Mělník

Když jsem jednou za čas na Mělníku (nebo na Mělníce?), jdu se vždycky podívat na soutok těch dvou českých řek, Elbe a laterálního kanálu vraňansko-hořínského čili Vltavy, a na Říp, který se někdy ztrácí v mlze, jako teď v sobotu. A když se dostatečně dojmu z toho českého výjevu téměř posvátného, jdu k hlavě Viktora Dyka, rodáka z blízké Pšovky, a hned mi bleskne hlavou vzpomínka na mého dědu, který měl úplně stejný knírek a také tu čupřinu na čele, kterou já bych si tam mohl leda tak nalepit. Prostějovský děda Josef, který Viktora Dyka uctíval nejen jako básníka, ale, byť Moravan, hlavně jako správného českého nacionalistu, mi vyprávěl, jak jako mladík byl na jeho přednášce v Brně, což na něj udělalo nejspíš takový dojem, že se mu pak celý život fyzicky podobal. Jenže Dyk se utopil v jednatřicátém roce na Jadranu ve čtyřiapadesáti, děda umřel jako věchýtek v pětadevadesáti roku dva tisíce. A pořád se mu trochu podobal.

To je první asociace mělnická, ta druhá jsou kosti, hromada kostí v místní kostnici u Svatého Petra a Pavla. Do ní jsem byl přiveden jako malé dítě svým otcem, který měl taková místa rád a z dost perverzních důvodů mě tam vodil, takže jsem ve velmi útlém věku prošel snad všemi přístupnými kostnicemi, jež představovaly zvláštní odchylku v modernisticky hygienickém socialismu, kde smrt a kosti jako by neměly co dělat. Já si vždy představoval, co by se stalo, kdyby mě tam otec zapomněl, třeba i schválně mě tam odložil, a pak by se zabouchly dveře a já bych tam zůstal přes noc, kdy se ty kosti dávají do pohybu a snaží se složit znovu dohromady. Takže jsem si představoval, jak tam během nocí probíhá neustálé víření lebek a hnátů a jejich porovnávání a zkoušení a přeskupování a také láteření na univerzitního profesora Matiegku, který ty kosti před sto lety odborně zkoumal a dělal z nich ty úhledné útvary, do nichž lze skládat končetiny a olysalé hlavy, ale mnohem hůř hrudní koše, jež většinou v kostnicích chybějí, protože by zabraly moc místa. Tak tohle mi táhlo hlavou jako dítěti při návštěvě kostnic a táhlo mi to hlavou, i když jsem tady v kostnici mělnické byl před dvěma lety naposled a hleděl na kostěné hradby a zdi, do nichž je poskládáno k patnácti tisícům nebožtíků, tedy asi dvě třetiny současných obyvatel města. Teď měli v kostnici zavřeno, dostat se nedalo ani do kostela, a to byl advent, sice šero, ale do večera daleko, na náměstí cosi jako vánoční trhy, na kterých jsem dost obtížně hledal nějakou hezčí vánoční věc, nakonec jsem si koupil dva sáčky františků po pětadvaceti korunách, jeden s vanilkovou příchutí, druhý bez. Až je budu pálit, naplní se heslo mělnických knížat z lobkowiczkého rodu: Popel jsem a popel budu.

Na Mělník je nejhezčí pohled, když z něho poněkud odstoupíte, tedy z druhé strany spojené řeky. K tomu je nejlepší slézt z návrší pěšky stezkou podél vinice, která tam je od dob kněžny Ludmily, a když ne od těch, tak určitě od dob Karla IV., který tady nechal zasadit modrou révu z Burgund. Má se obecně za to, že to víno, co pijí s Buškem z Velhartic a co Karlovi „křiví ústa a láme vaz“, je mělnické, ke kterému se pak přisaje a víc nepustí. Neruda byl velký propagátor a zřejmě i pijan mělnického vína, na jeho počet skládal pijácké sloky a doporučoval ho jako náhradu za pivo: v cyklu Z mělnické skály z Knihy veršů je ta známá sloka: „Já nechci nikdy pivo pít, / chci červené jen víno, / po pivě bývá v myšlenkách / mých skoro strašně líno. // Pro pivo v českém pokroku / jde vše až hrůza líno, / a chcem-li pomoct lidstvu dál, / nuž víno – víno – víno!“ No, možná na tom něco je: zajímavé ale myslím je, jak je ta náchylnost k pivu, nebo k vínu, podmíněna povahově a jak se mění věkem: za našeho mládí pili víno jenom holky nebo blbci, na pivu bylo fantastické právě to, jak člověka zpomalovalo a příjemně debilizovalo, a to až k pocitu blaženého štěstí a nekonečné družnosti, zatímco víno jaksi psychiku spíš dráždilo a nakopávalo, což mladý vůl nepotřeboval, to měl sám od sebe. Pak se to s věkem spíš měnilo, pivo skutečně začalo člověka otupovat a nafukovat, ty hektolitry, kterými si prolil tělo, ho trochu poznamenaly a do pitoma měnily, tak pomalu přecházel na víno, ale to už bylo jiné pití, takové méně spontánní a veselé, spíš takové náladové a dorovnávací a aby se vůbec k něčemu dohrabal, takže už to nebylo ono, a pokud se nestal alkoholikem, tak jednoho dne přišel na to, že už to vlastně ani nepotřebuje, že mu ta mozková úprava začíná vadit a nejlepší je vůbec nepít, což je tedy můj případ.

Ale tady v chateau Mělník většinou lahev červeného koupím, protože se mi líbí ty malé baňaté butylky s lobkowiczkým znakem, polceným a dvakrát děleným štítem s kosmo postavenou orlicí se zlatou zbrojí a perizoniem, což je jednak bederní rouška, ale v heraldice takový ten štítek na prsou orla nebo jiného ptáka. A protože Lobkowiczové byli (a jsou) knížecím rodem, je erb oblečený do knížecího pláště a má knížecí korunu. Ten znak z lahví je v reálu v kamenné podobě proveden nad vstupní branou mělnického zámku, na který ale lobkowiczká sekundogenitura přišla až v polovině 18. století, kdy jej vyženili od Černínů, na rozdíl od nich pouhých hrabat.

Ale mělničtí Lobkowiczové hlavně žili a bydleli nikoli tady na kopci, ale naproti přes řeku v Hoříně, kam se dá hezky dojít přes Labe (ona je to spíš Vltava) po mostě a pak, když nezabloudíte, tak přes háj a několik luk a bažin. V létě je to tam plné komárů a bujné zeleně, teď na podzim to mělo ráz velmi melancholicky atmosférický, jak to dokážou vytvořit holé pařáty stromů, za nimiž zapadá studené slunce a jež sem tam oživí vzmachem křídel nějaký zimní pták, havran, či snad krkavec. Když se dojde k hořínskému zámku, zastaví vás brána, která vypadá, že už ji dlouho nikdo neotvíral, takže jen zpovzdáli hledíte na omšelé barokní průčelí paláce, který by klidně mohl být v Praze sídlem nějakého mocného ministerstva nebo ambasádou mocné země, jako Lobkowiczký palác na Malé Straně sídlem ambasády německé. Mělničtí Lobkowiczové tady bydleli do roku 1948, dokud nepřišel lid a spravedlivé zlidovění šlechtických sídel, takže když to Otakar Karel Lobkowicz, nejstarší syn Jana Adolfa Lobkowicze, toho, co podepsal známé Prohlášení české šlechty z podzimu 1938, která se zastávala státu, který ji přitom po 28. říjnu 1918 zákonem zrušil, v roce 1992 zrestituoval, převzal velkolepou ruinu. Své pak napáchala povodeň v srpnu 2002, kdy se voda rozlila pod mělnickým kopcem jako v prvohorách a kdy se Hořín proměnil v zámek vodního typu. Od té doby se toho myslím moc nezměnilo a divil bych se, kdyby se někdy v dohledné době (třeba pro mě dohledné) změnit mělo. Šlechtické rodiny kdysi tak početné a rozrostlé už taky nepotřebují tolik pokojů a služebnictvo se rozprchlo do bytovek a paneláků, to lepší si pořídilo nějakou haluznu s garáží. Soukromý zámek by chtěl v současnosti asi jen šílenec, i když mně by se docela hodil… Zvládnout by se ale dalo menší obydlí, které tam drží Lobkowiczové ve vlastnictví, hrobka na kraji obce, na hřbitově, který plynule přechází ve fotbalové hřiště.

Ta hrobka je opatřená kaplí s kulatou klenbou, takže zdálky trochu vypadá jako hvězdárna, a za ní jsou v půlkruhu, v takovém obelisku, hroby Lobkowiczů. Jenže k těm se lze dostat jen ilegálně, neboť hrobka se léta opravuje, nebo spíš se ta oprava imituje, takže je obložená lešením a nedostavěnými zídkami, které vypadají, že se co chvíli zřítí. Stavby se postupně zmocňuje vegetace, zarůstá křovím a plevelem, schody do kaple se hroutí a pod nimi je dobře patrná díra, v níž jsou v temnotě vidět či tušit ztrouchnivělé rakve těch nebožtíků, jejichž jména jsou vytesána do desek v půlkruhu za kaplí. Jsou to jména knížat a princů a jejich manželek, dětí a vnuků, kteří zestárli, ať již ve vlasti, nebo exilu. Potvrzují tak rodinné heslo o popelu, který se zase v popel obrátí, stejně jako se brzy v popel změní ten františek, kterého si právě teď na jejich počest a s úlevou, že článek už končí, zapaluju. Už je cítit vanilka…

Rozmělněný popel na Mělníce