Radostné pocity génia v Heiligenstadtu

PO STOPÁCH HLUCHNOUCÍHO LUDWIGA VAN BEETHOVENA NA VÍDEŇSKÉM VENKOVĚ

Beethovenova šestá symfonie, tedy Pastorální, začíná jásavou větou, kterou skladatel pojmenoval „Probuzení radostných pocitů po příjezdu na venkov“. A tyto radostné pocity jsem chtěl v sobě probudit i já, když jsem brzy ráno z Vídně vyjel do Heiligenstadtu, na předměstí, které tehdy, v době vzniku symfonie, bylo idylickou vesnicí, jejíž prostředí v Beethovenovi ty blažené pocity vyvolávalo. Tedy alespoň dočasně, neboť radost je u lidí Beethovenova naturelu vždy vzácná a výjimečná, takže když se dostaví, podobá se to erupci či záchvatu a je z toho Pastorální (nemá to nic společného s těstovinami) nebo Óda na radost, kterou si schoval do symfonie deváté.

Pro cestu do Heiligenstadtu jsem bohužel nepoužil dostavníku, jímž tam jezdil z Vídně on, nýbrž městské dráhy a pak autobusu, se kterým jsem dojel nejprve do Grinzingu. To je další útulné místo, kde vídeňský lid provozuje vlídné a spořádané obžerství na dřevěných lavicích ponořených do stínu vinných keřů. Říká se tomu heuriger, a pokud to dobře chápu, jsou to takové hospody, nebo spíš, jak by Václav Havel řekl, hospůdky, které jsou zvláštní v tom, že jsou otevřené jen na podzim, kdy se tam konzumuje první čili mladé víno, burčák. Tomu se tady říká sturm čili bouře, což se zase hodí k Beethovenovi, jenž bouři, jak známo, vyhledával, nejspíš i proto, že při hromobití aspoň něco slyšel a nepotkával při tom lidi, které neslyšel.

Takže sem do Grinzingu už po staletí vyjíždějí vídeňské rodiny všech sociálních vrstev, radostně se vzájemně mísí a k burčáku přikusují nějaké chleby s pomazánkami, sýry nebo klobáskami, přičemž to všechno má být připravováno přímo v tom domě, jinak to není heuriger. Slyšel jsem však, že už to není tak striktní jako kdysi, že i sem dorazil turistický průmysl, který tradice a pravidla ohýbá a přizpůsobuje, takže se za heuriger vydává i to, co by se dřív vydávat nemohlo. Ale já to tam kontrolovat nepřijel, bylo ráno, dal jsem si v jednom kiosku u jednoho Balkánce kávu melange a croissant, sledoval jsem dědky už skoro vesnického typu, kteří tam také pili kávu a četli Kronen Zeitung a někteří kouřili a popel jim padal na zem, který ten Balkánec hned decentně zametal malou metličkou, takže to vypadalo jako obrázek prchajícího světa, který miluju a čím dál obtížněji hledám.

Nad Grinzingem se zvedá mírné pohoří Vídeňského lesa s historickým kopcem Kahlenbergem čili Lysou horou, která je však spíš zarostlá. Znovu jsem použil autobus, ve kterém jelo několik školních tříd, asi na výlet, uvažoval jsem, jestli a jak se tu rakouská mládež, mezi níž byla aspoň čtvrtina původu maloasijského, poučuje o slavném vítězství nad Turky, které započalo útokem Poláků z tohoto kopce a jehož výroční den (12. září 1683) se právě blížil. Ale tyto starosti jsem nechal na Rakušanech, kteří si s tím musí holt nějak poradit, a šel se podívat z terasy na město. To se přede mnou topilo v dopoledním oparu, do kterého se na svazích nořily vinice, jimiž je Vídeň obkroužena, a z jedné strany pak obtočena stříbrným pásem Dunaje. Ležela tu podobna „zhýřilé ženě luzných vnad“, jak ji v básni Na Kahlenbergu před sto dvaceti lety viděl J. S. Machar, který cítil jako vlasteneckou povinnost na Vídeň nadávat a vidět v ní rozvalenou prostitutku. Žil tady přitom dobrovolně, když ve Vídni dostal docela dobré místo ve státním úřadě, jaké by v Praze neměl. To mu nebránilo, aby se stylizoval jako Ovidus ve vyhnanství, jak o tom svědčí jeho sbírka Tristium Vindobona, jejíž jméno si mnozí pamatují ze střední školy, ale těžko ty verše už někdo někdy čte, já nebyl výjimka. Však tu báseň jsem si přečetl a je to ze začátku zajímavé erotické blouznění, neboť zíraje z Lysé hory na Vindobonu, vidí básník „boky mohutné“ a v „pestrém živůtku ňadra obnažená, jež volným dechem se zdvíhají“, takže lze soudit, že Machar sem chodil rád, i když otázka je, co na to paní Macharová.

Scházel jsem pak z kopce dolů vstříc vídeňským „ňadrům obnaženým“, cesta vedla podél vinic, jejichž hrozny se nalévaly jako Macharovo básnické pero. Blaženě a radostně jsem zíral na tu krásu pastorální a blížil se k Heiligenstadtu, kdysi idylické vesničce, kde se napravovalo zdraví sirnými koupelemi, což nevím, jak se provozovalo, ale mohlo to být příjemné, nořit se do síry… Beethoven sem poprvé přijel v dubnu 1802, vystoupil z dostavníku a snad ho zalil radostný pocit, vyjádřený tak líbezně v úvodu té symfonie, i když ji dokončil až o šest let později. Chvíli tam stál a nasával pach dobytka a vůni vesničanů a vesničanek, pásl se očima na svérázu folklorním, ze kterého se začátkem 19. století pomalu klubal biedermeier, ve kterém nalézala buržoazie zalíbení a ztracený ráj. Však přece jen se jeho pověstně robustní tvář poněkud zachmuřila, neboť co neslyšel, nebo slyšel jen matně, bylo bučení krav a kokrhání kohoutů či snad výkřiky dovádějící vesnické chasy. Je mu dvaatřicet a už několik let ví, že ztrácí sluch. Zprvu mu pouze šumí v uších, to je ten známý tinnitus, v tom roce 1802 si uvědomuje, že jeho sluchová choroba je nevyléčitelná. Celé jeho zdraví bylo ale nalomené, spekuluje se proč, ale genialita něco stojí a lékaři skladateli předepsali klid a odpočinek. To byl hlavní důvod, proč se Beethoven, který žil už nějakou dobu ve Vídni, přestěhoval aspoň na část roku sem, na blízký venkov, kam se pak vracel, přičemž těch míst, kde tady bydlel, je víc a na každém tom stavení je aspoň nějaká cedule a pak ty červenobílé praporky, kterými se v Rakousku označují pamětihodnosti.

Lehce člověk dojde na malebné Farní náměstí (Pfarrplatz), kde je hostinec, který nese čestný titul Eroicahaus, neboť tam v roce 1804 skládal třetí symfonii, známou jako Heroická. Z plácku vede ulice nízkých domků, Probusgasse, pojmenovaná podle římského císaře, který prý zavedl ve třetím století do Rakous vinnou révu, a v ní zhruba uprostřed je bílý dům, taky s praporky. Tomu se říká dům Heiligenstadtské závěti: tam je od roku 1967 Beethovenovo muzeum. Tam jsem prožil pěkné chvíle. On bolestné: v říjnu 1802 tam sepsal takzvanou Heiligenstadtskou závěť. To je jeden ze dvou slavných Beethovenových neodeslaných dopisů, nalezených po jeho smrti: druhý je v Teplicích sepsaný dopis Nesmrtelné milence, o níž není jisté, kdo byla, zda vůbec byla, jen je jisté, že to Beethoven myslel vážně a že u toho trpěl. Beethoven vlastně stále trpěl. Vážně to myslel i v dopise, který psal tady v Heiligenstadtu a byl adresovaný bratrům. V podstatě se v něm loučí se světem: „Jak jsem měl proboha přiznat, že mám zhoršený právě ten smysl, který bych měl mít vyvinutý lépe než jiní, smysl, který byl kdysi skutečně tak dokonalý, že jen málo mých kolegů se takovým sluchem mohlo pyšnit? To bohužel nedokážu, proto mi prosím promiňte, když už nebudu vyhledávat vaši společnost, kde mi bylo nejlépe.“ A dodává: „Kéž by mně Prozřetelnost ještě jednou darovala aspoň jediný den, kdy bych se mohl ze srdce radovat.“ Génius se ale proti osudu bouří dílem. Neodvratně hluchne, ale jeho tvůrčí schopnosti jsou nedotčeny, ba rostou. Ano, je možné se porvat se silou osudu, chytit ho za chřtán, nejsi, člověče, bezmocný. Dílo je tvá odpověď! No, géniům se to dobře bouří...

Za těch dvě stě let Vídeň příměstské vsi již zcela pohltila, ale přece jen tu něco venkovského zůstalo: vinice na svazích a pak ta atmosféra udržovaného vesnického předměstí, tedy zachovalé domky, ve kterých lze stále poznat statky a dvory, které byly určitě plné dobytka, jenž se chodil pást hned o kousek dál na louky, a pak tam byly sady a háje a les, z něhož vytékal potůček Schreiberbach, jehož bublání je prý slyšet ve druhé větě Pastorální, která se jmenuje Szene am Bach čili Scéna u potoka. Pak je tam ještě ve třetí větě slyšet kukačka a ve čtvrté, nazvané Gewitter, tedy Bouře, se začnou stahovat mračna a začnou řádit živly! Génius vyráží vzdorovat jim vstříc! Já nemusel. Koupil jsem si po cestě vegetariánskou večeři a vrátil se spořádaně do města.