Kníže zalitý v jantaru

ČTVRTÝ DÍL DOLNOSLEZSKÉ CESTY ANEB KSIĄŻ NEBOLI FÜRSTENSTEIN

Byla noc a přímo do okna pokoje hleděla obrovská bílá hlava papeže Jana Pavla II., což mě uklidňovalo a připomínalo mi, že jsem v Polsku. Našedlý cementový pomník v městě Świebodzice papeže znázorňoval ve chvíli, kdy se mu na zádech od větru zvedla sutana, možná se tomu říká dalmatika, prostě ten kus papežského oděvu, který mu pak na zádech udělal takový padák. Často se mu to stávalo na letišti, když sešel z letadla, což byl vždycky důležitý okamžik, zvedl se vítr, možná by se dalo říct, že zavlál Duch svatý, což chtěl asi umělec vyjádřit. S tím jsem tedy usínal a pak se ráno probudil, byla mlha, obával jsem se, že tím se mi pokazí záměr, se kterým jsem sem vlastně přijel: spatřit zámek (či spíš hrad) Książ v celé jeho kýčovité nádheře, což lze ale plnohodnotně jen za jasného počasí, nejlépe, jak jsem věděl, v barvách pokročilého podzimu.

Fotografii zámku Książ jsem viděl kdysi dávno v nějaké knize, která se asi jmenovala Skvosty Polska, nebo tak nějak, a byl jsem udiven, kde se něco takového v Polsku vzalo. To se pak vysvětlilo tím, že se to do roku 1945 jmenovalo Fürstenstein, tedy Knížecí Kámen, a že to leží v Dolním Slezsku, vlastně kousek od českých hranic: nejblíž je to do Trutnova. Teutonský charakter hradu (nebo zámku, ale já myslím, že to je spíš hrad) je tak zjevný, že těžko mohl uniknout snivému oku Heinricha Himmlera, který měl takové romantické rytírny ve velké oblibě, neboť z nich mohl činit kulisu pro své temné řádové rituály a pro své fantazírování, že je převtělený král Jindřich Ptáčník. Něco podobného se ovšem říká i o moravském Bouzově, přičemž lze těžko rozlišit, co z toho je pravda a co legenda nebo přímo výmysl: nepochybným řádovým hradem SS byl Wewelsburg ve Vestfálsku, ale to je daleko. Ať je to jakkoli, lidi tyhle temné a okultní věci lákají a rádi si je představují a někdy zveličují, což nic nemění na tom, že Książ čili Fürstenstein je opravdu mimořádné hradní monstrum a že mnoho věcí kolem něj je zahaleno tajemstvím.

Tedy především to, co se tady dělo poslední roky války. Tehdy se Němci tady, v okolí Wałbrzichu a Sovích hor, pokusili vybudovat jakousi podzemní říši, systém obřích hal spojených mnohakilometrovými chodbami, v nichž jezdily vlaky a náklaďáky a kde snad měly vzniknout celé bloky továren, laboratoří, ve kterých se prý měla vyvíjet ta tajná zbraň či kdoví, dokonce prý tu mělo být alternativní sídlo Adolfa Hitlera, který se sem měl stáhnout a pokračovat v boji až do samého soumraku bohů, jak my wagnerovci říkáme, bis zur Götterdämmerung. Ten plán se jmenoval Riese, tedy Obr, a Němci sem kvůli němu nahnali tisíce vězňů z blízkého koncentráku Gross-Rosen, kteří jim tu to šílené undergroundové souměstí kopali a usouženi otrockou prací umírali. Celé je to jaksi příšerné a nelidské a zároveň tajemné, což bylo dáno i tím, že Němci při ústupu zničili všechnu dokumentaci, takže když to tady Poláci na jaře roku 1945 převzali, neměli dlouho tušení, co se tu dělo a co se v podzemí skrývá, a teprve až v roce 1960 se poprvé spustili do šachet a začali nitro země zkoumat, přičemž dosud nejsou všechny „tajemnice“ tohoto mysteriózního kraje odkryty. Mimochodem, má tady taky někde být schovaná jantarová komnata, ale to se říká o více místech, proč ne tady, že?

Takže jsem se probudil do mlžnatého rána ve městě, které se do konce války jmenovalo Freiburg in Schlesien, což si Poláci přeložili jako Świebodzice, my si to můžeme přeložit jako Svobodovice. Ráno jsem se byl ještě projít, vše zůstalo jako v roce 1945, jen se to už pak moc neopravovalo, ale to bych Polákům nevyčítal, jak bych taky mohl? Na Książ je to odtud asi pět kilometrů, jezdí tam i nějaký autobus, ale já se vydal pěšky, což byla rozumná věc, minul jsem hřbitov, kde se chystaly Dušičky, a pořád stoupal pozvolna nahoru, až jsem přišel k bráně, kterou střežili dva lvi, ovšemže kamenní, a vstoupil do tajemného lesa. V něm se pomalu z mlh vynořovaly kmeny mohutných buků a dubů, těch germánských stromů, a také jasanů a tisů, javorů a možná i jinanů; a listí na nich bylo zlaté i jinak hýřivě barevné, takže člověk měl pocit, že je jako moucha zalit v jantaru. Cesta stále stoupala a mlha se pomalu rozpouštěla a medová záře podzimního lesa vtahovala poutníka do svého lůna. Takhle se šlo asi hodinu, občas kolem přesupěl nějaký Polák s holemi (chodeckými), přehopkala veverka, v houštinách se mihnul divočák, někde se zabělaly kosti – no, to nevím… Den už mlhu pomalu všechnu vysál, modř nebe se zlatem listí vytvářela sloučeninu vrcholné krásy. Stále jsem stoupal v očekávání vrcholného vjemu. Ten se konečně dostavil na náhorní plošině. Ve vzdálenosti dostatečně fotogenické se přede mnou zjevil hradní kolos Knížete, třetího, jak všude píšou, největšího hradu v Polsce. Ne všude už ale píšou, že tím největším je Malbork a pak Wawel (na Havel), tak pro úplnost.

Książ je opravdu macek, něco mezi disneylandem a poctivým feudálním sídlem. S tímhle účelem jej pět století, od roku 1508, užíval rod Hochbergů, elitní slezsko-pruská šlechta, která měla původně sídlo na zámku Pština, polsky Pszczyna, německy jednoduše Pleß, proto taky ti Hochbergové mají predikát von Pless. A tenhle rod je tedy zodpovědný za to, jak ten hrad, který byl původně asi normální velikosti, nabral na váze, neboť k původní gotice přistavěli něco renesančního a pak barokního, ale hlavně nakonec, to až na začátku dvacátého století, něco hodně novoromantického, neboť ta nejefektnější část včetně té mohutné věže je až dílem relativně nedávným, byť to ne každý pozná, asi něco jako náš Karlštejn… Tohle pohádkové vylepšení umožnila především skutečnost, že v druhé polovině 19. století Hochbergové, už tak bohatí, ještě hrozně zbohatli, neboť se stali provozovateli hnědouhelného revíru valbřišského (tedy waldenburského), jenž začíná hned za kopcem, respektive pod kopcem. To je také další pozoruhodnost tohoto kraje s tím výstředním hradem: že vlastně stojí uprostřed, nebo spíš na okraji, dost příšerné průmyslové aglomerace, takového menšího revíru ostravsko-karvinského se všemi náležitostmi sociálními a ekologickými. Ty se projevily drtivě ještě nedávno, když se v 90. letech s uhlím brzdilo a mnoho lidí tady přišlo o práci, tak Valbřišsko patřilo k nejdepresivnějším a nejdeprimovanějším oblastem Polska, z čehož se ale už přece jen zvedlo: o městě Wałbrzychu jsem tady psal před rokem.

Hochbergy o jejich Fürstenstein (tedy o Książ) připravili nikoli Poláci, ale ještě pár let předtím, než by to Poláci udělali, jim ho vzali Němci, tedy nacisté, s nimiž neměla tahle aristokratická rodina nejlepší vztahy. Významný podíl na tom měla Daisy von Pless, k jejímuž symbolickému hrobu jsem teď kráčel. Byla to prý nejkouzelnější žena předválečné vysoké evropské aristokracie, manželka posledního pána na Książi, knížete Hanse Heinricha XV. Správně se jmenovala Mary Theresa Olivia z rodiny Cornwallis-West, tedy Angličanka, příbuzná Winstona Churchilla, který se prý tady na Fürstensteinu stavil ve 20. letech. Lze předpokládat, že měla výborné vzdělání, chování, sociální cítění a takové věci. Napsala paměti s hezkým názvem What I Left Unsaid, tedy asi Co jsem zamlčela, které v polském překladu prodávají v hradním obchodě. Je tam pasáž o perlovém náhrdelníku, který jí daroval manžel v Egyptě, kde přímo před nimi lovili domorodci perly z moře. Jeden lovec perel to však nějak nezvládl, ponořil se snad příliš hluboko, a když ho vytáhli, zemřel. Před zraky mladé Daisy… Ta věřila, že před smrtí vyřkl kletbu, která se pak jednou naplní. To se nepochybně stalo, vlastně s celým jejím světem. Když v létě 1943 poslední kněžna na Knížeti zemřela, to jí bylo sedmdesát a už nesměla bydlet na zámku, ale žila v nedaleké vile, byla uložena do rodinného mauzolea, k němuž jsem se tedy přibližoval. Na jaře 1945 v předtuše, jak to dopadne, až tady budou Rusové, z něj byla nějakým věrným služebníkem vyjmuta a pochována někde v okolí na tajné místo, možná i s nešťastným náhrdelníkem. Prý na něj někdo dosud nosí květiny. Isn’t that romantic?