Podle čeho se pozná Poznaň

KOZLÍCI A ROHLÍCI V ROZKOPANÉM MĚSTĚ

Bylo poledne a já jsem stál v blátě před oplocenou radnicí v Poznani a čekal, až se objeví koziołki. To bláto a plot tam byly z důvodů rekonstrukce neboli remontu. Nikoli však jen tak nějaké opravy, ale opravy generální, všeobecné a celoplošné, neboť v Poznani evidentně berou věci důkladně čili z gruntu a festovně, jak se tam možná i říká.

Vysvětlením může být, že Poznaň je nejvíc prušácké velké město v Polsku, což je samozřejmě velmi ožehavé takto říct, ale sami Poznaňáci to prý přiznávají, ba jsou na to i jaksi pyšní. I když samozřejmě je třeba říct, že k historické tradici zároveň patří protiněmecké vzpoury a povstání, přesto i ty měly takový trochu spořádanější, ba dokonce i kulturnější ráz: na konci roku 1918, když byla Poznań-Posen ještě součástí Říše, jednu vyvolal do určité míry nechtěně klavírní virtuos Ignacy Paderewski, brzy nato první premiér nezávislého Polska. Přijel do Poznaně a měl plamenný vlastenecký projev v jednom hotelu na náměstí. To pak vedlo k tzv. Velkopolskému povstání a připojení Poznaně k druhé polské republice (1918–1939), kterou z východní strany na bolševicích právě vybojovával Piłsudski. Poměr Poláků a Němců byl v Poznani v té době zhruba vyrovnaný: Poláků bylo o trochu víc, ale byli, co naplat, chudší, i když na tom byli podstatně lépe než v jiných částech Polska. Prostě to nebylo jednoduché. S Němci, navíc právě poraženými, už být ale nemohli, na druhé straně, do Berlína to vždycky bylo z Poznaně blíž než do Varšavy. Ostatně k Piłsudskému měla Poznaň vždy poněkud rezervovaný vztah, pro zdejší „zápaďáky“ to byl moc velký orientálec (narodil se na Litvě), přičemž nedůvěra byla nejspíš vzájemná. Fakt je, že jeho pomník byste tady hledali marně (ne že by to Češi dělali), což je jinak v polských městech trochu východněji pravidlem. Tam stojí obnovitel polské nezávislosti jaksi povinně. Je to asi, jako by třeba Masaryka bojkotovali Jihočeši…

Čili Poznaň se samozřejmě proti Němcům vzbouřit musela, ale přece jenom víc než století pod pruskou správou (1793–1918) zanechalo své stopy a něco německého v tom pozitivním smyslu je zde, zdálo se mi, patrné i teď. Čímž nemyslím jen to, že když vyměňují koleje, tak rovnou překopou celé město... Spíš je tady znát, jak jsem slyšel a jak bych i sám potvrdil, ten pro Slovany ne úplně typický sklon k pořádku, klidu, dochvilnosti, důkladnosti, střídmosti, až jisté suchopárnosti čili k rysům, jež si člověk, ač Polákům velmi nakloněný, s nimi úplně nespojuje. Ale Polsko je při bližším zkoumání velmi rozmanitá země a též Poláků a Polek je mnoho druhů, což možná není na první pohled znát, ale pak je to o to zajímavější.

Přijel jsem do Poznaně večer, vystoupil jsem z vlaku, už se stmívalo, takže jsem jen zaznamenal, že hypermoderní nádraží vypadá jako nějaké letiště v menším americkém městě. Ten dojem mě pak ještě chvíli držel, když jsem šel kolem impozantních palácových staveb, jejichž hranolovité věže se nořily do tmy, do níž svítil studený březnový měsíc. Skutečně jsem se pak druhý den dověděl, že jsem šel kolem císařského paláce (Resindenzschloss Posen), posledního evropského paláce svého druhu, dostavěného pouhý rok před začátkem první světové války pro císaře Viléma II., jenže ten už sem ani nestihl přijet. Stejně jako to nestihl Hitler, pro něj palác zařizovali za okupace, ovšem zbyl po něm jen vyhřívaný balkon, odkud nikdy nepromluvil. Tento dvojnásobně zbytečný palác je ovšem ohromná stavba, před pár lety zrekonstruovaná, jsou tam kina a divadla a kavárny a strašně dlouhé mramorové chodby, kde jsem myslel, že už z nich nikdy nevyjdu a skončím jako mumie.

A je tam také muzeum dalšího poznaňského povstání, toho z června 1956, které bylo proti komunistům. Jeho epicentrum bylo právě tady, v okolí císařského paláce. Skončilo střelbou do demonstrantů, což připomíná pomník ve tvaru podpírajících se křížů, který je podobný pomníku před loděnicí v Gdaňsku, tam šlo o nepokoje v prosinci 1970. Oba pomníky byly vztyčeny v krátkém čase legální Solidarity, tedy v roce 1981. Jedním z požadavků Solidarnośći bylo postavit pomník obětem dělnických bouří. To je velmi dojemná stránka těch protestů: možná se nám nepodaří vás svrhnout, ale aspoň tu budou pomníky vaší hanby.

Ale to jsem viděl až druhý den za světla. Zatím padla tma a já se dostal na hlavní třídu, jmenuje se Svatomartinská, a tam hned začínaly výkopy. Šel jsem asi kilometr a byla to alej jeřábů a bagrů a buldozerů. Ubytoval jsem se v hotelu, kam jsem se dostal přes výkopy. Měl jsem výhled na stavební stroje a těžební jámy. Nedalo mi to a vyšel jsem skoro už na noční procházku s úmyslem dojít na rynek, tedy na hlavní náměstí, kde jsem už jednou před dvaceti lety byl, takže jsem věděl, že je to tam krásné. Šel jsem stále podél výkopů, které, jak jsem se domníval, by někde měly končit. Jenže nekončily, naopak vrcholily na tom skvostném rynku, který byl celý jednou velkou stavební jámou. Všude byly jeřáby a buldozery a rozrytá zem a uprostřed toho všeho trčela jako nějaká přízračná divadelní kulisa osvětlená nádherná renesanční radnice, fantastický kus staré Poznaně, města, kterého jako by se zmocnila politická strana kopáčů spojená s šílenými archeology a vyznavači pokládání kabelů a armatur. Prostě historický střed Poznaně byl na jaře 2023 jedním velkým staveništěm, což na druhé straně vyvářelo důvod se tam ještě někdy vrátit, aby se člověk dověděl, jak to město vlastně vypadá. Nutno říci, že k tomu jsou ještě i jiné důvody.

Druhý den jsem v té jámě čekal, až bude pravé poledne a na věži radnice se otevřou vrátka a objeví se koziołki. To se opravdu stalo, ozvala se jakási zvonkohra a fanfára a vysoko na věži se otevřela vrátka a dvě plechové kozy, tedy spíš kozlíci. Ti vyjeli, obrátili se proti sobě a začali se trkat. Trvalo to asi pět minut a pak zase zalezli. Bylo to pěkné, pár lidí, kteří se přišli podívat na staveniště, i zatleskalo. To už jsem věděl, že ty kozy jsou symbolem města. Po městě je několik kozích sousoší, já jsem si pak koupil ponožky, kde jsou vyobrazeny, jedny jsem dostal jako prezent od turistické kanceláře. Příčinou atrakce je dávná příhoda, kdy se kozy měly stát obětí jakési hostiny, už se chystali je zaříznout, jenže ony inteligentně vběhly na věž radnice, kde pak dostaly milost: odnesly to asi jiné. Na památku této události měl mistr hodinář vybavit orloj klaunským kozím číslem. Jsou tam od poloviny 16. století: s různými přestávkami, jež zařídily požáry a války. Tou poslední Poznaň sice nebyla zničena celá jako Varšava, Gdaňsk nebo Vratislav, ale své dostala také. Celé náměstí je proto dost fantastickou složeninou historických vrstev, ta poslední je poválečná, kdy kupecké domy dostaly barevné fasády se specificky polskou tematikou. Je to vlastně socialistický realismu aplikovaný na renesanční a klasicistní podloží. Působí ale docela nenásilně a vlastně jaksi hravě. Byl tam Koperník, Marie Curie-Skłodowská, Lolek a Bolek a další postavy polské popkultury. A samozřejmě koziołki.

S kozí historkou mě seznámil můj průvodce Jacek, vyprávěl i závažnější věci, hlavně mu záleželo na tom, abych nepsal, že je Poznaň rozkopaná… Ba ne, myslím, že hlavně mu záleželo, abych se v Poznani cítil dobře. A to jsme se docela cítil. Napomohl tomu i druhý poznaňský symbolický předmět: rogal. To není kluzák, nýbrž rohlík, ale sladký rohlík, tedy spíš závin, ale lepšího typu, s marcipánovou nebo ořechovou náplní, něco jako menší štóla, prostě vliv německého pekařství, řekl bych, ale nemyslím to zle… Celým jménem je to rogal świętomarciński, tedy svatomartinský rohlík, a Poznaň má na něj patent, podává se v kavárnách jako třeba ve Vídni štrúdl. Jacek mi chtěl udělat radost a přirovnal to k trdelníku, který je prý symbolem Prahy. Snažil jsem se mu vysvětlit, že trdelník je asi stejný symbol Prahy jako ruská vojenská čepice. Vyšli jsme ven, překročili příkop a šli k Tumskému ostrovu. Tam totiž Polsko vzniklo. A tam dojdeme příště.