Poslední místo reakčního kancléře

BYL V PLASECH MINISTR ZAHRANIČÍ USA HENRY KISSINGER?

Kdyby v téhle zemi měli mít konzervativci nějaké poutní nebo posvátné místo, tak by to mohla myslím být hrobka knížete Metternicha v Plasech. Nevím, jestli třeba někdy napadlo filozofa Rogera Scrutona během jeho častých návštěv předlistopadového Československa zajet se do Plas podívat. To by jistě byl pro tu britskou „esenci konzervativismu“ zajímavý zážitek: oprýskaný český venkov, mohutný klášter přeměněný na sklady, internát a bunkr pro případ jaderné války, kousek dál hrobka v odsvěceném kostele, na kterém je nápis Smuteční síň…

Nebo třeba pro Henryho Kissingera, který v Praze taky párkrát byl. Ptal jsem se v té hrobce milé a inteligentní paní, která tam provází, když jí zatelefonujete a domluvíte se s ní, nejlépe na další den. Nevěděla o tom, ale prý se tady občas někdo z ciziny zastaví, ale spíš ti, kteří přijdou do kláštera a pak zajdou sem, kousek přes silnici, ke kostelíku, za nímž je standardní maloměstský hřbitov, na kterém je zajímavé, že se tam vyskytuje několik litinových náhrobků, které jen tak na takových hřbitovech v Čechách nevidíte. Kdysi, vzpomněla si ta paní, se tady prý objevil rakouský velvyslanec, položil kytici, ale to už je přes dvacet let. Metternichové v přímé linii vymřeli v roce 1992 Pavlem Alfonsem, automobilovým závodníkem a do roku 1945 posledním majitelem Plas. Tak už sem nemá kdo z rodiny jezdit.

Henry Kissinger, kterému by mělo být za dva a půl roku sto let – věřím, že se dožije –, byl jako lišák diplomacie k Metternichovi, tomu comte de balance, knížeti rovnováhy, přirovnáván a on se tomu přirovnávání nebránil. Ve své knize Umění diplomacie mu věnuje místa jako nikomu jinému. Třeba si sem zajel tajně? Ale věděli ti muži o tom vůbec? Asi spíš ne, spíš by si mysleli, že je pohřbený ve Vídni, kde jinde? Nemohl jim to někdo poradit? Třeba Petr Pithart… Nebo pánové Bratinka a Kroupa. Nebo Saša Vondra… A ví to těch pár našich konzervativců (někteří snad vědí)? Tedy že ostatky toho největšího a asi i nejúspěšnějšího evropského konzervativního politika, který po napoleonských válkách uklidnil zuřivě rozkymácenou Evropu a třicet let udržel svěřenou monarchii v míru a prosperitě (někdo by řekl „mrtvolném klidu“), jsou uloženy v jednoduché dubové rakvi v nenápadném kostele v jednom městečku na sever od Plzně? A vědí to třeba v Rakousku (kromě toho dávno vyměněného velvyslance), kde by snad měli mít ke svému kancléři vztah nejbližší? Sebastian Kurz by se k němu možná opatrně přihlásit mohl – hezká tvář, slušné vystupování, miláček od pohledu, jako Clemens zamlada. I když on to vlastně striktně vzato Rakušan nebyl: byl to aristokratický kosmopolita, když tak rýnský Němec narozený v Koblenzi. A tenhle charmeur salonů, pořadatel Vídeňského kongresu, největší společenské události 19. století, se z nějakého důvodu rozhodl, že pohřben bude kdesi v Čechách, mezi českými venkovany, kteří v Plasech převládali a kteří mu v roce 1854, když tam přijel pár let před smrtí na vizitaci, ústy školní mládeže česky přáli: „Jméno Metternich ať hlásá / Každý otec dítkám svým / A vlast po sta let ať jásá / Nad Mužem Tím slovutným.“

Za sto let, to byl rok 1954, vlast jásala nad něčím úplně jiným, i když už moc nejásala. V hrobce leželo jedenadvacet členů rodu, ale asi se to moc na Plzeňsku neprožívalo: však také Metternichův „zpátečnický“ režim měl špatnou pověst všeobecně, nejen u komunistů. Možná ještě teď. Většinou si obyčejný člověk pamatuje to, co mu uvázlo v hlavě ze školy. A o Metternichovi se v Čechách od jisté doby mluvilo jenom špatně. Můj oblíbený Eduard Bass v jinak pěkném Čtení o roce osmačtyřicátém o něm píše třeba tohle: „Byl naprostý egocentrista, kultivovaný sobec, pozdní příslušník společnosti, která vyslovila heslo: Po nás ať přijde potopa“. Jenže nic takového Metternich nevyslovil, spíš se té potopy, tedy revolucí a válek, bál, dalo by se říct, že je nenáviděl. Však také „Metternich,“ pokračuje Bass, „jen odvracel potopu od svého prohnile blaženého světa“. To je skvělá věta! Odvracel potopu od „prohnile blaženého světa“. Sem s takovým světem! chce se (některému) člověku zvolat. A hluboce se uklonit všem, kteří se o to snažili a snaží, vědomi, že vděku nedojdou. Po revoluci 1848, která znamenala konec jak Metternicha (pro něj naštěstí jen politický – tehdy se ještě politici nezabíjeli), tak toho blaženě prohnilého světa, starý Metternich opakoval: „Já jsem vám to říkal.“ To už docela v klidu dožíval na svých statcích, nejčastěji se zdržoval na Kynžvartě, sem do Plas se chystal posthumně.

Jak se sem ale kancléř vlastně dostal? Před měsícem jsem tady psal o plaském cisterciáckém klášteře (Plaz na kříži v Plasech), jehož existenci ukončil Josef II. Vzorně spravované panství přešlo do správy náboženského fondu a od něj jej v roce 1826 odkoupila metternichovská kancelář za 1 100 050 zlatých. Když se byl v červenci 1826 kníže poprvé v Plasech podívat, líbilo se mu hlavně okolí a oceňoval lesy. První dojmy popsal své sestře Leontině: „Okolí je různorodé, a co jsem viděl, je opravdu příjemné. Plasy leží v širokém údolí, kterým protéká říčka, jsou vidět především louky. Nejpozoruhodnější jsou lesy, které se vyznačují krásou a péčí.“ Zato skeptičtější byl k budovám kláštera, ovšem nikoli z důvodů estetických, ale řekněme praktických: „Z nádherného kláštera nebude nikdy příjemné obydlí, potřeby světa jsou jiné než ty, které mají dobří mnichové, a čím více je klášter klášterem, tím méně je zámkem a nemůže se jím stát.“ Dobrý postřeh… Metternich v té době nebyl už žádný mladík, padesátku měl za sebou, pomalu začínal slábnout i jeho vliv politický, ve Vídni se cítil stále odstrkovanější, jeho přece jen poněkud liberálnější rival hrabě František Antonín Kolowrat ho metr po metru vytlačoval z centra moci i od císaře a pomlouval ho, že je ultrareakcionář. Když umírající František I. v březnu 1935 doporučil nešťastnému Ferdinandovi, který se opravdu k vládnutí nehodil: Nic neměň a důvěřuj Metternichovi, zdálo se, že v monarchii půjde všechno starou cestou, ale to byl samozřejmě omyl. A Metternich tušil, že časy se mění a nad klidnou epochou se stahuje opona. Začala doba předbřeznová…

Metternich totiž nebyl žádný naiva. Musel v něm být silný praktický duch, protože v Plasech podnikl něco, co doporučoval i pro mocnářství. Tedy podnikat, modernizovat hospodářství, rozvíjet to, k čemu má inteligentní a pracovité obyvatelstvo předpoklady. Již pár let po koupi panství se na okraji Plas rozjela železná huť, která při vysvěcení v srpnu 1829 dostala jméno Huť svatého Klimenta, tedy Metternichova patrona. Sestávala z vysoké pece, kuplovací (málem jsem napsal kopulovací) pece s parním strojem, slévárny, sedmi bucharů, dílny se soustruhy, hoblíky a lisy etc. V roce 1843 zaměstnávala na tři sta dělníků a produkovala všechno možné ze železa a hlavně litiny (Kunstguss), což byl velmi progresivní materiál, z něhož bylo kdeco: ozdobné vázy, zábradlí, sochy, litinová kamna s ozdobnými mřížkami, svítilny, fontány, sloupy řeckého a jiného typu… Po Plasech najdeme několik těch krásných předmětů, kandelábrů, vodotrysků a takových věcí a to si lze představit, kolik toho v průběhu časů sebrali sběrači kovu všeho druhu…

Zakladatel hutí teď leží v prosté kryptě. Kóje pro rakve jsou opatřeny litinovou mříží a cedulkou z plaských hutí. Na té jeho je napsáno: Clemens Wenceslaus Lothar Fürst von Metternich-Winneburg a doplněno K. K. Haus.Hof and Staats Kanzler etc. etc. etc. Gebor. den 15. Mai 1773. Gestor. den 11. Iuni 1859. Poblíž jeho tři manželky, které postupně přežil, stejně jako milenky, které tady ale samozřejmě neleží, i když je možné předpokládat, že ty legitimní manželky by proti tomu nic neměly, kdoví, jak to mrtví mají, jestli se nedohodnou a všechno si neodpustí. Ta pro nás jistě nejzajímavější žena, vznešená „paní kněžna z Babičky“, vévodkyně Zaháňská, kterou Metternich miloval nejspíš opravdově a vášnivě právě v době Vídeňského kongresu, umřela třicet let před knížetem, který kvůli ní upadal do stavu zoufalství, nebo to aspoň v korespondenci, jež po tom vztahu zůstala, velmi dovedně předstíral. Ta je pohřbena v Zaháni, což je nyní v Polsku. Tady v plaské hrobce s kancléřem leží jeho legitimní děti (měl jich asi patnáct) s manželkami a také pár předků, jejichž kosti dal Metternich převézt z dosavadní hrobky na Kynžvartě sem do Plas, třeba svého otce Franze Georga, který zemřel roku 1818, tady je od roku 1829, kdy jeho syn začal upravený kostel svatého Václava jako rodinnou hrobku používat. On sám se sem přemístil v létě 1859. Už tu pro něj bylo přichystané místo ve středu té prosté krypty. Schází se do ní po pár schodech dolů, paní rozsvítí žárovku, pak tam už kromě jednoduchého kříže nic moc není.