Deštivá svoboda ve Freistadtu

VZPOMÍNKA NA SLIBNÝ ZAČÁTEK LÉTA V HORNÍCH RAKOUSÍCH

Byl hezký a nadějný začátek léta. Už druhý den jsem byl v Horních Rakousích, hned ale u hranic, v Mlýnské čtvrti čili Mühlviertel. Z pohledu rakouského je to konec světa a zapadákov, z našeho směru je to vstup do civilizace. Mně se tam nejvíc líbí ty krásné zachovalé selské statky s typicky kropenatými kamennými zdmi, říká se tomu Steinbloß. Začínají hned za hranicemi, divil bych se, kdyby kdysi nebyly i na naší straně. Ale víme, jak u nás dopadly.

Tehdy se zdálo, že koronavirus se vrátil do čínských věčných lovišť, všude ale po něm zůstala divná vůně dezinfekce, a když opatrní Rakušané vlezli do obchodu nebo do autobusu, nasazovali si na nos roušku, což už se u nás skoro nedělalo. Já ji používal taky, abych nenaplňoval klišé problémového Čecha. Měl jsem ji i celou cestu v prázdném autobuse do Freistadtu z blízkého Bad Leonfeldenu, kam jsem den předtím přišel pěšky od Vyššího Brodu. V Leonfeldenu jsem přespal v malém hotelu s českým personálem a rakouskou „Gmiatlichkeit“: to je rakouská varianta německého Gemütlichkeit, slovo, které se dá přeložit, ale je lepší, když člověk pozná, o co jde. Ráno jsem se šel projít po tom útulném („gmiatlich“) lázeňském městečku, každou chvíli se ohlížel za pěknou žlutou radnicí, která vypadala jako malé barokní štokrle. Mezitím se začalo zatahovat, a když jsem nastupoval do autobusu, tak barokně vypadala i oblaka.

Přijel jsem do Freistadtu, to už docela pršelo, bez deštníku, ale v roušce. Minul jsem pivovar a vešel jsem vysokou Lineckou bránou s nápisem K. K. Landesfürstliche Stadt Freystadt (Císařsko-královské knížecí město F.) do města, kde jsem už jednou byl před dvaceti lety, ale tehdy o tom ještě nepsal. Byl jsem si jist, že se tam nic nezměnilo, protože rakouská města většinou zůstávají rozumně pořád stejná a stačí je jen udržovat a jemně vylepšovat. Dalo by se říct, že je to město velmi podobné potenciálně hezkým městům z jižní poloviny Čech i Moravy, ovšem s tím rozdílem, že tady se k němu lépe chovali a chovají. Hned jak jsem do něj vstoupil, cítil jsem se tam jako doma, takže jsem vlezl do prvního staromódního penzionu, na který jsem narazil, a hned si šel lehnout, jako bych byl opravdu doma. Venku se zatím rozpršelo.

Když jsem si říkal, že přece neproležím celý den v posteli, i když útulné, oblékl jsem si svršky a vyšel ven, ale ono spíš pršet teprve začínalo. Z blízkých kopců se valily mlžnaté cáry a dobývaly se za městské hradby, jako se o to kdysi pokoušeli naši husiti, pro které tohle bohaté městečko bylo, jak se říká, lákavé sousto. Město se díky těm hradbám, které tam pro jistotu zůstaly dodnes, uchránilo, husiti tady vypálili jen špitální kostel Panny Marie před hradbami, kousek od České brány, Böhmertor, kam se do města přichází od severu, tedy z Čech. Já k němu šel z jihu, skrz město a pak už vyloženě pospíchal, abych nezmokl. V Rakousku se kostely kupodivu ani kousek od těch českých hranic nezavírají, tak jsem se do toho kostelíka schoval. Prožil jsem v něm asi hodinu a půl, protože déšť sílil a já párkrát vyšel ven a opět rychle zacouval pod gotickou klenbu, která byla od husitských dob zase opravena. Střídavě jsem hleděl na oltář a na kruchtu, pak si v šeru četl, táhl jsem s sebou Čornejovu bichli o Janu Žižkovi, klížily se mi oči, na chvíli jsem i usnul. Bylo to příjemné, že na to vzpomínám ještě teď, uprostřed podivného října.

Poslouchal jsem tedy to letní šumění deště v prázdném kostelíku, kam za celou dobu nikdo nepřišel, možná nějaké stíny mrtvých z okolního hřbitova. Seděl tam jen jeden zmoklý Čech a četl si právě o tom, jak tady v tomhle kraji u hranic mladý Jan Žižka loupil a přepadával obchodní cestující s družinou lapků, které vedl Matěj zvaný Vůdce, jehož ale nakonec dostihli, partu rozprášili a jeho v roce 1409 státní orgány na náměstí v Českých Budějovicích pověsily. Žižka dostal od krále Václava IV. milost, pak se dal na nápravu hříšného světa ohněm a mečem, ale sem se už asi osobně nevrátil, aspoň Petr Čornej o tom nepíše, možná měl špatné svědomí a poslal za sebe jiné. Mezitím přestalo na chvíli pršet a já se Českou bránou zase vrátil do města.

Freistadt je první rakouské město za hranicemi směrem na Linec. Leží na pradávné obchodní stezce, po které se plahočili už v době bronzové soumaři s nákladem všeho možného, hlavně soli, kuchyňského náčiní a lehčích drog, z druhé strany pak směrem na jih šli kožichy, slanečci a call-girls. Když sem přišli Slované a chvíli to tady ovládli, dali tomu místu jméno Zahlow, což se možná dá vysvětlit tak, že se tady ze stezky „zahne“, z čehož se vyvinul starý český název Cáhlov, se kterým se ještě lze setkat ve starší literatuře. Dneska to už neznají ani v Budějovicích na nádraží, i když nemohu říct, že bych to zkoušel. Když tady ve 12. a na začátku 13. století Babenberkové vytvářeli z bavorské východní marky zemi Österreich, které Češi (a ještě Slováci, kteří to mají od nich) jako jediní na světě říkají Rakousko, tak posouvali hranice až k Dolnímu Dvořišti. Cáhlov, kde mezitím převládli Rakušani, se jim hodil jako základna proti rozpínavým Čechům. Využili toho, že přes město vede ona významná obchodní cesta, a nabídli obyvatelstvu, že by z toho mohlo něco mít. Tak vznikl, uvádí se rok 1220, Freistadt, Svobodné Město nebo řekněme Svobodov čili Freetown. Konkrétně ta svoboda spočívala v tom, že místní měli právo svobodně vybírat poplatky za průjezd městem a obchodníci povinnost je platit. Kromě toho se tady kupci museli tři dny zdržet a nabídnout zboží k posouzení a prodeji, takže do Čech přišlo zboží už probrané: Možná bychom takovýhle protekcionismus mohli považovat za příčinu českého zaostávání a požadovat po letech nějaké kompenzace. Chvíli jsem uvažoval, jestli si nepůjdu stěžovat na radnici, ale pak jsem se uklidnil lineckým koláčkem, který jsem si dal ke kafi v jedné městské kavárně na hlavním náměstí, jež se jednoduše jmenuje Hauptplatz.

To je spořádaně obdélníkové a nese jasné znaky středověkého založení. Vždy člověka jako já okouzlí, jakou měla ta středověká města logiku, na které není co měnit. Náměstí dosud slouží jako trh, kam přivážejí sedláci z okolí své sýry, brambory a špek. Uprostřed kašna a pranýř, za baroka přibyl mariánský sloup, víc toho není potřeba. Nejlepší domy měli měšťané kolem radnice, protože to byla jejich věc. Na trochu vyvýšeném místě stojí kostel, jehož hodinová věž, která připomíná třeba u nás píseckou, je odevšad vidět. Uličky jsou sestaveny v pravoúhlém řazení, ta nejdelší se nejdřív jmenuje Eisengasse (Železná) a pak se proměňuje v Salzgasse (Solná): ta vede k solnici (Salzhof), neboť jsme na stezce ze Solné komory. Příčná ulice se jmenuje Waaggasse, protože tam se to zboží vážilo, aspoň já mám takové vysvětlení. Domy v nich jsou gotické a malebné, s arkýři, které vypadají, že se nevejdou do domu. V jednom tom domě se narodil malíř Karl Kronberger, kterému se říkalo „rakouský Spitzweg“, což, jak znalci vědí, byl oblíbený malíř Adolfa Hitlera, aniž však za to chudák Spitzweg mohl: já ho mám taky rád. Jiný, ještě zajímavější malíř z Freistadtu se jmenoval Aloys Zötl (1808–1883), kterého papež surrealismu André Breton tituloval jako předchůdce surrealismu, neboť maloval podivuhodně vypadající zvířata, slony, opice, žirafy, velryby, jež nejspíš na vlastní oči nikdy neviděl: doporučuju si ho najít na internetu.

Na druhé straně náměstí je zámek s bergfritem čili strážní věží. V ní nejsou svědci Jehovovi, ale muzeum, v každém podlaží jedna expozice pro nějaký cech: hasiči, ponocní, trubači, mydláři, perníkáři, panny helmbrechtné, za nimiž se od začátku 90. let jezdilo na druhou stranu hranic, ani nevím, jestli tam ještě jsou, asi už méně, časy se mění. Nakonec jsem vylezl až nahoru a hleděl na městečko, které se rozkládalo pod věží. Mraky olizovaly spořádaně sestavené kopce v okolí a zalévaly je vláhou a vlhkostí. Byl to nadějný začátek léta. Rád na něj teď vzpomínám.