Ten pán, co sedával v Café Central

VÍDEŇSKÝ KURZ KAVÁRENSKÉHO (VĚČNÉHO) ZAČÁTEČNÍKA

V Café Hawelka bylo plno, ale ne tak plno, aby se tam nenašla nějaká volná židle, což je tak myslím vždycky. Ideální naplněnost omšelé místnosti s uměleckými plakáty na stěně je jedním ze znaků tohoto ležérního klenotu Vídně. Poprvé jsem tam vlezl snad někdy v roce 1991, byl jsem hned okouzlen a zamilován a taky jsem byl rád, že za mě moje rakouská kamarádka, Trauda Z., která se naučila česky, protože Češi měli v Rakousku špatnou pověst a ona chtěla přijít na to proč, zaplatila pivo: u Hawelků není faux pas dát si lahváče, je to původně bohémské doupě a bohémové nemohou sedět jenom u kávy. Taky se tam tehdy slušně hulilo a vůbec to bylo všechno velmi cool a velmi nenucené, přesně takové, jak jsem si představoval, že by to v takovém kunst-café mělo vypadat, včetně správně odměřené arogance číšníků, kteří proplouvali mezi těmi nahromaděnými židlemi a tvářili se přesně, jak se má pingl tvářit, tedy odměřeně a přitom spolehlivě.

Pak jsem se tam zastavoval pokaždé, když jsem byl ve Vídni, třeba jen na otočku. Hawelka je na ideálním místě, v Dorotheergasse, uličce hned u Příkopů, člověk to najde, i když ve Vídni jinak vždy trochu bloudí. Už tehdy se říkalo, a Trauda to taky říkala, že už to není ono, že už se tam taky objevili turisti a že doby, kdy tady opravdu seděli třeba básník H. C. Artmann a radikálové z Wiener Aktionismus, toho poněkud bláznivého směru, který používal ke svému sebevyjádření krev a jiné šťávy, jsou pryč.

Ale dávno pryč jsou pravé kavárenské časy, a to nejen ve Vídni, kde mají svůj původ a kde pravá literární kavárna vlastně vznikla. Typická klientela a atmosféra, k níž patří stálost a důvěrnost, je asi pryč. Doby, kdy se štamgasti znali s číšníky jmény, taky, ale jako poněkud muzeální prostory se aspoň formálně kavárny ve Vídni na svých místech drží, rozhodně mají trvanlivější život než kavárny pražské, které byly několikrát během dvacátého století rozmetány. I když ve Vídni zanikají také: třeba k mému údivu před pár lety se zavřelo Café Griensteidl na Michalském náměstí, hned naproti Hofburgu, což byla krásná tradiční kavárna s Klimtovými tapisériemi na stěnách, jenže pak jsem se dověděl, že taky tohle je napodobenina, protože pravý Griensteindl zanikl už v roce 1897, pak tu byly různé repliky, nakonec zanikla v roce 2016 i ta poslední a teď je tam nějaká luxusní samoobsluha pro turisty.

Podle autorit, třeba podle klasické a možná nejlepší knihy o fenoménu Wiener Café, Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách od Friedricha Torberga (1908–1979) byla „vídeňská kavárna“ vytvořena spojením tolerantního a přitom jaksi upadajícího ducha podunajské monarchie a v ní usazeného židovského, kulturně kosmopolitního měšťanstva. To si stačilo od své emancipace ve druhé polovině 19. století vypěstovat svébytnou kulturu života, do níž patřila sebeironie, mírné požitkářství, dobrý rozmar a specifický odstup od vážnosti existence. Tato ideální kavárenská mentalita byla doplňována germánským, ale přece jenom spíš jihoněmeckým než prušáckým vztahem k řádu čili ordnungu, čímž se udržovala „štábní kultura“ (do kavárny se nechodilo ve špinavých botách), a jistým stupněm „heuchelai“ čili rozumným pokrytectvím, které s tak dalekosáhlými důsledky prozkoumal typický Rakušan, dr. Freud.

Jak Torberg upozorňuje v jedné smutné kapitole, konec této specificky habsburské „civilizace“, v níž se asi vůbec nežilo špatně, nelze klást do roku 1918, nýbrž až do pochmurného roku 1938 a let následujících, které se vším zatočily naprosto důkladně, s brutalitou, jakou si nikdo nedovedl před takovými padesáti lety vůbec představit. Já si ostatně rovněž myslím, že celá sláva první republiky plyne hlavně z monarchie, jejíž „umění života“ se drželo pod tenkým nátěrem republikánství. Posledním výhonkem starého Rakouska byl Bohumil Hrabal, byť on už ho pěstoval v pokleslejším a plebejštějším prostředí hospody. Ten starý a zmizelý svět je dnes snad ještě v nějakých záblescích ve Vídni patrný, ale když už, tak hlavně díky nostalgii a knihám, které se o tom napsaly a které nostalgici po již nepoznaném rádi čtou.

Ale zpět k Hawelkovi. Jeho proslulost u Čechů je dána ovšem také tím jménem. Pan Leopold Hawelka byl možná nejpopulárnějším Čechem ve Vídni, i když on se Čechem už asi necítil, když tak spíš byl rodem Moravan narozený už v Rakousích; a česky neuměl. Taky paní Hawelková Josefina byla Rakušanka. Ale pekla české, tedy moravské buchty čili Buchteln, které se nosily v pekáči z protějšího domu a večer se servírovaly ještě teplé. Ve fejetonu Ludvíka Vaculíka, který napsal sedě v Hawelky 1. května 2004, tedy v den, kdy jsme vstupovali do EU, se zmiňuje o „talířku buchet, které stály po dvaceti evropských centech“… Haha. A taky píše, že si objednal obstler. Tak já taky, aprikose, česky bychom tomu řekli meruňkovice. Když jsem se pak zvedl, trochu jsem to cítil. Paní Hawelková umřela v roce 2005, její muž, pan Hawelka, o šest let později, to mu bylo sto, skoro až do své smrti sedával tam u pultu jako živá atrakce, vždy s motýlkem a ve vyžehlené košili, člověk k němu mohl přijít a pozdravit ho, což zvyšovalo pocit, že kouzlo trvá.

Vídeňská kavárna je samozřejmě pro snoby i skutečné estéty věc posvátná, což neznamená, že to taky není věc praktická, prostě místo, kde se dá příjemně sedět a něco si dát: dneska už to ani není o moc dražší než u nás, obvykle je to ale podstatně lepší. Třeba knedlíky s vajíčkem u Sperla, to je dokonalá jednoduchost a chutná to skvěle. Café Sperl lze doporučit celé. To je myslím pravá vídeňská kavárna v mimořádně zachovalém stavu. Má ochozené parkety, kulečníkové stoly a správně prosezený čalouněný nábytek, samozřejmě mramorové stolky a u nich thonetky, po stěnách fotografie návštěvníků z lepších časů. Speciálně ke Sperlovi chodili muzikanti a herci, sedával tu třeba Franz Lehár, jehož opereta Veselá vdova měla nedaleko odsud, v divadle Na Vídeňce (Theaer an der Wien), slavnou premiéru: nepíšu to proto, že bych byl takový znalec a obdivovatel operet, i když proti nim nic nemám a časem je budu mít ještě radši, ale ta vajíčka jsem shodou okolností konzumoval na sofa pod Lehárovou fotografií a štítkem, že tady sedával. Mimochodem, Lehára, který se narodil v Komárně, má tam sochu na místě, kde kdysi stál jeho rodný dům, sentimentálně obdivoval Hitler, přestože jinak byl wagnerián. Díky tomu nechali nacisti na pokoji jeho židovskou ženu: Hitler sám do kaváren nechodil, kávu nepil, agitoval po pivnicích, i když pivo nepil taky.

Důležitá jsou i zrcadla na stěnách, která umožňují sledovat jiné hosty, a když tak se zvednout nebo zmizet v pravý čas, když se tam objeví někdo, koho nechcete potkat. Svému účelu slouží taky salonky separé, kam vás loajální číšník uklidí, když potřebujete: nemohu říct, že bych toho někdy využil. Ale v jiné starovídeňské kavárně, jmenuje se Café Goldegg, je méně známá, ale na výborném místě, kousek od Hlavního nádraží a Belvederu, mají salonek, kde se de facto upeklo novodobé Rakousko během jednání o státní smlouvě v roce 1955: jednalo se o ní v Belvederu, ale chodilo se naproti do kavárny, kde se u biliáru domlouvala taktika, jak Rusy přesvědčit o tom, aby z Rakouska víceméně dobrovolně odešli a nechali ho rozkvétat.

Také Sperl působí decentně: má vchod z malého plácku na rohu Gumpendorfer Straße, kousek od Mariahilfer, té základní ulici české Vídně, takže to není úplně v centru, což ji činí uchráněnou před globalizačními nájezdy. Jejich obětí se naopak stalo Café Central v Panské ulici, kde před vchodem teď pořád stojí fronta turistů, kteří si tam jdou udělat selfie s figurínou básníka a literáta Petera Altenberga, o jehož existenci se myslím absolutní většina selfíčkářů dověděla právě v tu chvíli a hned ji zapomene. Známá věc je, že v Centralu taky sedával Bronstein alias Trockij, o čemž se vypráví známá anekdota, že když do Vídně přišly zprávy o revoluci v Rusku, štamgasti říkali jeden druhému, prosím vás, slyšel jste to, že tu ruskou revoluci řídí ten pan Bronstein, co tady celé dny vysedával a občas si s někým zahrál šachy? No věřil byste tomu? – Proč ne, řekl bych já. Do kavárny chodí totiž leckdo.