Před aztéckou bránou Slunce v Hořovicích

SLAVÍCI, CVOČKÁŘI A JAN NERUDA NA PODBRDSKU

Chtělo by to po všech těch spořádaných výpravách do Všenor, na Zbraslav nebo do Rokycan konečně něco pořádného, nějaký odvaz, nějaké vzrušení. Udělejme si proto výlet do kraje bídy! Prosím? Výlet do kraje bídy? No, tak se jmenuje kdysi dost pověstný fejeton Jana Nerudy o Hořovicích. Jistě znáte. Není to sice taková bomba jako ten o slamníku a Hořovice také nejsou úplně nejvíc vzrušující lokace na světě: uprchlické tábory v jižním Turecku nebo města malomocných v Ugandě si budou stát na ratingu lépe, ale své kouzlo to tam má. Takže Hořovice v Podbrdsku, městečko mezi Valdekem a Točníkem, kousek od Berouna, jupí!

Neruda svůj Výlet do kraje bídy podnikl a napsal v roce 1866, to už vedla ze Smíchova do Plzně železnice. Takže redaktor Národních listů přijel podobně jako já na hořovické nádraží, které bylo jistě pěknější než teď (je natřené ošklivou růžovou barvou a vypadá zatepleně, což spolehlivě každý starší dům esteticky zničí) a též výhled z něj pravděpodobně měl hezčí. Hořovicím se podle starých průvodců říkalo český Betlém, protože je to městečko položené na svahu a z toho protilehlého, kde je nádraží, byl prý hezký pohled na malé domky rozhozené po stráni. To už se teď úplně říct nedá. Nerudovi se to ještě líbilo, taky mu to připomínalo, jak napsal, „jesle“, sešel po svahu do „oudolí“ Červeného potoka, kde už tehdy byl asi rybník. Kolem něho jsem taky teď šel a plavalo tam hodně mrtvých ryb; divil jsem se, že nemají ve městě nějakého porybného nebo obecního slouhu, který by je vybral – to by za Nerudy měli. Pak se vystoupá zase nahoru blíž k těm domkům, kde zblízka končila idyla. Tam totiž žili a svou trudnou práci v komůrkách tísnivých konali cvočkáři.

Za těmi Neruda přijel, o jejich těžkém údělu hodlal zpravit lhostejnou veřejnost českou. Dnes by tam jela za nimi Saša Uhlová, nechala by se najmout v nějakém veřtatu, jak se těm bídným dílničkám s dýmající pecí v rohu říkalo, a od rána až do setmění by kladivem bušila do rozžhaveného drátu a vyráběla tak cvočky a hřebíky, kterých by musela vyrobit denně celý pytel, aby za to dostala trochu polívky z otrub. A pak by napsala reportáž o hrdinech (proto)kapitalistické práce a dostala za ta ceny. Neruda se najmout nenechal, ale byl i tak dostatečně otřesen tím, co viděl, těmi shrbenými postavami, nachýlenými hřbety, vyzáblými trupy vykořisťovaných proletářů, kteří ještě ani neměli svou odborovou organizaci a třídní uvědomělost, takže jen bušili od rána do večera do toho žhavého drátu. Neruda s tím nemohl nic dělat, všechno to teprve začínalo, ale jako soucitný člověk z toho byl jistě nesvůj, tak šel zase na nádraží, odjel do Prahy a napsal fejeton, v němž aspoň doporučil, aby se tam měšťanstvo jelo podívat a pak teprve něco říkalo o chudém lidu. Nebo spíš radši nic neříkalo, neboť „všechna vaše mravná pořekadla objeví se zde ve své nicotě“.

Jenže bohužel za cvočkáři se již do Hořovic nevypravíte, dávno zmizeli, zbylo po nich několik rekvizit v místním malém, ale pěkném muzeu: třeba souprava hřebíků, půl hodiny na ně můžete hledět, a nenabažíte se… A stejně jako cvočkářství, to nejrozšířenější řemeslo Brd, tak zmizelo celé kvetoucí, čoudící a třídní napětí vyvolávající odvětví železářské, které tenhle kraj s železitou načervenalou půdou kdysi proslavilo, takže pomalu v každé vísce tady měli pece a u nich hamry a kuli železo a slévali litinu, ten nejžádanější a nejmodernější materiál krásného 19. století. Mimochodem, Hanavský pavilon na pražské Letné, ta roztomilá stavbička, byla ulita v železárnách v Komárově, což je hned vedle Hořovic a to jméno „hanavský“ má po Jeho Jasnosti knížeti von Hanau, jehož rodu patřil zámek v Hořovicích sto let, až do roku 1945, kdy se ho zmocnila Rudá armáda a pak lid. A tento rod, kdysi vládnoucí v malebném Hesensku – jistě víte, kde to je – žil v Hořovicích vlastně v exilu, neboť po prusko-rakouské válce 1866 jako spojenec Habsburků ztratil trůn a korunu, takže ten honosný a nyní dobře opravený zámek je vlastně náhradní královský zámek hesenský. A tomu odpovídá i to, že lvi na bráně, o kterých bychom předpokládali, že to budou naši lvi čeští, tak nikoli, jsou to lvi hesenští. A dále také skutečnost, že pomník takového staršího pána, jenž si právě v zámeckém parku sundal cylindr, neboť je mu asi horko, patří hesenskému kurfiřtovi Fridrichu Vilémovi (1807–1875). Je to, nepletu-li se, jediná socha německému panovníkovi (nepočítáme-li Habsburky) v téhle zemi, i když utajená: na soklu jsou jen písmena PATRI, tedy asi Vlasti, těžko říct které. To, uznejte sami, stojí za to vidět.

Ale k těm Hořovicím, k tomu městečku… Ve světě je docela slavné, i když také tajně, neboť se po něm jmenuje hodně slavných lidí z rozvětvené židovské rodiny Horowitzů, což je jméno, které skutečně pochází z Hořovic. Třeba Vladimir Horowitz, jeden z největších klavíristů všech dob: on byl sice odněkud z Haliče, ale možná mu to někdo někdy řekl. Do školy sem do Hořovic ale chodil začátkem 19. století jiný virtuos, houslový, prý „český Paganini“, Josef Slavík, který tu má ulici a bustu na náměstí. Já jsem sem kdysi přijel za jiným Slavíkem, za básníkem Ivanem Slavíkem, který ovšem nebyl příbuzný houslistův, a tento Ivan Slavík byl velká osobnost, velká na několik Hořovic. Byl básník katolický, což, jak mi řekl, v téhle zemi znamená, jako byste nosili lejno na kabátě, což ovšem bylo na druhé straně důvodem jeho heroického životního pocitu, s nímž nesl život na periferii české literatury i v Hořovicích, kde žil a učil na gymnáziu, což mu přece jen nějak i onen režim dovolil. Mě na něm nejvíc fascinovalo, že překládal mimo jiné aztéckou a mayskou poezii (myslím, že uměl i základy těch jazyků), což vyšlo v kultovních knihách Sláva a pád Tenočtitlanu a Popol Vuh, což jsou knížky, bez kterých by se třeba Jáchymu Topolovi neotevřela poetika. Často jsme se o tom bavili a Jáchym fascinovaně říkal: Ty znáš Ivana Slavíka! Legendu! Já říkal: Ano, takový pán z Hořovic, nosí mi do redakce články o svatých: já byl totiž chvíli, asi v roce 1993, zaměstnán v Lidové demokracii… A pak jsem za panem Slavíkem přijel, chodili jsme po městě, obešli jsme oba zámky, starý, kde se podle renesančního historika Lupáče z Hlaváčova měl v dubnu 1420 narodit Jiřík z Poděbrad (je asi ještě pět adres), a samozřejmě zámek nový, na kterém by opravdu mohl sídlit nějaký dvůr; trochu připomíná Strakovu akademii. A pak jsme asi došli k Sluneční bráně, což jsou nádherná barokní vrata se zlatou tváří slunce, z něhož vycházejí černé paprsky. A teď když jsem se na ten sluneční obličej díval, napadlo mě, že se trochu podobá zlatým aztéckým maskám, a říkal jsem si, jestli na to myslel taky Ivan Slavík, ale vzpomínám si, že když jsme se bavili o krvavých rituálech těch podivných kultur, tak Ivan Slavík říkal, že i ty nejkrutější indiánské civilizace stály duchovně nesrovnatelně výš než to, k čemu se dopracovalo moderní lidstvo ve dvacátém století a i dnes. A já se trochu ošíval, že takhle se to asi říct nedá, ale těžko bych to hořovickému profesoru Slavíkovi vyvracel. Vůbec si navíc nejsem jistý.

A pochopitelně jsme nemohli minout oba kostely, horní Svatý Jiljí a na náměstí Nejsvětější Trojice, a hlavně ale loretu, od které měl klíče, což je úplně jednoduchá krychle vedle kostela, jak má vypadat svatá chýše Panny Marie. A pamatuju si, že mi Ivan Slavík na tom místě říkal, že on si ze všech lidí na světě nejvíc váží prostých zbožných žen, klidně ať se jim říká bigotní nebo báby svíčkové, ať se jim lidi vysmívají, ale ty jsou jeho srdci nejbližší, ty ho totiž, to srdce, mají nejvroucnější a nejslitovnější, a pamatuju si, jak se mu zaleskly oči a musel si utřít nos kapesníkem. Tehdy jsem mu asi moc nerozuměl, teď už ano. Loni bylo sto let od jeho narození, umřel na Štědrý den 2002, teď se v Hořovicích po něm jmenuje knihovna. Což mu patří.