Slet géniů na Mendláku

GENETICKÉ DANOSTI STARÉHO BRNA

Na Pekařské v Brně je místo, kde se kdysi, bylo to 15. února 1976, propadla zem pod paní Marií Bartošovou, pětačtyřicetiletou květinářkou. Nejspíš ji pohltila voda, kterou se najednou zalil několikametrový kráter, a pak ji vsákl do svých náhle odkrytých hlubin. Její tělo se nikdy nenašlo, vlastně možná jen jeho kousek, ale to až po mnoha letech, kdy byl případ uzavřen i tím, že v roce 1993 dal městský úřad na zeď domu, u kterého se to stalo, pamětní desku s nápisem, že toho lituje.

Jako částečně moravské dítě si pamatuju, že se také říkalo, že paní Bartošová ve skutečnosti někam zmizela, možná emigrovala, nebo také, a tahle verze se mi líbila víc, že žije v brněnském podzemí, které je nekonečné a skrývá se v něm ještě větší město než to, které je nad ním. O tom druhém městě se občas ve svých brněnských knihách zmiňuje Jiří Kratochvil, největší znalec a literární tvůrce alternativních podob brněnského světa.

Takže když se ocitnu jednou za čas na Pekařské, našlapuju s jistou opatrností, a to zvlášť na těch místech, kde se to mělo stát. Pozoruju trhliny v asfaltu, dívám se, jestli se trochu nehoupe nebo odněkud trochu necrčí voda. Scházím kolem nemocnice u svaté Anny a podél budovy s odvážným nápisem Německé gymnasium na Mendlovo náměstí čili na Mendlák. To je utajené druhé srdce Brna, aspoň pár lidí si to myslí a já asi taky. Ne že by to tady bylo nějak zvlášť krásné, zvlášť teď začátkem března, ale je to místo mysteriózně osudové a v několika vrstvách symbolické. Koncentrace dějin, geniality i zmaru tady dosahuje vysokého stupně a nebývalé intenzity. A přitom to tady moc lidí, kteří nejsou z Brna, nezná, a možná ani někteří Brňáci to tady úplně neznají, neboť je to trochu bokem, a tak člověk neví, co by tam dělal. Já také nejsem nějaký obzvláštní znalec, ale když mám v Brně trochu času, tak tam sejdu.

Takže jsem před pár dny zase sešel k bazilice Nanebevzetí Panny Marie, což je myslím nejkrásnější gotika v Brně, možná na celé Moravě. Je to latinský kříž vystavěný z cihel, toho materiálu severu, který se sem dostal díky poloviční Švédce Richenze čili Rikse, tedy Elišce Rejčce, dvojnásobné královně české a vlastně taky polské, neboť po otci byla dcerou polského krále Přemysla Velkopolského. To ona tady v Oltecu čili na Starém Brně založila roku 1323 klášter cisterciaček, který byl v té době nejbohatší v království, neboť i ona byla nejbohatší žena v zemi. Ale vedle toho, že byla dvakrát královnou, byla taky dvojnásobnou vdovou, protože sotva se vdala, už jí manželé, Václav II. a Rudolf Habsburský (říkalo se mu král Kaše, neboť chtěl dát do pořádku státní finance, tak šetřil) umřeli. Do Brna se přestěhovala, lze-li to tak říct, z Hradce, který se po ní jmenuje Králové, v roce 1318. To jí bylo třicet, takže to byla pořád ještě mladá žena, představuju si, že třeba vypadala jako ta blonďatá zpěvačka ze skupiny ABBA – ne teď... Možná se stáhla na Moravu, protože chtěla být co nejdál od své nevlastní dcery Elišky Přemyslovny, se kterou se nesnášela. Hlavně sem ale asi šla za Jindřichem z Lipé. To byl moravský hejtman, několik let, než se Jan Lucemburský trochu zorientoval, první muž království, takže vlastně zas vrcholná partie. Eliška Rejčka je tady, v tom kostele, vedle něho taky pohřbena. Určitě je ten pikantní vztah (Jindřich z Lipé byl ženatý a měl pět dětí) popsán v nějakém lidovém historickém románu, tipoval bych produktivního velkospisovatele Vlastimila Vondrušku, ale to nic nemění na tom, že to je hezká love story našich dějin a že ten cihlový kostel je toho důstojným památníkem.

Ženský cisterciácký klášter byl tady na Starém Brně, dokud ho nezrušil Josef II. Brzy se sem však přestěhovali augustiniáni od Svatého Tomáše, to je tam, co je dnes Moravská galerie. A tento učenecký řád přilákal do svých řad zvídavého hocha z Hynčic u Nového Jičína, Johanna Mendela. V roce 1843 si tady jako novic přidal řeholní jméno Gregor a s ním zůstal až do smrti v roce 1884. Celých čtyřicet let jeho života je spojených s tímhle místem, s klášterem pod Špilasem a s jeho nejbližším okolím, tedy se zahradou, jež je nezbytností každého kláštera. Po ní se tady procházel, nejdřív jako mladý řeholník, pak, od roku 1868, už jako ctihodný opat, vždy ale stejně vlídný, pozorný a usměvavý, neboť si duševní klid udržoval ušlechtilými zájmy. Těch byla řada, ale dva provozoval obzvlášť rád a přímo tady. Zde prováděl v budce k tomu zřízené meteorologická měření, z nichž vyvozoval, že nejen počasí, ale i klima se mění. A na záhonech k tomu hrachem osetých konal své epochální pokusy s hrachem setým… Ty zde nebudu popisovat, obecně se nějak ví, že šlo o podivínskou zálibu učeného kněze, ze které se vyvinula „buržoazní pavěda“ genetika, jež pak zpřeházela řád světa.

Je to tedy místo svým způsobem revoluční a převratné, tím více, jak je nenápadné. Také tam u zdi tak nesměle postává bílá socha, odhalená v roce 1910, dílo Znojemáka Theodora Charlemonta. Původně stála na náměstí, v padesátých letech ji přestěhovali na skrytější místo, ale mohla dopadnout taky hůř. Usměvavý řeholník se tam hezky opírá o popínavé lodyhy hrachu a hledí nevinným výrazem směrem na Mendlák. Součástí sochy je zajímavý reliéf, na němž se dvě nahé postavy, mladík a dívka, zjevně homozygoti, obtáčejí jakousi stuhou, připomínající točenici DNA, čímž právě demonstrují Mendelovy zákony dědičnosti.

Teď je ta zahrada zrovna celá rozkopaná, protože se tam staví nějaké dřevěné pódium či co, snad nějaká varianta Mendelova skleníku, který tady opravdu stál, ale v 19. století do něho praštil hrom. Má to být hotové ke dvěma stům let Mendelova narození, což je letos dvacátého července, takže pokud tohle vyjde v knížce, už by to tam mezitím mělo stát.

Ale u zdi augustiniánské zahrady je, zase trochu schovaný, ještě jeden pomník. Je na něm česky a německy nápis: „30. května museli Němci z Brna (aus Brünn) a okolí (Sprachinsel) opustit svou domovinu (Heimat). Kéž v budoucí Evropě mohou žít všichni lidé v míru a v úctě k lidským právům. Zřízeno domovským spolkem Brňanů / Brunna v květnu 1995.“ Už se tam nepíše, že ráno onoho 30. května se odsud vydalo na pochod víc než dvacet tisíc lidí, především žen, dětí a starých lidí. Už i v české literatuře bylo to, co pak následovalo, pojmenováno jako „brněnský pochod smrti". Kolik jich na cestě na jih, k rakouským hranicím, během pár dní zemřelo? Pět tisíc, což je tradiční sudetoněmecké číslo, je asi příliš. Dva tisíce, což je číslo německých historiků? Či 1691, jak spočítali historici čeští? V masovém hrobu v Pohořelicích, kam došli večer, jich má být pohřbeno asi šest set. Umírali na vysílení, žízeň, úplavici, pak se přidal tyfus. Bylo už měsíc po válce... Dalo by se říct, že tady na Mendláku skončilo německé Brno. Tedy i Brno Mendelovo, toho „Moraváka německého jazyka“, jak sám sebe definoval.

Ale je tam ještě kousek jedno kouzelné místo: ulice Pellicova, tajné secesní zákoutí a myslím nejhezčí ulice v Brně. Obtáčí vrch Špilberk, na němž stojí „žalář národů“, kde byl v letech 1822 až 1830 vězněn také karbonář a básník Silvio Pellico, po němž nese ulice od roku 1919 jméno, čímž byla demonstrována československo-italská vzájemnost a rozbití Rakouska. Domy připomínají barevností včelí úl. Mendel byl samozřejmě také včelař… V té ulici vyrůstal v letech 1915 až 1924 Kurt Friedrich Gödel (1906–1978), rodák z Pekařské, další brněnský génius, jeden z největších logiků a matematiků of all time. Nechtějte ale po mně, abych vysvětloval proč. Zemřel jako profesor na Princetonu, na vyhladovění, on, jeden z největších mozků století, trpěl bludem, že všechno jídlo je otrávené, na čemž možná něco je. Být geniální není holt jen tak, co si budeme povídat, však o tom něco víme. A ještě jsem zapomněl, že v tom klášteře u augustiniánů začínal Leoš Janáček: dirigovával tam sbor na kůru. A byl u toho, když v tom kostele pochovávali Mendela. Génius, kam se podíváš.