupových bojů na konci druhé světové války a já si pamatuju, že když jsem jel v osmdesátých letech vlakem do Bulharska, tak jsem u Štúrova na ostřihomského slimáka užasle hleděl, stejně jako na trosky pilířů onoho secesního mostu, který tam už zas ve své kráse stojí. Most nese jméno Marie Valérie, což bylo pěkné gesto vděčných Maďarů jejich milované panovnici Alžbětě čili Sissi, která je měla tak ráda, že pro ně na Budíně porodila císařskou holčičku, „uherské dítě“, Marii Valérii, která ovšem lásku k Maďarům ve svém vzrostlejším věku neprojevovala a maďarštinu, kterou na ni od dětství matka, rodem Bavoračka, zkoušela mluvit, přímo nesnášela. Most už jí odňat nebyl, k čemuž přispělo i to, že za komunismu, kdy by se tak jistě stalo, neexistoval.

Claudio Magris, s jehož cestopisem Dunaj (česky 1992) vždy tímhle směrem cestuji, v kapitolce o Ostřihomi píše, že „obrovská klasicistní katedrála, která se tyčí nad Dunajem, má v sobě studenou, mrtvou monumentálnost hrobky a ledově z ní čiší světská moc či nadřazenost“. No, nevím, moje metafora se slimákem mi přijde taková střídmější a výstižnější. Ledově z ní v ty teplé letní dny věru nic nečišelo, kopule spíš působila jako sluncem roztopený plát, nanejvýš uvnitř byl příjemný chládek a hrobka vespod, kde je pochován mimo jiné antikomunistický kardinál a ostřihomský arcibiskup Mindzsenty (zemřel roku v exilu 1975 v Rakousku), jehož kosti sem byly přeneseny až po pádu komunismu, mi přišla téměř útulná, jak to v hrobkách či kryptách má být.

Když tam v polovině osmdesátých let Magris byl, tak se chtěl jít podívat do muzea Bálinta Balassa, jenže bylo zavřeno a před domem jen hromada suti. Balassa byl jedním z prvních básníků maďarské literatury, který, jak se na uherského básníka sluší, psal také erotickou poezii a padl tady v Ostřihomi hrdinskou smrtí při boji proti Osmanům. To bylo v roce 1594, kdy Turci ovládali Esztergom už padesát let a na kopci i v podhradí se tyčily minarety a nejcennější části ostřihomského hradu přečkaly jen díky tomu, že si z nich Turci udělali mešitu. Baronu Balassovi, který psal také slovensky, rozdrtila dělostřelecká koule obě nohy, což trochu připomíná jiného bojujícího literáta proti Turkům, Miguela Cervantese, kterému střela zmrzačila v bitvě u Lepanta jen rameno, takže to přežil a mohl jednou rukou, neví se přesně kterou, napsat Dona Quijota. Maďar měl smůlu a amputaci končetin, zajisté neodbornou, nepřežil. Ale muzeum už bylo otevřené, bylo malé a zaprášené a místo posmrtné schránky renesančního básníka tam byla sbírka středověké keramiky, zrcadel, starých knih a modelů dunajských lodí v lahvích. Turci od Ostřihomi odtáhli po porážce u Vídně roku 1683 a nechali po sobě zpustlý hrad, rozbité kostely a džamiju (menší mešitu) dole v podhradí, kterou nedávno hezky rekonstruovali a udělali z ní příjemnou kavárnu s muzeem, ve kterém si můžete vyzkoušet poklony k Mekce a vylézt jako muezzin do půli minaretu, což jsem udělal. Pak tam mají ještě model vodního kola v poměru 1 : 1, který mi průvodkyně vysvětlovala angličtinou podobnou té mé, takže jsem složitý princip osmanského vodovodu báječně pochopil: jde v podstatě o to, že se tam naleje voda a ono to teče pořád dokola.

Ale Ostřihom je kromě toho všeho opravdu také pěkné a příjemné město. Dole je plné barokních a rokokových domů, které jsou tak akorát udržované, aby člověk jako já nenadával, ale jen se tak příjemně poflakoval. Lítost budilo jen několik opuštěných hotelů z komunistické éry, které mně připadají krásné (jsou vesměs ve stylu brutalismu), ale masové potřebě už asi nevyhovují. Je to město akorát tak velké, tedy malé na to, aby se dalo několikrát za dva dny projít a pak se vrátit na obzvlášť hezká místa a tam si sednout na kašnu, sníst broskev a pak si vyráchat ruce ve studené vodě. To jsem udělal asi dvakrát na hlavním Széchenyiho náměstí, kde je opulentní trojiční sloup se sochou svatého krále Istvána čili Štěpána, jenž tam, pokryt dlouhým vousem, drží v ruce korunovační jablko s dvouramenným křížem a vypadá to, jako by nabízel menší meloun, na kterém vyrašila větev. Za ním je barokní palác, sympaticky přikrčený a omšelý, ale tak, že to dokonale harmonizuje s nádherně okrovou omítkou, jejíž sytý odstín je snad nejlahodnější barva, jakou lze dům okrášlit. Ten palác patřil jistém Jánosi Bottányimu, husarovi, který vyháněl odsud onoho roku 1683 Turky, ale pak se přidal na stranu Rákócziho povstání proti Habsburkům, což je taková maďarská složitost, že zde nebudu vysvětlovat, o co šlo. Maďaři to asi vědí, když se tam po knížeti Františku Rákóczim jmenuje kdeco, a ostatní to nemusí moc zajímat. Prostě Maďaři mají vzpouru v krvi a tak to má být.

Ale mají v krvi i jiné věci. Třeba schopnost postavit, užívat a udržovat krásné lázně. Ne nutně termální, ale obyčejná městská koupaliště, prostě fürdó, což je jedno z maďarských slov, které stojí za zapamatování, pak ještě třeba szeretlek a allomás. Ostřihomské koupaliště je obzvlášť nádherné: udržuje předválečnou eleganci, kdy se koupaliště stavěla tak, jako by šel člověk do kavárny, jen se k tomu svlékl do plavek a dál reprezentoval důstojný městský stav. Co má být natřeno, je natřeno bíle, nejsou tam žádné blbé reklamní cedule, a dokonce si představte, že tam ani nepouštěli marťanskou antihudbu. Voda jiskřila v modrém bazénu a na jeho hladině se odrážel obrovský kamenný šnek, do kterého pralo slunce a v noci ho něžně olizoval měsíc.

Šnek, který se zastavil v Ostřihomi