Robinsoni v liliovém poli

V DOLNORAKOUSKÉM LILIENFELDU ZA LYŽAŘEM A PODIVNOU MANŽELKOU

Cestou z poutního místa Mariazell (viz Týdeník Echo č. 37/2020 anebo tady) byl by hřích minout městečko Lilienfeld, které je tak na půli cesty do Vídně, kam stejně musíte. Vy byste jeli nejspíš autem, ale já tam jel autobusem, jímž je to stejně pohodlnější i přes tu roušku na nose, kterou tam v létě měli všichni.

Předalpská štýrská krajina se v průběhu jízdy pozvolna proměňuje do rozměrů řekněme karpatských, kopce jsou pořád dost mohutné, snad s výjimkou Krkonoš vyšší než kdekoli v Čechách, ale už nižší než ve Štýrsku. Jsou oblé a bez skalin a útesů, takže mi to tam připomínalo trochu střední Slovensko, kde by však byly paneláky a mnohem víc trosek zaniklé industriální epochy, podobně jako v Čechách, kde by to ale bylo bez těch kopců. To tady v Rakousku nikoli: paneláky moc nestavěli, a i ta industrializace se tu projevila nějak mírněji a skrytěji. Zajímavé přitom je, že navzdory mnohem menšímu, ba až nulovému výskytu paneláků a zrezlých fabrik nelze asi Rakousko považovat za méně moderní a vyspělou zemi, jak by podle některých teorií mělo být. Stejně je to záhada, jak se vlastně vytváří bohatství té které země, já mám takový odhad, že to bude obyvatelstvem a jeho nároky, zvyklostmi a pracovními návyky. Což bude asi dosti staromódní pohled.

Lilienfeld je místo pozoruhodné dvěma způsoby. Především je tam důležitý klášter. To jsem věděl a dostanu se k tomu. A pak, což jsem zjistil až na místě, se tam chlubí naším krajanem, k čemuž ale mají důvod, neboť tam dobrovolně žil. Já ho neznal, ale jsem poučen. Jmenoval se Mathias Zdarsky a mají tam po něm dlouhou ulici, park, naučnou trasu, muzeum, několik pomníků a zápis do světových análů. Narodil se roku 1856 v Kožichovicích (pěkné jméno) u Třebíče jako Matyáš Žďárský v rodině tzv. smíšené. Vystudoval německý učitelský ústav v Jihlavě, chtěl se stát malířem a sochařem, tak šel do Vídně, hodně cestoval, ale pak zamířil do Lilienfeldu, kde si na kopci pořídil statek, v němž skoro až do konce života hospodařil. A jako duch zvídavý a pokrokový se zajímal o novinky a dozvěděl se, že v Norsku je v zimě populární ježdění na prknech, tak si je nechal poslat, ale když ty ski zkusil, zjistil, že z rakouských kopců se na nich moc jezdit nedá. Tak je vylepšil, zkrátil, navoskoval, a hlavně vymyslel vázání na patu, aby se s nimi dalo sjíždět dolů a dělat oblouky, brzdit a taky bezpečně padat. Tím se stal vynálezcem alpského lyžování! Věděli jste to?

Zdarsky/Žďárský se pak stal učitelem lyžování, napsal k tomu několik brožur, vymyslel první závody ve sjezdu (1901) a potom i jako první zapíchal tyčky pro slalom (1905), který se prvně prý jel tady na nějakém kopci u Lilienfeldu. Inu, Čech… Je však otázka, do jaké míry byl si on svého češství vědom a zda bychom se k němu mohli hlásit oprávněně, jestli třeba Žďárský neměl nějaké důvody ze své domoviny odejít, kopce by se u nás nějaké taky našly. Na fotografiích z pozdního věku je to urostlý horský suk, šlachovité tělo do pasu svlečené, na lyžích nebo s kolečkem hnoje u statku, plnovous, fajfka, klobouk s pírkem, takoví šli pak u nás do odsunu… Zemřel v roce 1940 v Sankt Pölten, takže ještě zažil anšlus, nikde jsem nenašel, co na to říkal, ale co by mohl říkat…?

Ten klášter, samozřejmě za baroka dostavěný, je tam od roku 1202 a dal místu jméno: liliové pole. Lilie jsou ovšem symbolem neposkvrněnosti a čistoty, pochopitelně Panny Marie, jíž je klášter, jak to bývá u cisterciáků pravidlem, zasvěcen. Ale také panenskosti přírody, kam tehdy bílí mniši přišli. Cisterciáci, ten můj oblíbený řád, o kterém jsem tady už několikrát psal (Zlatá Koruna, Vyšší Brod, Plasy - viz Týdeník Echo č. 49/2019, 28/2020 a 29/2020), to byli v prvních generacích zálesáci, robinsoni, dnes by se mohlo říct „surviveři“ středověku. Taky tady se jich pár, obvykle jich nebylo víc než dvacet, vydalo ze svého domovského kláštera (byl jim Heiligenkreuz u Vídně) do pustiny, mezi kopce, pod kterými protékala řeka Traisen. Nejdřív postavili pár chatrčí, aby nějak přežili první zimu, a pak se na jaře dali do práce. Ora et labora! Nejprve vysekat a vyklučit místo, oddělit posvátnou část, templum, od části profánní, pagus, pak začít budovat chrám a ambit s křížovou chodbou, uvnitř rajskou zahradu, kde nemůžou chybět lilie, které tam jsou dosud. Kousek dál druhou zahradu, hortus, kde se bude pěstovat zelí, mrkev a bylinky, ta tam je taky. A kolem kláštera začít stavět místo pro campus, tábor, kam začne přicházet obyvatelstvo, které tu továrnu na absolutno pod vedením mnichů, těch praktikujících manažerů, bude udržovat v chodu. Na rozdíl od Čech se tudy nepřežene za dvě stě let husitské tsunami, a i reformace se Rakousku víceméně vyhne, takže klášter tady funguje s přestávkou jediného roku 1789, kdy ho zrušil císař Josef II., ale hned po jeho smrti Leopold – taky Druhý – obnovil, osm set dvacet let.

Díky tomu jsem se hned v portně málem srazil s dvojicí mladíků cisterciáků (bílý hábit, černý škapulíř, taková zástěra přes hlavu) a v pokladně si ke vstupence koupil CD, na němž místní mnišský sbor zpívá gregoriánský chorál k poctě svatého Bernarda z Clairvaux, jenž ten mariánský příměr s liliemi zavedl. Doktor medotekoucí, doctor mellifluus,stojí v kamenné formě před klášterem, podobně jako v Plasích, a se zvednutou pravicí ukazuje k chrámu, v němž má ještě pozlaceného dvojníka nad kazatelnou: tam drží kříž s dvěma kopími, na jedné je hrot a na druhé houba – mořská, s octem, dva nástroje dotknuté umírajícím Kristem. Bernard, největší duchovní postava 12. století, mystik a vizionář, byl padesát let po smrti, když sem jeho bratři přišli, jistě s myšlenkami na něj, na jeho asketický a přitom činorodý život. Byla to doba, kdy se z divoké Evropy stávalo to, co nám tady předci nechali: kulturní kontinent protkaný hustou sítí cest, které spojovaly usedlosti s kostely a farami, hospodářské jednotky s duchovními body, které zažehovali ti odhodlaní muži v mnišských hábitech. Zaváděl se trojpolní systém, užívalo se rádlo na kolečkách, přišlo se na to, jak lépe zapřáhnout dobytek do chomoutu, jak lépe orat, sít, skladovat obilí. Začaly se pěstovat luštěniny, ta základní potrava mnichů, která jim dala mnohem víc síly a energie, a také způsobovala větry, o čemž mniši rádi žertovali, včetně svatého Bernarda, který byl svými zažívacími problémy pověstný. To mniši cisterciáci znovu (v antice je znali) vynalezli vodní záchody, v jejich případě společné, kam se ubírali po ranních modlitbách a kde ve společném zápachu a prdech tužil se jejich kolektivní duch.

Ten klášter, který stojí na kraji městečka, ale je jeho středem, je ještě významný tím, že si ho poslední Babenberkové vybrali jako svůj klášter rodový a pohřební. Ti Babenberkové, většinou se jmenovali Leopoldové, jsou rakouská „zakladatelská dynastie“, která, jak se píše v Dějinách Rakouska (2002), ze „zapomenuté provincie kdesi ve východním Bavorsku stvořila zemi, která svým bohatstvím lákala císaře, římskou kurii, blízké i vzdálenější sousedy“. A když roku 1246 Fridrichem II. Bojovným po meči vymřeli, přilákala ta bohatá provincie mladíka, kterému my říkáme Přemysl Otakar II. a máme ho za tragického velikána našich dějin, ale Rakušané, kteří mu říkají Ottokar, ho měli za vetřelce a cizince, který zneužil situace a vedral se někam, kam neměl. Ovšem zapomínají, že k tomu mu šla vstříc jejich vlastní krev, Markéta Babenberská, dědička zemí, která se ve svých skoro padesáti letech nabídla devatenáctiletému Otakarovi za ženu, přičemž bylo jasné, jak podivné to bude manželství i na poměry středověku. A když potom to „manželství“ logicky po deseti letech skončilo i jaksi právně – Otakarovi advokáti někde vyštrachali, že Markéta složila po prvním manželství slib čistoty –, odebrala se šedesátiletá žena do ústraní, a když v roce 1267 zemřela, nechala se pohřbít tady v Lilienfeldu, v klášterním kostele u kněžiště, kousek od rakve svého otce, vévody Leopolda VI., jenž odsud v roce 1217 vytáhl na pátou křížovou výpravu, která sice ničeho nedosáhla, ale on se z Egypta vrátil pokryt slávou a liliemi. Jedenáct let po její smrti skončil na Moravském poli s rozseknutou lebkou Markétin podivný „manžel“, který se zapletl do rakouských dějin, což se mu stalo osudným.

Večer pak do údolí rychle padal pozdně letní soumrak, ale voda té řeky Traisen, na niž bylo možné hledět z jedné příjemné knajpy, byla ještě dlouho průhledná. Míhala se v ní těla pstruhů, kteří o tom všem neměli ani ponětí. I když ryby neradno podceňovat. Jak věděl sv. František, který přišel brzy po Bernardovi. O něm někdy příště.