Kunčice pod Ondřejníkem

Asi před patnácti lety mě postihla akutní potřeba někam se ztratit. Pomohl mi, jak již tolikrát v životě, Jáchym Topol, který mi řekl o doktoru Urbišovi, u něhož se zase předtím byl ztratit on. Popsal mi to tehdy asi takto: Fakt zajímavej chlápek, guru, trochu mystik a šaman, ale v pohodě. Jeď tam, je to v Beskydech, jmenuje se to Kunčice pod Ondřejníkem, to si zapiš, já se to učil týden, ale všichni tam říkají, že je to v Čaladný – nebo Čeladný, to se mi taky plete, prostě někde pod Ostravou. Hlavně si tam skvěle odpočineš, chodíš tam na koupele, spíš, objednáš si masáž, zase spíš, chvíli tam jako medituješ, ale v klidu, žádný nucení, když nechceš, tak nechceš. A pak tam mají skvělou věc, kryokomoru, mrazicí box, vlezeš tam a omládneš. Já mu zavolám, ať tě veme.

Tak jo, souhlasil jsem a odjel za několik dní do Beskyd. Od té doby se tam jednou za pár let vracím. A vždycky když vystoupím na malém nádraží v Kunčicích (neplést s ostravskými Kunčicemi, kde jsou hutě a vysoké pece, přitom je to na stejné trase), jsem užaslý z těch kopců kolem. Když je trochu jasno, jsou vidět všechny zásadní hory místních Beskyd: Radhošť, Lysá hora, Smrk, mytická Kněhyně, na kterou jsem se tehdy vydrápal a provedl čarodějnický rituál, který mi poradil doktor Urbiš, když jsme se seznámili a já mu řekl, co bych potřeboval. Snad se na mě ta hora nezlobí. Ty kopce jsou tam krásné, podobají se spícím zvířatům, které by člověk neměl ve svém zájmu budit. Přímo nad Kunčicemi se vzpíná masiv Ondřejníku, což je několik hor dohromady, nejvyšší vrchol se jmenuje Skalka, které chybí třicet pět metrů do tisícovky. Ondřejník se jmenuje po Ondrášovi, místním Jánošíkovi.

Lázně tu vznikly na začátku 20. století, když si pár vzdělanějších a finančně lépe zajištěných lidí z Ostravy všimlo, že je to tu pěkné. K tomu velmi napomohla železnice, původně postavená k jinému účelu. Kraj tu byl vždy chudý, zaostalý a původně málo turistický. Obyvatelstvo lašského a valašského původu se živilo pasením ovcí, drobným lupem a výrobou primitivních upomínkových předmětů. Podnikavější manažeři z olomoucké arcidiecéze, které to tu až po Frýdek patřilo, si všimli, že se zde, a to docela na povrchu, vyskytuje železná ruda, takže tu byly už v 17. století jednoduché hamry. Ty se v blízkém Frýdlantu (nad Ostravicí) rozrostly v arcibiskupské hutě, které byly kdysi mnohem větší než celé slavné vítkovické železárny. Menší závody byly i v Kunčicích a na Čeladné, ale to skončilo koncem 19. století a obyvatelstvo jezdilo robit do Ostravy, místo aby udržovalo folklorní svéráz.

Za zakladatele lázní je považován filantropicky založený lékař dr. Jan May, po kterém se tu jmenuje jedna léčebna. May koupil v roce 1902 usedlost Pod Skalkou, kde měl v úmyslu léčit především zhuntovaná těla ostravských horníků. Ti, kterým to zaplatila pojišťovna, tu mohli své údy vystavit hydroterapii, léčebným účinkům elektřiny a světelných koupelí, mohli své hnáty a svaly svěřit dlaním masérů či se mohli naložit do slatinného minerálního bahna, zvaného fango. Dr. May se brzy odstěhoval do Prahy, kde má pamětní desku v Mikulandské ulici, ale lázně tu už zůstaly. Různě měnily majitele a podílníky, ale vždy tu měl účast hornický fond. Za války tu měl wehrmacht lazaret, po ní byly lázně znárodněny a přeměněny v nemocnici. Nějaká forma lázeňství tu však přetrvala a mohla být obrozena v polovině 90. let, kdy tu vzniklo Beskydské rehabilitační centrum, což je, pokud se nepletu, akciovka.

Jáchym si tehdy nevymýšlel, všechno byla pravda. Bylo to tam skvělé, včetně té chladicí komory, kam jsem opravdu opakovaně vlezl, zda jsem omládl, nemůžu posoudit. Nejhlubší dojem na mě však udělal doktor Alois Urbiš. Od přátel si nechával říkat Andy, Andrew, to jméno přijal prý na Novém Zélandě, kde se od domorodých Maorů učil jisté rituály a energetické praktiky: jednu mě naučil, jmenuje se „haka“ a spočívá v rychlém a koncentrovaném zařvání a zašklebení na osobu, která si to zaslouží. Když mi to poprvé předvedl, myslel jsem, že omdlím. Já to ještě nikdy pořádně nepoužil, ale jednou k tomu třeba dojde. Andy je psycholog a šaman, jogín, guru, terapeut, propagátor tradiční čínské metody feng-šuej, o níž píše populární příručky a chodí o ní vyprávět do televizních ženských pořadů, jako je Sama doma – když jsem se zmínil, že jsem ho tam viděl (já se na to rád dívám), řekl, to víte, Jiří, musím to někde propagovat a jenom Kunčice na to nestačí.

Fakt je, že jsem si musel nejprve na některé věci zvyknout, například na to, že duše je „přenosné energeticko-informační pole“, že sídlo naší tělesné a psychické energie je v ledvinách (čemuž docela věřím). Zprvu jsem byl také nedůvěřivý, když se mi svěřil, že některé jeho pacientky byly v minulých životem čarodějnicemi nebo mořskými pannami, někteří pacienti třeba vlkodlaky. Ale pak si člověk zvykne a připustí, že na všem něco může být, a nechá věci plynout podle jím doporučované metody wu wei, podle níž bych se rád snažil řídit: konání nekonáním. Pokud jde ještě o tu metempsychózu, on sám byl nejspíš tibetským mnichem, ale když jsem se ho přímo zeptal, zdálo se mi, že o tom nechce mluvit, řeč odvedl jinam.

Onen zbojník Ondráš, který revoltoval proti pozdně feudálnímu útlaku a nakradený lup schovával pod kameny Skalky nad Kunčicemi, se stal obětí bídné zrady. V roce 1715 ho kvůli odměně jeho druh Juráš při nějaké pijatyce přetáhl obuchem. Části Ondrášova těla si pak negramotný lid rozebral jako amulety pro štěstí, takže se možná v chalupách najde třeba Ondrášův zub, ucho nebo kousek sušené ledviny. Starých chalup však již v okolí moc není, nahradily je běžné břízolitové baráky a chajdy, jak je to obvyklé po celé vlasti. Nejstarší je proto v Kunčicích dřevěný kostelík, který tam ovšem nemá moc co dělat, neboť pochází z Podkarpatské Rusi, odkud byl po částech převezen a zde smontován. Přičinil se o to koncem třicátých let ředitel vítkovické Báňské a hutní společnosti Eduard Šebela, který kostelík koupil, zřejmě jich Rusíni měli pár na skladě, a nechal na vlastní náklady postavit v Kunčicích nedaleko své vily se zahradou, kterou mu v roce 1948 sebrali. Kostelík zůstal stát, už se zpátky nestěhoval a noví vládci Podkarpatské Rusi, která se po válce stala Zakarpatskou Ukrajinou, si pro něj nepřišli. Vsadil bych se, že většina turistů, zvlášť těch z Čech, si stejně myslí, že takhle vypadá beskydská lidová architektura. A někteří místní možná taky.

To doktor Urbiš ne. Ten je, last but not least, muž velkých výkonů. Před lety mu za účasti notáře certifikovali světový rekord v pobytu v mrazicí komoře: vydržel tam osm minut. Obyčejný člověk má přitom dost po minutě a půl. Andy to zvládl díky cvičením: před výkonem se mimo jiné hodinu koncentroval tak, že veškerou energii soustředil právě do ledvin, ze kterých si udělal něco jako wawky. Říkal, že by tam vydržel třeba i déle, ale pak by mu začala odumírat tkáň.

Ledničkou to však neskončilo. Andy přenesl svou touhu po experimentech do tmy. Stal se propagátorem pobytů ve tmě, zprvu je vyzkoušel na sobě, nejdřív byl deset dnů v jednom ostravském protiatomovém krytu, pak si v parku v Kunčicích nechal postavit domek Mátmu, do kterého mě roky decentně láká. Byl jsem u toho, když před deseti lety končil svůj nejdelší pobyt ve tmě: byl tam sto dní. Den předtím, než z domku vyšel, jsem s ním mluvil, ve tmě a temnotě, ve které se on už dávno bezpečně pohyboval. Seděl jsem naproti tomu zvláštnímu muži, který tam byl i nebyl, mluvil o jedinečném zážitku z naprostého nic, jež pociťoval a jež ho zcela pohltilo. Mluvil o pobytu zcela slastném a jedinečném: „Bylo to nic, které mě zcela ovládlo a pohltilo. Nic jsem necítil, nic jsem neprožíval, pokud tedy lze nic neprožívat. Nebylo nic, žádná mystika, žádná ezoterika, ale ani žádná realita. Prostě nic.“

Slastné nic v ráji beskydském