Zelení mučedníci na smaragdovém ostrově

ROZLOUČENÍ S IRSKEM U SAMOOBSLUŽNÉ SNÍDANĚ

Nedostatky své angličtiny nahrazuji zdvořilostí, někdy až přehnanou. Třeba na otázku, nebyla-li mi v noci zima, horlivě přitakám: Yes. No. It is excellent! Thank you. Hostitel pozvedne obočí a praví: You’re welcome. Ale co potřebuji, na to má engliš stačí. Občas se přihodí drobné nedorozumění. V ubytovně na kraji světa, kousek od atlantských útesů Slieve Cliffs, které mají být dokonce nejvyšší v Evropě, mi byla hostitelkou položena otázka, zda si přeji k snídani irskou snídani… Na to jsem odpověděl nadšenými výkřiky Of course, dear lady! I love Irish breakfest. It is an excellent suggestion. Žena odpověděla, že bude stačit, když za snídani zaplatím, pak něco řekla svému muži, ten poodešel, a dál se bavila s hosty.

Já tedy seděl a věnoval se plánovaní cesty k útesům a zdvořile čekal. To už trvalo dost dlouhou dobu, a snídaně stále nepřicházela, navíc žena stále klábosila s manželským párem, nejspíš o počasí. Sledoval jsem jiné hosty, přicházeli k lednici, brali si z ní potraviny a připravovali si na plotně volská oka a takové věci. – Neměl by sis to udělat sám? řekla osoba, jež sama lstivě nesnídá. – Myslíš? řekl jsem. – Vždyť vidíš, že si to tu lidi dělají sami. – Vstal jsem tedy a co nejzdvořileji jsem se zeptal hostitelky: Please, is this a self-made kitchen? – Podívala se na mě poněkud zkoumavě a řekla: Yes... Co také říct na otázku, je-li to „vlastnoručně udělaná kuchyně“… Přikročil jsem tedy k ledničce, kde jsem vyhmátl dvě vejce, nějakou slaninu, dokonce jsem rozbalil něčí párky v igelitu, pak se sháněl po rajčeti, neboť jsem věděl, že to všechno obsahuje irská snídaně… S pocitem, že dělat si takovou irskou snídani je pro mě ta nejpřirozenější věc, jsem přismahl několik plátků slaniny, hodil na to dvě vejce a snažil se usmažit rajče. Marně jsem hledal fazole. Z pánve stoupal čmoud, který naplnil celou self-made kuchyni, někteří lidé pokašlávali a vybíhali se nadechnout, majitelé oněch potravin, které jsem jim sebral z ledničky, mi ironicky nabízeli další, ale já své dílo slavně dokonal. Shrnul jsem osmahlinu na talíř a nesl ji vítězně ke stolu. V tu chvíli hostitel přinášel talíř s dokonale připravenou Irish breakfast… A tak to bylo se vším. Anything else?

To se odehrálo ráno, na konci světa, v místech, která budí takové pocity odloučenosti, že není divu, že se sem v roce 1935 stáhl slavný básník a opilec Dylan Thomas, aby se dostal co nejdál od lahve s alkoholem. „Dvě hodiny cesty k nejbližšímu člověku, sám jako Kristus,“ napsal pak v jedné básni. Hleděl na moře, poslouchal příboj, myslel na poezii a pití a jak se ho zbavit. Pak ale zjistil, že se tam v každé chalupě pálí irská národní kořalka poitín… To tu odvykací kúru značně zkomplikovalo. Dylan Thomas se abstinentem nestal, snad ku prospěchu poezie.

Ta chalupa, ve které žil Dylan Thomas, oblíbený básník mých drahých přátel Pavla Šruta (ten ho překládal), Tomáše Pěkného (ten rozuměl jeho zálibě v dobré pálence) a samozřejmě Roberta Zimmermana, byla na obydlí předělaná kraví stáj, kde před ním bydlel americký malíř a grafik Rockwell Kent, slavné jsou jeho ilustrace Melvillovy Bílé velryby. Pokud vím, Kent alkoholik nebyl, spíš dost naivní levičák, za což dostal v 50. letech dokonce Leninovu cenu, ale malíř to byl úžasný, vedle Edwarda Hoppera nejlepší a nejoriginálnější americký výtvarník 20. století, aspoň já si to myslím. A tady na donegalském výběžku maloval nebo pak ryl nádherné obrazy přímořských krajin s dalekými výhledy na modré moře, do kterého se zalamují skaliska, nad nimiž krouží albatrosové či jiní ptáci, a z útesů to pozoruje žena s rozevlátými vlasy a větrem ošlehanou tváří. Doporučuju se na to podívat: okamžitě si ho oblíbíte a pochopíte i důvody, proč jsem o ta místa tak stál.

Ale počasí bylo strašné. Od rána zataženo a meteorologická předpověď pro Glencolmcille, což je vesnice poblíž, hrozivá, dokonce se nedoporučovalo vycházet a přibližovat se útesům. Po mém triumfu se snídaní však už nebylo vhodné se v ubytovně dál zdržovat. Hostitelé se s námi zdvořile rozloučili, popřáli šťastnou cestu a byli rádi, že se vzdalujeme. Minuli jsem několik megalitických hrobů, ve skutečnosti několik navršených kamenů, které tam udržuje místní spolek pro klamání turistů (neberte to vážně), pak několik otužilých ovcí, které na nás nechápavě zíraly, též jsme zaslechli vábení sirén a zpěv mrtvých námořníků. Popisovat atmosféru pomalu se blížících povětrnostních běsů je nad mé stylistické schopnosti. Napíšu jen, že moře se vzdouvalo a osudově hučelo. Vlny se tříštily, jako by v něm na začátku starohor vznikaly první buněčné organismy, skaliska, která byla včera ozářena medovým svitem slunce, nyní vypadala, jako by se jimi otvíraly brány do pekel. Vítr nám rval hlavu z těla a pohrával si s končetinami. Bylo to náramně krásné a divoké.

A bylo to i loučení s Irskem, s tím „smaragdovým ostrovem“, k jehož podstatě patří vzdorování živlům. Ovšem nikoli nepřátelské a vyzývavé, ale bratrské a vstřícné. Má to původ v dávné historii, v počátcích irského křesťanství a říká se tomu zelené mučednictví. Irsko je totiž výjimečné v tom, že přijalo křesťanství bez krveprolévání: z druidů se plynule stávali kněží a mniši, z bohů a bohyň světci, svatí a svaté, třeba svatá Brigita Irská byla původně snad světlovlasá bohyně úsvitu Brigid. Nebyly oběti na straně pohanů, ale ani věrozvěstů. A nebylo irských mučedníků, jakým se jinde po celé Evropě stavěly chrámy, neměli ani bezhlavého svatého Denise jako Francouzi, ani někoho jako svatou Ludmilu nebo Václava, rudé mučedníky s krví. Měli ale zelené mučedníky, kteří se rozhodli dobrovolně opustit pohodlí a radosti lidského společenství a odebrali se do lesů, jeskyní, na opuštěné ostrovy, na vrcholky hor, za lože si vybrali tvrdé kameny vysoko na skalách, kde se oddávali modlitbě, meditaci a tělesným cvičením. A také studiu posvátných knih, které někteří z nich vyzdobili fantastickými výjevy a ornamenty, jež nemají ve své složitosti a propracovanosti obdoby: ta možná nejkrásnější kniha, jakou kdy někdo vytvořil, Book of Kells, Kniha z Kellsu, je ze začátku 9. století. Je dílem této obdivuhodné kultury sebezapření a soustředění, úžasných umělců, kteří žili v osamělých poustevnách nebo v malých budkách podobných včelím úlům vystavených z kamenů kladených na sebe, které jsou dosud vidět v nejznámějším irském klášteře „zelených mučedníků“, v Glendalough. Ti mniši byli fakíři křesťanství, předchůdci svatého Františka, ekologové mystiky, svatí asketičtí mužové, kteří chválili dílo Hospodina skrz tělesnou nepohodu, pokání a otužování. Nejhezčí je asi příklad svatého Kevina, který se modlil s rozpaženýma rukama, když vtom mu do dlaně usedl kos a snesl vajíčko: byla to tedy spíš kosice. A svatý Kevin se obrnil trpělivostí a čekal, až se z vajíčka vyklube malé kosátko, a pak ještě počkal, až bude moci vzlétnout. A stále měl nataženou ruku s dlaní, ve které ho lechtala kosí rodinka, po celou tu dobu chválil dílo Hospodinovo a ten krásný ostrov, který je stejně tak drsný jako něžný, stejně tak zbožný jako divoký, dobývaný a týraný, přitom svobodný a nepokořitelný…

No, dobře, trochu si to idealizuju, ve skutečnosti je už i Irsko globalizované, v obchodech je všude stejné zboží, všude etnické restaurace, na typicky irskou hospodu s irským jídlem pomalu nenarazíte, Dublin už je taky multi-kulti, všude duhové prapory... Jako všude. Ale přece jenom podstata té země přetrvává a je těžko vyvratitelná, je v sytosti zelených pahorků, v drsnosti rozeklaných útesů, v modři zálivů a bělosti stavení, která jsou často už opuštěná. A tak jsme se blížili k útesům Málainn Bhig (Malinbeg), které patří prý k nejkrásnějším na světě, což mohu stěží posoudit, ale věřit se tomu dá. Byly zahaleny živly a z mlh vystupovaly jako obrovský sloní hřbet. Ten se kdysi vynořil z moře a třeba se tam jednou vrátí.