Skvělá samota ve slavné Hoře Kutné

O MĚSTĚ, KTERÉ KDYSI MOHLO PŘESKOČIT PRAHU, ALE ZŮSTALO MALOMĚSTEM

Zažloutlé stěny v hospodě, která se svým jménem hlásí k Mikuláši Dačickému, jsou pomalovány výjevy ze života tohoto sympatického vraha, který jednoho veselého večera, kdy se společnost v krčmě zprvu dobře bavila, „mimo chtíč a naději“ propíchl Felixe Novohradského z Kolowrat. Šlo zpočátku o běžnou strkanici dvou renesančních kohoutů, která dopadla tragicky. Dačický pak po všech soudech i ve svých Pamětech trval na tom, že onen Felix si začal, že ho napadl, když si před ním Dačický nesundal klobouk, což byl v jeho době zajisté dostatečný důvod k tasení zbraně. Dačický se prý bránil, přičemž neúmyslně nešťastného Felixe (čili Šťastného) bodl a ten za chvíli vypustil duši.

To se stalo 10. května l. P. 1582 v hostinci U Svobodů u Kouřimské brány v Hoře Kutné, nedaleko od domu, kde se Dačický roku 1555 narodil a vyrůstal, neboť v Kutné Hoře je všechno blízko, tedy kromě nádraží, ta jsou dvě a obě daleko, to „hlavní“ úplně mimo město, vlastně v Sedlci. Také chrám svaté Barbory je jinde, než by měl v normálním městě být, až na kraji města, což je věc běžně nevídaná. Ale celá Kutná Hora je unikátní a nenormální místo, skvost mezi městy Bohémie, což si člověk uvědomí hned na první pohled a první dotyk, možná už jako dítě, když je tam poprvé přivlečen rodiči, jako se to kdysi stalo mně, a znovu se to při každém dalším výstupu na Horu jen zesiluje. Je to město, které při opakovaných návštěvách násobí svoje kouzlo a přitažlivost, město, které se neomrzí a neokouká, nezklame, ani když si myslíte, že už ho znáte a máte přečtené.

Zkusil jsem teď, jaké to je, přiblížit se k němu ze strany od hory Kaňk, takže jsme vystoupili z vlaku na zastávce Hlízov a šli jsme od trati krátce vzhůru na kopec, ze kterého trčí jakýsi hranol, což je rozhledna postavená teprve nedávno. Vedle je restaurace imitující cosi hornického. Dřív tam byl výletní hostinec, zavřel se v 60. letech, když se lidem přestalo chtít chodit do kopce. V té rozhledně je výtah a nahoře kavárna, skoro jako na mostě SNP v Bratislavě, jen se to neotáčí. Moc hezké to sice není, ale výhled je pěkný.

Kutná Hora, to je hlava manekýny, jejíž účes se vine jako zlatý déšť po návrší směrem k ježaté bižuterii Svaté Barbory. Věže kostelů jsou jako prsty k nebi zdvižené a moře domů stéká jako drahocenná láva po stráni sopečné. Dřív se Kutné Hoře říkalo české Athény nebo taky český Norimberk, což už asi málokdo ví, a muselo by se vysvětlovat proč. Několikrát překonala svou smrt a každá taková mrtvice měla ten přínos, že zasekla město v okamžiku dosažené krásy. To platilo až do nové doby, která si to přihasila s paneláky, ta ještě pozdější do konventu sedleckého nacpala plechové krabice továrny na cigarety. Velkolepá budova mariánského chrámu sedleckého se jakoby zastavila na půli cesty a nemohla se rozhodnout, kam patří. Kostnice vypadá z dálky jako obratel ze skeletu nějakého zapomenutého giganta.

Právě z dálky člověk ocení, jak fantasticky se tady spojila gotika s barokem, jak je ježatá loď Svaté Barbory ukotvená v přístavu, k němuž vede promenádní cesta podél kamenných světců, které tam nasázeli podél svého nekonečného semináře fratres jezuité, ti nemilovaní démoni národa, synové Loyolovi. Jeden z nich, básník a kazatel Bedřich Bridel, tak horlivě ošetřoval nemocné při morové ráně, která udeřila na Horu Kutnou v září roku 1680, až se nakazil a zemřel, následuje v tom několik svých spolubratří, na jejichž místo tento už skoro osmdesátiletý muž, jenž již dlel na odpočinku, nastoupil. Baroko se svým silným vztahem k životu a tělu se krásně projevilo v jeho verších Co Bůh? Člověk?, z nichž tu k poctě Kutné Hory ocituji: „já nad oteklé vředy, / i nad hnůj jsem ohavnější; / všecken zapuchlý, bledý, / nad jed i mor ohyzdnější. / Já jsem samý pouhý vřed, / umrlčina zprachnivělá, / puch, hnůj, hnis, jízlivý jed, / pro svrab oplzlého těla.“ Hezké, ne?

Při současném pohledu na Kutnou Horu už se to tak nezdá, ale než se všeho chopila moderní doba, tak Kutná Hora byla maloměstem s rysy hlavního města, kterým se vlastně mohla stát. Klidně by někdy koncem 14. století, tedy za Václava IV., mohla přeskočit Prahu, ve které už začalo být trochu sociálně dusno, a panovník s dvorem by se přestěhoval do luxusnějšího a modernějšího Kuttenbergu, kde by se mohl věnovat dekadentním krásám pozdního středověku. Vlašský dvůr je vlastně utajenou královskou rezidencí, kterou si Václav IV. se záměrem, aby tam zažíval svou splendid isolation, skvělou samotu, stavěl, z čehož ho rušily dějinné nároky, třeba vydání Dekretu kutnohorského, čímž začala česká cesta z přední Evropy do jejích zadních částí.

Kaňk je vlastně Gang, chodba, díra v zemi, jež je tady provrtaná jako ementál, takže se jednou za čas zřítí a provalí do hlubin, čímž se zesiluje démonický charakter místa. Kdysi také prý vycházel z jam a děr smrdutý plyn, který byl schopen nešťastníka, jenž se nadýchal, zahubit. Švůb se mu říkalo a pocházel samozřejmě ze samého pekla. Tady začala sláva a bohatství horního města, tady někdy v lese si nejspíš ten mnich z nedalekého sedleckého kláštera zdříml, a když se probudil, viděl, že měl pod hlavou stříbrný šutr, který přikryl kutnou, a běžel do kláštera pro krumpáč. Od toho tedy povstalo jméno Kutná, Cuthna antiqua, i když tento výklad je samozřejmě naivní.

Proděravění kopce, nejen Kaňku, ale všech kopců okolo, byla velká technologická operace, kterou zvládalo jen nejvyspělejší etnikum té doby, tedy permoníci německého jazyka, kteří mají prsty v počátcích Hory a v časech jejího největšího rozkvětu. Po nich tady zbyla místní jména, ale také názvy profesí jako hašplíři, to byli ti, kteří obsluhovali rumpály, trejvíři, ti poháněli koně, nebo cimrmani, což nejsou pokojští, ale tesaři, nebo erckaféři, to byli ti, kteří s rudou obchodovali a vykupovali ji. Rudný trh byl na Dolním náměstí kolem kostela Panny Marie, muselo být zajímavé si tam zajít v sobotu s košíkem nakoupit nějakou horninu či nerost. Ruda se pak tavila v hutích, které byly všude okolo Hory, kov se sléval do prutů, těm se říkalo cány, ty se naklepávaly do plátů, což dělali mincíři. Z nich se pak stříhaly kulaté střížky, které potom pregéř strčil do razidla a bouchnul do něj kladivem. V chrámu svaté Barbory je takový pregéř krásně vymalován na stěně v mincířské kapli. Sedí obkročmo na truhle, kladívko v jedné ruce, v druhé svírá razidlo, kolem něho plno stříbrňáků, oblečen je renesančně a vlasy má, jako by chodil na trvalou k dámskému kadeřníkovi.

Možná to byl současník Mikuláše Dačického… Nedaleko hospody zvané Dačický je dům, kde se roku 1555 tento frejíř, vínapitel a intelektuál divokého typu narodil. Teď se ten dům jmenuje Dačického, ale to je teprve pár let, co ho opravili, dřív se jmenoval Biskupský, pamatuju si tu oprýskanou barabiznu. Těch je v historické části Kutné Hory už jen málo, možná tam už není barabizna žádná, z města je udržovaný skelet, ve kterém je nejlépe se pohybovat mimo turistickou sezonu. Teď od stolu jsem hleděl na stěny s „komiksovými“ událostmi ze života pana Dačického, dílem Františka Skály st., a upíjel ze sklenice pivo z pivovaru Lorec, které se hlásí k frejířovu odkazu. Chtěl jsem co nejvíce splynout s atmosférou kutnohorského večera, který se potopil do lednového soumraku. Kdybych v tom pokračoval, přešel bych na Dačického pohár, proslulý patok nejhorší možné kvality, který bych si zakoupil v nějakém orientálním krámě, sedl bych si k Barboře a čekal, až přijde nevolnost.

Vtom do krčmy vstoupil muž ostře řezaných rysů, ale nebyl to Mikuláš Dačický, nýbrž pod hučkou, jakou nosívají detektivové, se skrýval můj přítel z mládí Martin Choura, tanečník a performer z kdysi proslulé skupiny Ženy. Uvědomil jsem si vmžiku, že se tato významná postava pražské bohémy přelomových let 80. a 90. stáhla do Kutné Hory, odkud pocházela. Pohlédli jsme na sebe a pozdravili se radostně. – Už v druhé větě následník Dačického pravil, že tady chcípl pes. – V tu chvíli jsem mu záviděl.

Jiří Peňás