Kde se v Ząbkowicích vzal Frankenstein?

PRVNÍ DÍL Z PODZIMNÍ CESTY DO DOLNÍHO SLEZSKA

Po cestě z Prahy do Wrocławi, nedaleko českých hranic, auta míjejí odbočku na Ząbkowice Śląskie, malé město, které jim sotva stojí za pozornost, neboť již svým názvem poněkud svádí k podceňování. Čech, který nepronikl do záludností polských nosovek, si většinou myslí, že se tomu říká Žabkovice, což se mu možná spojí s večerkami, které máme společné, i když polské se mi zdají lépe vedené a zásobené.

Možná že trochu jiný efekt by vyvolala cedule Frankenstein, jak se to slezské město vlastně po celou dobu své historie jmenovalo. Tedy až do roku 1945, kdy mu polská přejmenovávací komise přidělila úplně jiné jméno. Ani Poláci ale moc nevědí, co vlastně znamená: několika jsem se ptal, oni pokrčili rameny, řekli no, Zounkovice, co by pan chtěl…

Již dlouho jsem se tam chtěl jet podívat. Podzim, když se podaří, je ideální doba na výpravy do těch krajin a měst, které se vyznačují prudkou melancholií, zalitou zlatem listí a stříbrným oparem. Medový svit podzimního slunce trochu změkčuje účinek těch většinou tesklivě oprýskaných domů, rozpadajících se nádraží a opuštěných vil, té zapadlé Niederschlesien. Tak jsem cestou přes Kladsko s přestupem v Kamienci Ząbkowickém, obřím nádraží z pruských dob, kde na zčernalých cihlách prosvítá nápis Kamenz in Schlesien, dojel do Frankenštejnu, jak tomu městu říkali i Češi a znali ho jako součást Českého království, dokud o něj nebyli v roce 1742 připraveni loupeživým výbojem Fridricha II. Byla už tma, takže kdysi honosná, nyní zpustlá nádražní hala byla milosrdně překrytá soumrakem. Šel jsem nádražní ulicí plnou vil z časů dávno minulých, už v nich dávno nebydlela honorace, ale pokud se tiše neměnily v ruiny, byly na nich červené štítky s bílou orlicí, tedy úřady a instituce, které je kdysi zabraly. Blížil jsem se do města, jež mělo to utajené vzrušující jméno, které je známé po celém světě, ale jen zasvěcenci by ho hledali tady, v Ząbkowicích, ve městě, o kterém slyšel nejspíš jen málokdo a asi by jen složitě chápal, jakou to má všechno souvislost a logiku. Co má tohle město společného s nejslavnějším monstrem klasické fantastické literatury, postavou, kterou každý zná, i když většina si myslí, že se jmenuje Frankenstein: on však žádné jméno v knize nemá, tak se jmenuje jeho tvůrce, ten doktor Viktor Frankenstein, jenž experimentuje s galvanizováním lidských ostatků, čímž si hraje na Boha a rozpoutává síly, které nedovede zastavit. A tohoto „moderního Promethea“, jak zní podtitul, jeho autorka, devatenáctiletá Mary Shelleyová, možná pojmenovala po tomhle městě, po Zoubkovicích ve Slezsku! Zvláštní, že. Taky se to monstrum mohlo jmenovat Zoubek…

Tak jsem došel do jediného hotelu ve městě, v recepci si od unavené a mlčenlivé slečny s velkými nehty a fialovými vlasy vyzvedl klíče, zbavil se batohu, kterému se polsky říká plecak, což je užitečné vědět, a vyšel na večerní procházku do města. Bylo úplně prázdné a tiché, otevřený byl na náměstí jediný kebab, ale moje srdce plesalo, jinak nikde nikdo. Bylo tam všechno, co romantik má rád, městské hradby, siluety starých kupeckých domů, štíhlá věž neogotické radnice (právě se opravovala, druhý den mi řekli, že lešení se bude sundávat za čtrnáct dní), temný stín gotického cihlového kostela velmi teutonského stylu, taky hranatá škatule polského paneláku, který zabral celou jednu stranu původně středověkého čtvercového náměstí. Z něj všechny ulice vycházely symetricky do různých stran, jak to u těch kolonizačních měst a městeček bývá. Na konci jedné té středověké uličky se vynořovala významná atrakce města, Krzywa Wieża, opravdu až komicky zakřivená středověká věž, která se celá jakoby koketně prohýbá v bocích. Udiveně jsem na ni hleděl, věděl jsem sice, že tady má něco takového být, ba jsem si i přečetl, že by se Ząbkowicím mohlo říkat „slezská Pisa“, ale míra bizarní křivosti mě přesto udivila. Zajímavé je, že se prý neví, jestli to už v tom 13. století nepostavili schválně nakřivo, snad pro zvýšení turistického ruchu. Prý tam byl kdysi, před požárem v 19. století, nápis Ich Hans Weiss baute diesen Thurm schlecht mit Fleiss. Tedy: Já Hans Weiss postavil jsem z pilnosti tuhle věž šejdrem. To by Němcům odpovídalo. Jiná teorie je, že se věž vychýlila po místním zemětřesení, nabízí se i možnost, že by do ní někdo strčil. Víme kdo… Chvíli jsem pod ní stál, pak ji zkusil podepřít, jak se to dělá v Pise, a vrátil se do hotelu. Nemohl jsem se dočkat rozbřesku.

Po snídani (polské snídaně v hotelích jsou především vajíčkovomajonézové s velkým podílem kopru, na to se vždy těším) jsem se vydal prozkoumávat město, jehož polskost se nyní za plného světla projevovala mnohem silněji než za tmy. Hned vedle hotelu stojí velký památník ve tvaru orla, na jehož křídlech byly vlastenecké nápisy, kousek dál byl park Sibiriakow, Poláků odvlečených NKVD na Sibiř, ti, kteří přežili, pak nalezli domov tady na západě. Z kostelů vycházel lid a také vůně čerstvě vykonané mše. Před dominikánským klášterem byla cedule, kde jsem si přečetl, jak ho na jaře 1428 přepadli husité a co potom naši boží bojovníci udělali třem mnichům: jednoho rozsekali na kousky v sakristii, druhého upálili na hranici z dřevěných soch madon a svatých a třetího nejdřív pověsili na městskou bránu a pak se do něj strefovali oštěpy a šípy. Jejich pozůstatky jsou uchovány po straně oltáře. Krutým výjevem jsem se přiblížil k jiné výrazné frankensteinské historii, kterou se možná nechala inspirovat geniální Mary Shelleyová, když onoho deštivého a chladného léta 1816 (rok předtím vybuchla v Indonésii sopka Tambora, tak se moc nedalo chodit ven) si v dobré společnosti jiných géniů, manžela Shelleyho, lorda Byrona a jeho osobního lékaře (možná milence) Polidoriho, krátili na břehu Ženevského jezera volnou chvíli vyprávěním hrůzostrašných historek. A je teorie, že tam se Mary dověděla, možná od Polidoriho, kterého takové věci obzvláště bavily a přitahovaly, o strašlivé historii ve městě Frankensteinu.

Tam v lednu 1606 vypukla morová epidemie nebývalé síly, během několika týdnů zahubila třetinu obyvatel, něco přes dva tisíce lidí. Příčinou však nebyla obvyklá morová rána, ale dalo by se říct biologický terorismus. Ten proti městu rozpoutala zločinecká skupina několika hrobníků a jejich pomocníků a pomocnic, kteří vyrobili jakousi jedovatou chemickou látku, dnes by se řeklo zbraň hromadného ničení. Tou pomazávali kliky od dveří, sypali ji do studní, přidávali do mouky, prostě chemická jednotka v akci. Každou tu oběť po smrti okradli, řekneme jako pracovníci zločinné pohřební služby. Takhle terorizovali Frankenstein asi půl roku: připomínám, že tehdy bylo město součástí Koruny české, takže to de facto byli naši spoluobčané. Když je pak chytili, přiznali se na mučidlech k dalším příšernostem, třeba k pojídání srdcí novorozeňat, vaření lektvarů z mrtvých atd., zkrátka šílená banda. Taky je pak tehdejší spravedlnost pěkně před upálením pomučila: různé trhání vnitřností, usekávání údů, lití rozžhaveného olova… Vyšly o tom zprávy v různých evropských novinách, takové věci se vždycky četly jako první.

Mně to teď vyprávěl zaměstnanec místního muzea, ovšemže polsky, takže ta líčení ukrutností zněla ještě o něco ukrutněji: Wyrwali serca z ciał noworodków i zjedli je. Když jsme tam vešel, nejdřív se divil, co tam dělám, pak mi řekl, ať si jdu prohlídnout první patro, že se zatím připraví. Prohlížel jsem si tedy panely s historií Ząbkowic za lidového Polska, pak se ozval hrozivý zvuk a já čekal, že dole bude stát Boris Karloff v masce Frankensteina, ale ten pán jen pouštěl video. Přehrál mi prvního filmového Frankensteina z roku 1910 z produkce firmy Edison a potom začal vyprávět o strašné bandě grabarzů. Když skončil, poslal mě do sklepa, kde byla úplná tma a na konci blikala červená lampička, ozařovala cosi jako umrlce, jenž po mně vztahoval ruce. Rychle jsem se otočil a pelášil pryč. Byl jsem rád, že město je v dobrých rukou.