Jena II

Když už jsem minule psal o Goethovi v Jeně, tak se musím také zmínit o Janu Kollárovi, jenž někdy býval slovanským Goethem nazýván. Těžko někomu vnucovat četbu jeho díla, ani já s ní neuléhám, ale před pár lety vydal Slávy dceru Martin C. Putna s obsáhlým komentářem a kniha je zcela rozebraná, kdo si ji tehdy neobstaral, tak už ji lehce nesežene, takže nějaký zájem o něj být musí. Dokonce ani profesor Putna doma prý nemá jediný kousek navíc, tak mi aspoň nabídl právě vyšlé Demlovy spisy o Sokole, tedy o té tělocvičné organizaci, jíž byl kupodivu velkým příznivcem.

Ale mně by se v Jeně hodila právě Slávy dcera, protože tato česká (česko-slovenská) „Božská komedie“ má vlastně původ právě v Jeně, v tom městě se jménem, které zní měkce slovansky (Jéňa), že není divu, že si Kollár, který sem přišel v roce 1817 studovat evangelickou teologii, představoval, že je tady v Jéně v lůně ztracené Slávie, jejíž stopy pak nacházel v kdečem, nejvíc v rysech ryze německé dívky Frideriky Wilhelminy Schmidtové (Bedřišky Vilemíny Kovářové), v níž si vysnil svou slávskou Mínu, svou Beatrici a Lauru v jednom.

A když jsem minule psal, že se v Jeně setkal Goethe se Schillerem, což znamenalo začátek epochálního přátelství, tak se tu setkal s Goethem i Kollár, tedy s jiným výsledkem, ale setkal. A kdo z Čechů (pravda, Kollár nebyl Čech…) to měl, setkat se s tím německým Jupiterem? Kollár to popisuje v posmrtně vydaných pamětech (vyšly v roce 1862), jak nejprve zjistil, kde Goethe v Jeně přebývá (dojížděl sem z blízkého Výmaru, neboť měl stále jistý úvazek na univerzitě a také to tu používal jako únikové místo), pak požádal o audienci, které se mu dostalo, ovšem museli s kamarádem Mažárym v „předním pokoji něco čekati, než se Göthe obleče a připraví“, načež je přijal „s nádhernou zdvořilostí a s odměřenými slovy i kroky“. Kollár pak píše, že musel Goetha výslovně upozornit, že on je „Slovák nebo chcete-li Slavjan“, neboť Goethe se domníval, že v Uherské nížině žijí jen Maďaři, takže i Kollára měl za Maďara. Když se mu to pak objasnilo, Goethe se zasmál a požádal Kollára, jestli by mu nepřeložil několik slovenských písní, čímž se ho chtěl asi decentně zbavit. Zajímavé je, že Kollár se na něho asi vykašlal, neboť bezelstně přiznává, že ho Goethe po měsíci potkal v parku a sám se mu připomenul, že mu něco dluží, načež se Kollár vymlouval, že měl moc práce. Inu, Slovan, jako bych to neznal…

Ale vraťme se aspoň na chvíli do dnešní Jeny. Minule jsem psal o krásných vyhlídkách v přilehlém okolí na město z různých stran. Jedno takové vyhlídkové místo je třeba na vrchu Windberg, na nějž se lze vydrápat, je na něm vyhlídková restaurace, vedle ní zbytek hradu, nyní vyhlídková věž Fuchsturm (Liščí věž). Ale ani na ni není nutné vylézt, neboť i z hradeb lze vyhlížet vápencový masiv Kernberge, pod nímž leží vesnice Ziegenhain (Kozí háj) s krásným gotickým kostelem z 15. století a hrázděnými domy, jež jsou ve stavu dokonalém. Na louce se pásly ovce, možná i nějaká koza by se našla, prostě ideální krajina romantického snu. Když pak člověk schází dolů, do města, je to, jako by se spouštěl z horské túry, přičemž může bloudit ve spleti různých cestiček, každá má své jméno a značení, čímž vzniká nemalý zmatek. Ale to jsem už několikrát psal, že jestli nad Němci v něčem vynikáme, pak v logice a srozumitelnosti turistického značení. Kupodivu.

Na Jenu a okolí lze zírat ale i přímo z prostředka města, když se necháte liftem (za 4 eura) vyvézt na onu kulatou věž (JenTower), kterou se za NDR snažili městu „vtisknout moderní socialistický charakter“: to byl opravdu oficiální záměr. Když ji na přelomu 60. a 70. let otvírali, byla to nejvyšší budova ve východním Německu, myslím, že dokonce dosud je: nepočítáme-li televizní věže, jež jsou asi vyšší. Nahoře to docela slušně fouká a senzitivnější lidé se sklonem k vertigu mohou pociťovat jisté pokušení. Přímo pod věží je hlavní jenské náměstí, které se jmenuje Dubové (Eichplatz), za NDR ho přejmenovali na Kosmonautů. Moc dubů tam není, spíš je to apelplac využívaný jako parkoviště, ale kdysi tam buršové, tedy vlastenečtí studenti, dnes by se možná řeklo nacionalisti či národovečtí pravičáci, zasadili duby svornosti, pak se tam i vztyčil pomník buršenšaftu čili tomu studentskému spolku, který měl hezké zvyky, třeba že se na přivítanou švihali šavlí těsně pod oko: taková jizva pak byla vzpomínkou na mládí po celý zbytek života.

A ty buky tam vysadili v roce 1816, což bylo právě deset let po události, díky které se v Paříži jeden most přes Seinu jmenuje pont d’Iéna, Jenský most. Ten tam nechal na svou počest postavit a po Jeně pojmenovat v roce 1807 Napoleon Bonaparte na památku 14. října 1806. Toho dne totiž od mlhavého rána z návrší Windknollen u vesnice Cospeda sledoval, jak jeho armáda drtí v opakovaných úderech sbory prusko-saské, takže kolem poledne je francouzské vítězství dokonáno. Císař se až dodatečně dovídá, že v těch samých hodinách rozdrtil jeho generál Davout hlavní pruské síly u Auerstadtu sedmnáct kilometrů na sever. Tahle dvojbitva (Doppelschlacht) u Jeny a Auerstadtu byla pro Prusko tím největším výpraskem v jeho dějinách, až do katastrof 20. století okamžikem největšího ponížení Německa, se kterým si několik let mohl Napoleon dělat, co chtěl, třeba z něj udělat zábavní park pro své vysloužilé vojáky. Dva roky nato se v Erfurtu, tedy nedaleko, pořádal velkolepý kongres, kde se měla nově rozdělovat Evropa, a Napoleon se tam sešel s Goethem. Vedou spolu zdvořilou konverzaci, Goethe je šedesátník, Napoleonovi je čtyřicet, už má podbradek, Goethe vypadá reprezentativně, vlasy nakulmované, tvář osmahlou, na Napoleona, který tvrdí, že Werthera četl sedmkrát, udělá dojem: Voilà un homme! pronese: scénu, jak známo, popsal Kundera v Nesmrtelnosti. Ale to je asi okamžik Napoleonova vrcholu, pak už to jde spíš z kopce, za čtyři roky podnikne nešťastné tažení do Ruska, za kterého, když inkognito ujíždí přes půl Evropy, se zastaví v noci v malém městečku kdesi uprostřed Německa, a když mu jeho doprovod řekne, že jsou ve Výmaru, pronese: „Vyřiďte mé pozdravy monsieur Goethe.“ Tím to končí.

Ale Německo nekončí, Německo tehdy začíná. Po letech se zvedá z katastrofy, mobilizuje se ze všech sil, vyhání Francouze ve válce, která asi jako první dostane jméno osvobozenecká a v níž také poprvé vzniká představa, že Němci jsou jeden národ, že patří k sobě, že je konec feudální rozdrobenosti, že je před nimi krásný a vznešený cíl: německé sjednocení. Vidí to i Kollár, který se v Jeně objevuje vlastně v epicentru hnutí, takže je taky zapálen a začne blouznit a snít o tom, že stejně by se měli sjednotit i Slované a společně vytvořit veleříši, samozřejmě s tím dubiskem na východě v čele. Nemoc je stejná, jiné jsou jenom příznaky. Nejhorlivěji takové věci prožívají studenti, ti planou jako obvykle svatým zápalem: pravý opak Goetha, který naopak horlivost stále víc postrádá a z ideje celoněmeckého sjednocení má obavy, protože jestli se někde Goethe cítil dobře, tak spíš v malých přehledných vlastech, jako bylo vévodství výmarské, nebo v útulných městech jako Jena, tedy v útvarech, které připomínaly řecké polis, neboť Goethe se cítil jako Řek, i když Řecko nikdy nenavštívil, vlastně dál než do Varů a do Teplic už do konce života neodjel.

To ten, pro kterého byla Jena jedním z vrcholů života, ano. Umřel od ní vzdálen 7626 kilometrů, v Longwood House na ostrově Svaté Heleny. Ta cifra je vyryta na kamenném kvádru, který stojí na místě, odkud toho 14. října 1806 Napoleon pozoroval vítěznou bitvu. Napoleonstein obnovili v roce 1991, když místo bitvy přestala používat sovětská armáda jako tankodrom. I díky tomu se okolí podobá stepi. Žádné duby, natož les. Step jako někde na Donbase. Výhled ale dobrý, Napoleon měl na výběr místa čich. A pach krve a střelného prachu mu dělal dobře. Voilà un homme.

Hle, jací to muži v Jeně!