Štír českých dějin ve Štýrském Hradci

PROČ SI NEZAJET DO GRAZU, KDYŽ TAM JEZDÍ VLAKY

Pětkrát denně odjíždí z Prahy přímý vlak do Štýrského Hradce, první ráno ve tři čtvrtě na pět, poslední půl hodiny před půlnocí. Trvá to sice skoro sedm hodin a člověk si musí docela připlatit, ale zvlášť poslední dvě hodiny z Vídně do Grazu stojí za to. Rakouská Jižní dráha (Südbahn) tam za pověstným Semmeringem vystoupá do výšky skoro tisíc metrů a ve velkolepých obloucích přejede mezi skalami hranice mezi Dolními Rakousy a Štýrskem, čímž se už před sto osmdesáti lety stala první horskou železnicí na světě. Výhledy jsou tam impozantní, ale je lepší tam jet asi rakouskými vlaky, neboť České dráhy se ani v „railjetu“ Vindobona neobtěžují umýt okna, takže člověk na to zírá přes matné sklo, čímž si stále až do Grazu připomíná vlast. Rakouské spolkové dráhy (ÖBB) jsou sice čisté, ba vypulírované, ale zas neřestně drahé, takže všude máte něco.

Za Mostem nad Můrou, německy Bruck an der Mur, se krajina poněkud zklidní a též zindustrializuje a do Hradce pak vjede širokým údolím, jímž protéká ona Mura, což svádí nazývat ji Můrou čili Alptraumem, což nevím, zda vyzní, neboť německy se, pokud vím, říká těm roztomilým motýlkům Nachtfalter nebo také Motte, což je ovšem mol. No, v každém případě řeka Mura protéká Štýrským Hradcem dost svižně, ba divoce, je poznat, že je to chladná a kamenitá řeka z hor, a koupat se v ní asi moc nedá, nejspíš ani v horkém létě.

Byl ovšem podzim, ale teplý podzim, jenž byl tu ještě oteplován fénem, kterým se zde již ohlašují ne už tak vzdálené břehy jaderské. Lehce si tady může člověk vsugerovat, že je vlastně již dost na jihu, slovinské hranice ostatně nejsou daleko, jméno Graz opravdu má slovanský původ, tedy Gradec, což i vysvětluje přítomnost mediteránních, či možná spíš balkánských koček lidského původu, které ve velmi výstavních pozicích posedávají v kavárnách na břehu té Můry nebo obsadily atraktivní výhledy ze Zámeckého kopce, Schloßbergu. Možná tyhle luzné zjevy měl na mysli kníže Schwarzenberg, když jsem s ním krátce předtím svou cestu do Štýrska konzultoval a on se vyjádřil, že Štýrský Hradec se vyznačoval vždy tím, že tam jsou nejhezčí holky z Rakouska. A přikládal to právě tomu pozitivnímu mísení dinárského a alpinského typu, jež má za výsledek výskyt ztepilých krasavic, k nimž jsem se ale moc nepřibližoval.

Zato jsem se brzy po vystoupení z vlaku jal přibližovat k onomu Schloßbergu, který se opravdu píše archaicky s ostrým s (Schloss jinak se dvěma s) a jenž trčí zhruba uprostřed města, asi jako třeba Špilberk v Brně. Zámek tam ovšem už není, ani onen hradec či hradiště či snad Burg, protože ten jim za napoleonských válek vyhodili do povětří naštvaní Francouzi. Důvodem toho naštvání bylo, že se jim po tříměsíčním obléhání v létě 1809 nepodvolili stateční obránci pevnosti pod vedení plukovníka rytíře von Hacknera, který byl pak povýšen na hraběte zu Hart, tedy asi z Tvrdákova, a ve dvacátých letech velel před penzí pevnosti v Brně, takže opravdu je to trochu Spielberg… Když po prohrané bitvě u Wagramu (to je kousek od Vídně) museli Rakušané kapitulovat a podepsat v červenci 1809 schönnbrunský mír, Napoleon byl prý tak vzteklý, že všechno, co na tom kopci bylo, mělo zmizet a vrch měl zůstat zcela holý. Obětí pomsty měla být i slavná Hodinová věž, která je na každém suvenýru z Hradce, z čehož je patrné, že ji tam nechali. Hradečákům se podařilo Francouze obměkčit a za slušnou úplatu ji odkoupit, díky čemuž může být na těch suvenýrech. Podobá se trochu takové divné renesanční trafostanici nebo rekvizitě z nějaké zahradnické pohádky, zblízka ale působí jaksi starobyleji a důstojněji než zdálky. Zajímavé na ní je, že má delší a větší hodinovou ručičku než minutovou (tu tam přidali v 18. století, když se začaly počítat minuty), což je vlastně logické, protože většinou se ptáme, kolik je hodin, a ne kolik je minut.

Celý ten kopec je pamětihodnostmi a historií prošpikován, a to doslova, protože je provrtán vertikálně šachtou, jíž jezdí nahoru a dolů zdviž. My však vystoupali po vnějších cikcak schodech, jimž se říká schody Válečné (Kriegessteige), neboť je za první války postavili váleční zajatci, prý většinou Rusové, zajisté nikoli dobrovolně a ve volném čase. Jsou dost strmé a již v polovině výstupu se člověk jako já musí zastavit a trochu oddechovat, přičemž předstírá, že se hlavně chce rozhlédnout. A nutno říci, že výhled na město tímto směrem má mnoho do sebe a trochu by mohl připomínat pohled od Hradu na Malou Stranu, neboť hned pod tím vrchem se rozkládají povědomé plochy červených prejzových střech, jež vyvolávají dojem čehosi velmi středoevropského, takže také habsburského, což pochopitelně k oběma městům, tedy k Praze a Hradci, patří, tady v Grazu přímo a rodově.

Neboť Štýrský Hradec byl od roku 1564 hlavní vladařskou rezidencí Vnitřních Rakous (Innerösterreich), což jsou historicky země na jih od Rakous podunajských, tedy Horních a Dolních, jež jsou hlavními rodovými zeměmi Habsburků. V nich, tedy v těch Rakousích, vládla z Vídně „císařská“ linie, tady dole v alpském a hornatém Rakousku vládly pobočné linie, přičemž centrální zemí těch „vnitřních“ zemí bylo Štýrsko čili Steiermark, latinsky Styria. Zajímavé je, že to pěkné jméno, které bohužel nemá nic společného se štíry, pochází od města Steyr, které přitom leží nikoli ve Štýrsku, nýbrž kousek severněji v Horních Rakousích. Souvisí to nějak s historickými procesy, do kterých byl zapleten také náš Přemysl Otakar II., jenž, jak známo, posunul českou kotlinu až k Jadranu, čímž vytvořil cosi jako českou říši, za což mu pak na Moravském poli v srpnu 1278 rozsekli lebku až po čelist. Tímto pamětihodným sekem nastal vzestup rodu habsburského, jenž pak v 16. století odložil jednu svou rodovou linii sem do Štýrska.

Tím se konečně dostáváme k Ferdinandu Štýrskému, vedle surrealisty a partnera Toyen Jindřicha Štyrského druhému, vlastně prvnímu důležitému Štajerákovi v českých dějinách: světově nejznámější Štýřan je ovšem Arnold Schwarzenegger, který se narodil kousek od Hradce v malé vesničce Thal, ale to nechme pro jiné. Nás zajímá ten Ferdinand, v pořadí císařů i českých králů Druhý, neboť to byl ještě za života svého bratrance, císaře Matyáše, v roce 1617 českými stavy přijatý český král toho jména druhý. A tento asi nejméně oblíbený, ba možná by se mohlo říci i nenáviděný Habsburk z těch všech, co jich jen našimi dějinami prošlo, se narodil tady ve Štýrském Hradci, vyrostl zde a pak se sem i vrátil na věčnost. Osobně to nejspíš zdaleka takový padouch nebyl, ba nejpovolanější historička v té věci, Brigitte Hamannová, o něm píše ve své Encyklopedii Habsburků jako o „umírněném a hovorném (asi míněno družném, poznamenal bych) velmožovi, který svým protivníkům, pokud se podrobili, snadno promíjel“. No, českým pánům, jak známo, neprominul, ale aspoň netrval na obzvlášť drastických formách exekucí, takže byli když tak rozčtvrceni až po setnutí hlavy. Také lze snad ocenit jeho smysl pro rodinný život a věrnost manželskou, což se obvykle přisuzuje jeho bigotnosti, ale třeba opravdu měl své dvě manželky rád a stačily mu (byly po sobě, samozřejmě). Ale bohužel, pokud jde o Čechy, připletl se do jejich historie v nepravý čas, takže už navždy bude tento vítěz od Bílé hory (osobně u toho nebyl) spojen s truchlivou staroměstskou exekucí, s vyháněním nekatolíků, Obnoveným zřízením zemským, tedy s nástupem temna, i když to pravé pěkné barokní temníčko přišlo až pár desítek let po jeho smrti.

Ferdinand nebyl samozřejmě důvod, proč vážit cestu do Štýrského Hradce, ale když už je člověk tady, nedalo mu to nejít se podívat do mauzolea, na místo, které si zvolil za místo svého posledního odpočinku, kapli svaté Kateřiny, což je nádherná manýristická stavba vtisknutá na dómském vršku vedle katedrály svatého Egidia, kam císař poručil ve své závěti uložit své mrtvé tělo. Tou dlouhou barokní závětí, v níž se dlouze popisuje, co se srdcem a co s vnitřnostmi, začíná třetí kapitola velerománu Jaroslava Durycha Bloudění. Teď tedy jeden jeho zbloudilý čtenář stanul na onom místě, kam se nechal tento upír české historie v únoru 1637 pohřbít. Něžné podzimní světlo dopadalo na sarkofág z červeného mramoru, jako by mu chtělo dopřát milost.